Článek
Mandrilí samec Fanda, s rudomodrým obličejem, si hraje na ředitele; ostatní se pošťuchují o posty a lepší sousto manga podobně jako lidé v zasedačce.
Návštěvníci za sklem mě zřídka překvapí. Většinou jen cvakají fotky svými mobily. Ale jeden drobný padesátník, kterému s kolegou Petrem říkáme potají „Sklíčko“, chodí skoro denně. Nefotí, nemluví – jen se hodiny vpíjí pohledem do výběhu, jako by doufal, že se stane součástí skleněné stěny. Podivín, řekli jsme si, neškodný.
V deštivé úterý bylo liduprázdno. Uklízela jsem servisní chodbu za výběhem, když mi došlo, že těžký svazek klíčů s červenou karabinou není na svém hřebíku. Odemkne všechno – krmný sklad i bezpečnostní brány klecí. Hrůza mi sjela po zádech. Prohledali jsme s Petrem každé zákoutí. Marně.
Vyšla jsem do návštěvnické haly – a tam stál Sklíčko. Tentokrát nehybně nepostával; nervózně přešlapoval a v bundě mu vyčnívala podivně těžká kapsa. Tvar mi byl až příliš povědomý.
Přistoupila jsem k němu klidným krokem. „Dobrý den,“ začala jsem, jako kdyby šlo o běžný hovor. „Ztratila jsem klíče, velice důležité. Nenašel jste je náhodou?“
Trhl sebou. „Nic jsem nevzal,“ vyhrkl pisklavě a stiskl tu vyboulenou kapsu. V očích se mu lesklo horečnaté rozechvění.
„Ty klíče odemykají i výběh,“ řekla jsem tiše a kývla k Fandovi, který nás sledoval, jeho tesáky lehce vyceněné. „Mandrilové a cizí lidé nejsou zrovna kamarádi. Stačí vteřina a bylo by zle.“
Muž polkl. „Já jim nechci ublížit,“ zašeptal a sklouzl pohledem zpět k opicím. „Já… k nim patřím. Rozumí mi víc než lidé.“
Teprve tehdy mi došlo, co se chystal udělat. Nebyl vandal ani zloděj – byl zoufalec, který toužil do tlupy vstoupit, stát se jejím členem. Netušil, že by ho dominantní Fanda během minuty roztrhal na kousky.
Natáhla jsem ruku, dlaní vzhůru. „Prosím.“
Po krátkém vnitřním souboji vytáhl svazek a položil mi jej do ruky. Rozbrečel se.
Zavolala jsem ostrahu. Muž šel bez odporu, jen se ještě jednou ohlédl na Fandu, jako by se loučil s nesplněným snem.
Od té chvíle vidím skleněnou stěnu jinak. Mříže někdy nechrání návštěvníky před zvířaty, ale zvířata před osamělými lidskými fantaziemi. A pochopila jsem, že právě člověk dokáže být tou nejméně předvídatelnou šelmou v celé zoo.
