Článek
Narodil se v červnu 1930 do pražské rodiny bankovního úředníka a ženy v domácnosti – oba rodiče byli milovníci kultury a členy Umělecké besedy. Malý Václav vyrůstal obklopen knihami, hudbou a filmy.
Dětství mu však zastínila válka. Jako devítiletý v březnu 1939 pozoroval z chodníku nekonečnou kolonu německých vozů a v nich chladné oficíry s monokly. V ulicích okupované Prahy se v něm tenkrát cosi zlomilo: už tehdy si umínil, že si nikdy nekoupí Mercedes ani jiné německé auto.
Z podstaty veselý chlapec zažil i těžké chvíle – po konci války mu po dlouhé nemoci zemřela milovaná maminka, bylo mu teprve patnáct. V duši citlivého kluka se mísil smutek s potřebou utéct do světa fantazie.
Útočiště našel ve skautu. S kamarády z oddílu tábořil u řeky, večer bavil ostatní u ohně vymyšlenými historkami a někdy je záměrně strašil, jen aby vzápětí viděl jejich smích a úlevu.
Už tam, pod širým nebem, se zrodil jeho vypravěčský talent – poznal, že příběh dokáže lidi rozesmát i osvobodit od strachu. Když bylo Václavovi sedmnáct, jeho skautský vedoucí, spisovatel Jaroslav Novák, dovedl hochy až do filmového světa.
Napsal totiž námět k dobrodružnému snímku Na dobré stopě a Vorlíček si v něm společně s dalšími skauty zahrál malou roli. Na place poprvé viděl kouzlo kamery a bylo rozhodnuto – film ho uchvátil navždy.
Cesta ke komedii
Po maturitě zkusil mladý Václav nejprve neúspěšně složit zkoušky na FAMU, a tak nastoupil jako pomocník ve filmových ateliérech Barrandov. Učil se řemeslu od píky, pobíhal po place s rekvizitami, asistoval režisérům a nasával atmosféru poválečné kinematografie.
Když ho o rok později na filmovou školu přece jen přijali, měl za sebou drsnou lekci života – na Barrandově zakusil hierarchii i tvrdou práci. Studia režie dokončil v roce 1956 a jeho absolventský film nesl příznačný název Direktiva, satiru na byrokratismus, kterou psal i režíroval. Už tehdy dával najevo, že vážné látky nejsou nic pro něj. Daleko víc ho to táhlo ke komediím.
Do světa filmu vstupoval v době společenského uvolnění konce 50. a hlavně 60. let. Po několika dětských filmech a kriminálkách se Vorlíček odhodlal ke svému prvnímu velkému počinu: v roce 1966 natočil bláznivou sci-fi parodii Kdo chce zabít Jessii? – a rázem se proslavil.
Právě tehdy se naplno rozběhla jeho osudová spolupráce se scenáristou Milošem Macourkem. Spojila je láska k fantastickým nápadům a humoru. „Znali jsme se od vidění. Věděl jsem, že se zaobírá fantazií, a říkal jsem si: To by nebyl špatný partner,“ vzpomínal režisér na první setkání s Macourkem.
Brzy vytvořili nerozlučnou dvojici, která do československého filmu vnesla zcela nový žánr – inteligentní komedie plné kouzel, triků a poetického nadhledu. Jejich filmy jako Pane, vy jste vdova!, Dívka na koštěti či Jak utopit dr. Mráčka získaly status kultovních děl a diváky okouzlily humorem i hravostí.
Na prahu emigrace
Jenže euforii 60. let přervaly sovětské tanky. Okupace v srpnu 1968 zhatila mnohé sny – a Vorlíčkovi dokonce konkrétní životní šanci. Američané tehdy projevili zájem o remake Jessie a pozvali autorskou dvojici do New Yorku, kde za pohádkový honorář několik týdnů přepisovali scénář pro Hollywood.
Pak ale přišel 21. srpen a zahraniční producent ze strachu spolupráci ukončil. Pro ambiciózního filmaře to byla rána. Jessii měl následovat další bláznivý projekt Pane, vy jste vdova!, ale místo natáčení se rodina Vorlíčkových začala chystat k útěku ze země.
„V roce 1969 jsme si dokonce s manželkou opatřili víza do Západního Německa a i s dcerami a nějakým tím kožichem jsme tam začátkem října odjeli,“ přiznal režisér po letech. Na Západě vážně uvažoval, že zůstane natrvalo.
