Článek
Bylo mu třiašedesát, když se v tichosti naposledy uklonil a nechal světla ramp za zády. Žádné okázalé loučení, žádné slzy na scéně – jen drobná postava s věčně vyplašenýma očima, která mizí v přítmí hlediště. Na rozdíl od mnoha kolegů, kteří bez potlesku chřadnou, Václav Trégl se za reflektory neohlédl.
Svět divadla vyměnil za ticho venkova, za chalupu v Lukách pod Medníkem, kde každé ráno vítal nový den s motykou v ruce místo scénáře. „Po divadle se mi ani trochu nestýská,“ říkával ve stáří Václav Trégl. A když to říkal, člověk mu věřil. Viděl před sebou muže, který našel klid tam, kde by mnozí herci našli prázdnotu – v obyčejném životě daleko od reflektorů.
„V Lukách pod Medníkem je díky listnatým lesům nádherný vzduch a nám se tam líbí, i když začne být špatné počasí,“ pochvaloval si důchodce Trégl svůj venkovský azyl. Na chatě spolu s „paní Aničkou“ každý rok trávili celé léto – ona pečovala o květiny, on o záhonky se zeleninou.
Posedávali ve stínu ovocných stromů, povídali si s přáteli odvedle. Sláva, kterou zažil na jevišti a před kamerou, se zdála být nekonečně vzdálená. A jemu to tak vyhovovalo.
Ještě pár let předtím by tomu nikdo nevěřil. Václav Trégl totiž patřil k těm hercům, jejichž tvář znal v Československu snad každý, i když jméno si vybavil jen málokdo. Nebyl to idol žen ani charismatický hrdina velkých rolí. Jeho parketou byli popletové, podpantofláci a nevrlí dědečkové, figurky směšné i dojemné zároveň.
Na plátně se sotva mihli, a přece si je diváci zamilovali. Stačilo pár minut, někdy i pár vteřin, aby vyvolal salvy smíchu. Rozčepýřené obočí, vysoký, trochu křaplavý hlas a široce otevřené, těkající oči – Tréglův zjev vyvolával smích dřív, než stačil promluvit.
Působil jako dobrácký popleta, který právě ztratil nit i sebevědomí. Byl rozeným komikem, přesto vždycky jen „velkým hercem malých rolí“. A možná právě proto si ho kolegové tolik vážili – věděli, že bez těchto drobných herců by jejich vlastní hvězdy tolik nezářily.
Jan Werich, Vlasta Burian, Hugo Haas, Oldřich Nový, Adina Mandlová – všichni tihle velikáni s vděčností přijímali Tréglovu schopnost „nahrávat“ jim na jejich slavné herecké koncerty.
Jeho životní cesta přitom začala docela prostě. Narodil se 10. prosince 1902 v městečku Bělá pod Bezdězem na okraji Máchova kraje. Tatínek, zednický mistr, v něm chtěl mít pokračovatele řemesla, případně lesníka, který by pečoval o okolní hvozdy.
Malý Václav ale překvapil: víc než kámen a les ho lákaly zkumavky a křivule – snil o kariéře chemika. Své dětství prožil na malém městě, kde se život odvíjel v poklidu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zrovna on měl jednou bavit miliony lidí. Jenže pak přišla válka.
Psal se rok 1917, zuřil třetí rok první světové války a patnáctiletý Václav studoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Toho roku udeřila krutá zima a došly zásoby uhlí, takže škola musela vyhlásit dvouměsíční volno. Zatímco jinde panoval hlad a smutek, Václav objevil své velké nadšení: divadlo.
Aby zahnali nudu, secvičili studenti improvizované představení – a plachý kluk z Bělé náhle stál na prknech a cítil, že sem patří. Stačily dva měsíce a chemie byla zapomenuta. Když se pak vrátil domů, rodičům už bylo jasné, že jejich syn propadl herectví.
Nebyl to snadný rozhovor: jak říct tátovi, že lesnická sekera a pila ho nebaví, že chce na jeviště? Ale Václavův otec měl nakonec pochopení. Možná v synových rozzářených očích vycítil, že půjde-li proti jeho talentu, zlomí mu duši. „Chceš být komediantem? Pak ale vystuduješ, a pořádně!“ rozhodl prý tatínek nakonec.
A tak mladík odešel do Prahy na Státní konzervatoř. Studoval dramatické oddělení a absolvoval v roce 1924. Na závěrečném večeru předvedl monolog Shylocka z Shakespeara a komickou etudu sluhy z Molièrovy frašky – už tehdy všem ukázal svou dvojí tvář, z jedné strany vážnou a z druhé směšnou.