Ve vysněné cizině však rychle procitl. Němečtí filmaři mu otevřeně řekli, že sami mají nouzi o práci a jeho fantastické komedie by tam hledaly zázemí jen těžko. Vorlíčkovi v tu chvíli došlo, že by přišel o svůj domov i o publikum, které mu rozumí. Po pár dnech sbalil kufry a otočil vůz zpátky k Praze.
„Vy se vracíte domů? No, když myslíte…,“ pronesl prý udivený západoněmecký celník při pohledu na rodinu a hromadu zavazadel směřujících opačným směrem. A Václav se vrátil. Doma sice začínala tuhá normalizace, ale on věděl, že jen tady může točit filmy, které miluje.
Král kouzel a normalizační stín
Sedmdesátá léta znamenala pro Vorlíčka vrchol kariéry. Pod dohledem cenzorů se držel své osvědčené taktiky: točil „politicky nekonfliktní“ komedie, plné fantazie, triků a laskavého humoru. Jeho filmy byly únikem z šedé reality – a právě proto mu je schvalovatelé povolili.
Na plátna kin vplouvaly magické bytosti i bláznivé vynálezy, zatímco skutečný svět zůstával v pozadí. Jediný okamžik, kdy režisérovi ustaraní úředníci zatrhli smělý nápad, nastal u komedie Pane, vy jste vdova! (1970). Vorlíček s herci Jiřím Sovákem a Ivou Janžurovou natočil skvělou scénu, v níž král vysvětluje pravidla demokratické monarchie – zatímco s dámou hrají stolní tenis a míček ani na vteřinu nespadne.
„Všude v Belgii, Norsku, Švédsku – král je podřízen parlamentu,“ hlásá bodře král Sovák, a bylo jasné, kam míří. Cenzoři se však nezasmáli: prostě nařídili, že „v tom filmu to nebude“. A Vorlíček musel scénu vystřihnout. Nebyl rebel, který by se pral s režimem. Raději oželel pár minut filmu, než aby riskoval celý snímek.
Odmala ho vážná témata nezajímala a politiku točil jen, když musel. Přesto se to neobešlo bez ústupků. V polovině 70. let podlehl tlaku natočit společensky angažovanou komedii Bouřlivé víno – příběh ze soudobého JZD, který odpovídal normalizační linii. Film to byl divácky úspěšný, režisér si za něj dokonce odnesl Státní cenu Klementa Gottwalda.
Jenže později mu kritici vyčítali, že v něm zobrazil exulanta jako podvodníka a škůdce. Vorlíček si za svým dílem stál.
„Chtěli jsme natočit film o vinařích. Dramaturgie ale trvala na roce 1968. Vytýkají nám tu postavu emigranta v nedůstojné pozici – ošidil vinaře o peníze. Takové příběhy se ale skutečně dějí,“ bránil svůj film režisér ještě po letech.
Bouřlivé víno pro něj bylo spíš hořkým soustem, které spolkl, aby mohl nerušeně pokračovat v tom, co mu šlo nejlépe – těšit diváky fantazií.
A těšil je vrchovatě. Z Vorlíčka a Macourka se stali nejvytíženější tvůrci komedií 70. a 80. let. Na co sáhli, to se proměnilo ve zlato – ať už šlo o něco dříve natočenou špionážní parodii Konec agenta W4C, bláznivou sci-fi Což takhle dát si špenát nebo moderní pohádku Princ a Večernice.
Vrcholem se stala televizní série Arabela (1980), pohádkový příběh propojující dva světy, který si zamilovaly děti i dospělí. Vorlíček díky němu pronikl i za železnou oponu: Arabelu koprodukovala západoněmecká televize a seriál slavil úspěchy po celé Evropě.
Český „král pohádek“ se stal v zahraničí pojmem, přestože sám zůstával doma. Jezdil s Macourkem několikrát do roka na jednání do Západního Německa a bezpečnostní policie StB zbystřila. Jednoho dne si ho pozvali „na kontrolu pasu“ a nenápadně nabízeli spolupráci.
Vorlíček pochopil, oč jde, a rázně odmítl bonzovat. „Chtěli vědět, jaká je nálada v Německu. Když se ptali na něco, co jsem jim říct nechtěl, řekl jsem, že nevím, a bylo hotovo,“ popsal setkání se StB po svém, s nadhledem Švejka.
Archivní záznamy ovšem odhalily, že si ho tajná policie vedla jako „kandidáta spolupráce“ s krycím jménem Vašek. Nikdy se však neprokázalo, že by svým kolegům či přátelům vědomě uškodil.
Laskavý vypravěč
Celý život zůstával věrný jedné ženě – manželce Sofii, rozené Vukolové. Vzali se už roku 1952 během studií a narodily se jim dvě dcery. Sofie pocházela z rodiny ruských emigrantů, poznamenané tragickými dějinami – jejího dědečka odvlekla v roce 1945 sovětská kontrarozvědka.
Václav o politice veřejně nemluvil, ale doma dobře věděli, proč v sobě nosí tichý vzdor. Rodinu stavěl vždy na první místo. Když se v roce 1969 rozhodoval o emigraci, nešlo jen o jeho kariéru – zvažoval především osud svých nejbližších. Nakonec je přesvědčil, že zůstanou. A možná to bylo jeho nejmoudřejší rozhodnutí.
V soukromí byl povaha laskavá a mírná. Své herecké hvězdy – Ivu Janžurovou, Jiřího Sováka, Vladimíra Menšíka, Jiřinu Bohdalovou a další – považoval za přátele a oni jeho také. Rád s nimi po natáčení poseděl u vína, miloval vyprávění historek a nikdy neztrácel smysl pro ironii.
„Byla s ním na place vždycky zábava a pohoda, nepamatuji si, že by někdy zvýšil hlas. Byl to kliďas s anglickým, suchým humorem, který dovedl věci krásně glosovat,“ vzpomíná herec Jan Hrušínský.
Podřídit si herce direktivně neuměl a nechtěl – raději je inspiroval a nechal tvořit. „Nebudu asi jediná herečka, která na Václava vzpomíná jako na milého, laskavého člověka, se kterým nic nebyl problém.
Vyhověl hercům, neporoučel, nerozčiloval se,“ říká představitelka Saxany Petra Černocká. Jeho filmové veselé království připomínalo jednu rodinu, kde vládne klidná tvůrčí radost.
Po sametové revoluci se poměry změnily a někdejší hvězdy Barrandova musely bojovat o práci. Vorlíčkovi komerce ani porevoluční chaos nesvědčily. Aby se uživil, vrhl se v 90. letech na dabing zahraničních filmů – režíroval dokonce i české znění lehkých erotických snímků, což on sám bral s úsměvem jako další „crazy“ zkušenost.
Občas ještě natočil pohádku či seriál, ale zlaté časy pominuly. Mladší generace tvůrců hledaly jiné styly humoru, kterým on už nerozuměl. Přišla i osobní rána: v roce 2009 zemřela jeho žena Sofie. Po více než půlstoletí harmonického manželství zůstal sám. Tichý pán s jiskrou v oku, kterému dělaly společnost vzpomínky, filmy a vnoučata.
V posledních letech života se přece jen dočkal velké pocty a dojetí. Na karlovarském filmovém festivalu mu v roce 2017 předali Cenu za mimořádný přínos kinematografii a aplaudovalo mu celé publikum vestoje.
„Až se za ten potlesk skoro stydím,“ říkal tehdy skromně. O pár měsíců později přišla zmíněná muzikálová premiéra Popelky v Divadle Hybernia – a opět ovace, dojatý úsměv a slzy štěstí v očích starého mistra. Věděl, že se uzavírá kruh. Jeho životní dílo, pohádka pohádek Tři oříšky pro Popelku, žilo dál svým vlastním životem a on mohl v poklidu odejít ze scény. Zemřel 5. února 2019 na následky rakoviny plic.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Vorlíček
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/1044/vaclav-vorlicek
https://dvojka.rozhlas.cz/kazda-vterina-kterou-prosmejeme-nam-prodluzuje-zivot-zemrel-vaclav-vorlicek-7527254
https://www.irozhlas.cz/kultura/televize/vaclav-vorlicek-rozhovor-pohadka-tri-orisky-pro-popelku-pohadky_1902062110_ado
https://www.pametnaroda.cz/cs/vorlicek-vaclav-20171108-0
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/kdyby-se-narodil-v-hollywoodu-znala-by-ho-cela-zemekoule-68873
https://www.mujrozhlas.cz/pribehy-z-kalendare/kral-komedii-pohadek-vaclav-vorlicek-s-milosem-macourkem-se-seznamili-ve-vlaku
https://www.krajskelisty.cz/praha/33788-vaclav-vorlicek-okouzleny-skaut-ktery-by-nemecke-auto-nekoupil.htm#google_vignette