Praha v dvacátých letech byla pro mladé umělce rájem i bojištěm. Na jedné straně tradiční kamenná divadla, na druhé bující avantgardní scény, kde se rodily nové směry. Václav Trégl jako absolvent hostoval na malých scénách a hltal všechnu inspiraci: hrál v holešovické Legii mladých, v Divadle Na Slupi i na Žižkově.
Zakotvil u kočovných společností, s nimiž poznal život na cestě. Z dopisů, které po něm zůstaly, víme, že nebyl žádný bohém – vedl si pečlivé deníky a zaznamenával každý kraj, kterým projeli. Peněz měl málo, ale chuti hrát na rozdávání.
První velký zlom přišel v roce 1929. Pětadvacetiletý Trégl se vrátil do Prahy a přidal se ke skupině mladých nadšenců kolem Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Oba pánové právě rozjížděli své slavné Osvobozené divadlo a potřebovali spolehlivé kolegy do souboru. Václav se v partě komiků okamžitě zabydlel. Hrál téměř v každé hře, kterou V+W uváděli, ať to byly satirické revue nebo pohádkové parodie.
Na jevišti působil jako zjevení: drobný mužíček, který se vřítil do scény a proměnil ji v kolotoč zmatku. Jan Werich na něj později vzpomínal se směsí pobavení a obdivu: „Vždycky, když jsme s ním byli na scéně, býval ve zvláštním transu. Měl očička jakoby zaostřená na nekonečno, díval se na nás, ale vlastně skrze nás. Bylo nám jasno, že je na jevišti v prapodivném napětí, málem jak v hypnóze, a mně mnohdy připadal jako médium, skrzevá které promlouvá nějaký komik.“
A opravdu – Trégl dokázal svými improvizacemi rozesmát i ostřílené kolegy. Stávalo se, že Werich s Voskovcem na jevišti „odbourali“ (propukli v smích) právě kvůli němu. Ve slavné hře Osel a stín hrál Václav výstředního soudce Paprikidese. Původně to byla jen menší role, pár stránek textu.
Jenže Trégl se v té postavě rozohnil tak, že každé představení přidával nové a nové fórky. Z krátké scény se často stala hodinová jízda, publikum šílelo smíchy a protagonisté museli improvizovanou estrádu krotit. Mladičký komik s vytřeštěnýma očima tu stanul vedle hvězd jako rovný s rovnými.
Byl to korunní princ komiků – tak mu začali přezdívat pamětníci. Vlasta Burian, starší a slavnější kolega, měl přezdívku Král komiků. A Trégl? Ten nikdy netoužil králem být. Skromnost měl v povaze. Na jevišti exceloval, ale v zákulisí působil nenápadně.
Tichý, trochu plachý muž, který si po představení sedl s knížkou do kouta, zatímco ostatní vyprávěli vtipy v divadelním klubu. Nikdy nepil víc než jednu skleničku, nikdy nikoho neurazil. „Neznám nikoho, kdo by ho neměl rád,“ řekl o něm herecký kolega František Filipovský.
Všichni věděli, že se na Vaška mohou spolehnout – nevynechá zkoušku, podrží fórem, když je třeba, a hlavně nemá hvězdné manýry. Když Osvobozené divadlo v polovině třicátých let bojovalo s cenzurou a nakonec v roce 1935 zaniklo, Trégl nepanikařil.
Prostě vzal další angažmá. Přešel do Divadla Vlasty Buriana, krále české komedie. Burian si ho sám vyžádal: potřeboval dobrého „nahrávače“ pro své bláznivé improvizace. A Václav tu roli plnil znamenitě. Na jevišti Divadla Vlasty Buriana vydržel až do roku 1942.
Mezitím se naplno rozběhla Tréglova filmová kariéra. Zatímco na prknech hrál v každém představení, před kamerou se zpočátku objevil nesměle. Poprvé v roce 1931 – samozřejmě po boku Voskovce a Wericha v jejich prvním filmovém pokusu Pudr a benzin. Rolička to byla titěrná, sotva ho znalec postřehne, ale byl tam.
O rok později přišla první opravdu výrazná šance: Martin Frič ho obsadil do komedie Revizor (1933) vedle Vlasty Buriana. Vlasta Burian v ní exceloval v titulní dvojroli, ale právě Trégl jako sluha Josef mu skvěle sekundoval – jeho vyděšené obličeje a zmatkování dotvářely Burianovy geniální výstupy. Úspěch Revizora odstartoval zlatou éru Václava Trégla před kamerou.
Rok 1934 – devět filmů. Rok 1937 – patnáct filmů! Šílené tempo, které zvládal s přehledem. Během prvorepublikových let se objevil v desítkách snímků. Žádný nebyl hlavní, ale žádný nešel přehlédnout.
Diváci si dodnes vybaví například popleteného pana Rabase v komedii Ducháček to zařídí (1938), jak sedí naproti Vlastovi Burianovi a nechá si rozmlouvat svůj úmysl rozvést se – Trégl tam sype jednu naivní otázku za druhou a Burian (jako advokát Ducháček) díky tomu rozjede celý komický koncert.
VZPOMÍNÁME: VÁCLAV TRÉGL, jeho filmografie dosahuje téměř ke dvěma stovkám titulů! V žádném filmu sice nehrál hlavní...
Posted by Radka Radka on Monday, February 10, 2025
Ještě slavnější je scénka z filmu U pokladny stál (1939), kde si Trégl zahrál natvrdlého pacienta Klůcka. Přichází k lékaři – kterého hraje opět Burian – a stěžuje si „skrz slepý střevo“. Doktor Burian na něj valí jednu ironickou hlášku za druhou, ale zmatený Klůcek nic nechápe a ve své nervozitě poplete, co může.
Když mu v čekárně zmizí odložený doutník, začne se dožadovat „portorika“, a Burian ho napomene: „Neměl jste ho tam nechávat, Kubo!“ Trégl s vykulenýma očima bezelstně odpoví: „To nebylo Kubo, to bylo portoriko…“ Tahle replika, pronesená s neopakovatelným zmateným výrazem, se stala legendární. V kině tehdy propukaly záchvaty smíchu – a právě to byl Tréglův triumf. Měl dar krátkým výstupem zastínit i hlavní hvězdy.
Druhá světová válka ovšem tohle tempo zbrzdila. Vlasta Burian musel své divadlo v roce 1944 zavřít. Filmů se točilo málo, a tak i Václav Trégl se před kamerou objevoval méně. Pár drobných rolí – policajt v retrokomedii Z českých mlýnů(1941), biřic v historické veselohře Počestné paní pardubické (1944) – a bylo.
Hlavně se ale snažil přežít těžkou dobu se ctí. Na rozdíl od některých velkých hvězd, které během okupace podlehly nátlaku a hrály ve filmech pro Němce, Trégl nemusel po válce čelit podezření z kolaborace. Byl „příliš malý“ na to, aby ho nacisté ke spolupráci nutili, a zároveň dostatečně opatrný, aby se sám nezapletl.
Když se Praha roku 1945 osvobodila, našel Václav dveře k dalšímu hraní otevřené. Vlasta Burian byl naopak obviněn z kolaborace a vězněn, jiní herci emigrovali nebo měli zákaz činnosti. Trégl mlčky sledoval pád jedné éry a sám začínal znovu v nových poměrech.
V poválečných letech se ještě jednou sešel na jevišti s Janem Werichem, který se vrátil z exilu. Spolu hráli v Hudebním divadle Karlín a později v Divadle ABC. Jenže doba se změnila. Voskovec emigroval do Ameriky, Werich zápolil s cenzurou v novém komunistickém režimu. Sláva Osvobozeného divadla zůstala už jen ve vzpomínkách.
Václav Trégl dál poctivě hrál, od roku 1955 byl členem souboru Městských divadel pražských – tam setrval až do důchodu. Velké příležitosti už nepřicházely. Divadlo i film teď patřily jiné generaci a jinému stylu humoru. Trégl se smiřoval s tím, že zůstane navždy „ten vedlejší“. Ale nesmutnil. Zvykl si na svůj úděl malých rolí, a přijal ho s pokorou.
Před publikem se dál objevoval, byť méně často, a vždy potěšil známou tváří. Na filmovém plátně 50. a 60. let ho diváci mohli zahlédnout jako sluhu císaře Rudolfa II. v pohádkové komedii Císařův pekař – Pekařův císař (1951) či jako zvědavého venkovana v trikové fantasy Baron Prášil (1961).
Režiséři na něj nezapomínali, jen role se změnily: z popletených mládenců se stali popletení dědečkové. V komedii Bílá paní (1965) hrál jednoho z důchodců, kteří spatří zjevení strašidelné paní; v dramatických filmech jako Každý den odvahu (1964) se mihl coby bezejmenný stařík, který dokresluje atmosféru doby.
Televize byla další štací – v 70. letech se Trégl objevil v několika epizodách oblíbených seriálů, například v kriminálce Hříšní lidé města pražského či v dětsky hravém Pan Tau. Nikdy nepřestal milovat ten kouzelný pocit být součástí příběhu, i kdyby jen na okraji záběru.
Když se blížila šedesátka, přišlo přece jen oficiální uznání. Rok 1962 – Václav Trégl je jmenován Zasloužilým umělcem. Stát ocenil jeho dlouholeté působení, a on sám to přijal s úsměvem. Říkával, že pro něj titul neznamená tolik, co úsměv obyčejného diváka na ulici. A těch úsměvů sklízel dost.
O tři roky později odešel do divadelního důchodu. Bylo mu tehdy šedesát tři let. Žádné dramatické finále – dohrál večerní představení, uklonil se jako obvykle a druhý den už nepřišel. Mladší kolegové to nechápali: proč by nemohl hrát dál aspoň malé role? Jenže on se rozhodl pevně.
Už bylo dost divadla, nastal čas klidu. „Úplně mi stačí občasné účinkování před kamerou,“ vysvětloval prostě. A skutečně, filmové a televizní nabídky si nechal. Sem tam, jednou dvakrát do roka, se objevil před kamerou – a to mu bohatě stačilo k radosti.
Václav Trégl prožil stáří, jaké by mu mohli jiní závidět. Měl vedle sebe milovanou ženu, s níž sdílel více než třicet let života; měli svou zahrádku a klid. Neměli sice vlastní děti, ale zato spoustu přátel, kteří za nimi na chalupu jezdili jako na ostrov pohody.
Přesto na něj svět nezapomněl. Ještě v sedmdesátých letech se před kamerou potkal s novou generací komiků. Mladý Luděk Sobota si ho nesmírně vážil – už jako student divadelní akademie obdivoval staré filmy s Tréglem a dokonce se jeho herectvím inspiroval pro vlastní styl.
Ta nervózní gesta, ten zmatený projev, kterým se Sobota proslavil v 70. letech, měl zčásti odkoukané právě od Václava. Osud tomu chtěl, že si spolu opravdu zahráli: ve filmu Zítra to roztočíme, drahoušku! (1976) mají krátkou společnou scénu u výtahu. Starý pán si tam stěžuje na nefunkční výtah a mladý Sobota se mu plete do cesty.
Jen pár replik, pár vteřin – a přece symbolické setkání mistra a žáka. Sobota pak vyprávěl, že když tu scénku s Tréglem točili, neubránil se dojetí. Stál vedle člověka, který pro něj byl živoucí legendou, a přitom tak skromnou.
V roce 1978 stanul před kamerou naposledy – v televizní komedii Šaty po tetě si zahrál zákazníka v bazaru. Nikdo netušil, že se tím uzavírá celá jedna velká kapitola českého filmu. 11. února 1979 Václav Trégl v Praze zemřel, tichounce a nenápadně, jak byl zvyklý žít. Bylo mu sedmdesát šest let.
Odešel muž, který nikdy nehrál hlavní roli, a přece se hluboko zapsal do paměti národa. V jeho rodné Bělé pod Bezdězem mu později odhalili pamětní desku – právě tam, na chalupě v kraji, který tolik miloval, je dnes i pochován.
Po letech, když se vzpomínalo na jeho umění, František Filipovský pronesl krásná slova: „A jestli Burianovi se říkalo král komiků, pak on sám byl ve své skromnosti a pokoře korunním princem komiků.“
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Trégl
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/28669-poklad-v-papundeklove-krabici-album-ondreje-sucheho.htm
https://www.vlasta.cz/celebrity/vaclav-tregl-mlady-filmy-manzelka-burian-werich/
https://www.super.cz/clanek/celebrity-stary-plha-z-kojcic-i-sluha-v-cisarove-pekari-jak-dobre-znate-velkeho-herce-malych-roli-781596
https://www.csfd.cz/film/5546-u-pokladny-stal/recenze/#google_vignette
https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/mistr-malych-ale-nezapomenutelnych-roli-sluhy-a-komorniky-mel-u-filmu-snad-predplacene-skoncil-jako-dedek-79895
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3577:tregl-vaclav&lang=cs
https://www.kinobox.cz/osobnosti/22244-vaclav-tregl
https://vltava.rozhlas.cz/vychazi-kniha-venovana-herci-vaclavu-treglovi-5136300
https://neviditelnypes.lidovky.cz/kultura/osobnost-takovy-byl-vaclav-tregl.A100701_101023_p_kultura_wag
http://www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=1263&kt=4&psy=0
