Valentina Thielová: kráska ze šedesátek nemohla mít děti, ty nevlastní ji obrali o majetek

„Život máš za sebou, tak všechno prodej a jdi do domova důchodců.“ Ta věta padla ostře a bez citu. Valentina Thielová stála uprostřed svého pražského obývacího pokoje jako opařená.

Proti ní nevlastní zeť – cizí muž, kterého sotva znala – právě rozhodl o osudu jejích posledních úspor. V té chvíli bylo herečce osmasedmdesát let a ještě se vzpamatovávala ze smrti milovaného manžela. Teď před ní jeho potomci z prvního manželství nečekaně natahovali ruku.

Ledově chladným tónem žádali, aby jim vyplatila podíl z bytu, který s  manželem Arpádem Vilčekem celý život budovali. Valentina se nezmohla na odpor. „Dala jsem jim všechno, co jsem s manželem za celý život naspořila, bylo to přes milion a půl,“ přiznala později hořce. Zůstala sama a bez peněz – stejně neokázalá a hrdá jako vždy, ale uvnitř otřesená nelidskostí, které právě čelila.

Ta krutá scéna jako by symbolizovala rozpory, které život Thielové připravil. Mnohokrát ji vynášeli do nebes, stejně tolikrát ji ale srazili na dno. Zářila na filmovém plátně jako okouzlující femme fatale, zatímco v soukromí zakoušela zklamání, bolest a zoufalství.

Valentina se narodila 12. března 1933 v Praze do rodiny ruských emigrantů. Její rodiče Grigorij a Taťána Strachovovi utekli z rodné země před bolševickým terorem. Nový domov našli v československé metropoli, kde se jim narodily tři děti – Valentina přišla na svět jako prostřední z nich.

Domov byl skromný, ale naplněný láskou. Jako malá holčička slýchala Valentina ruštinu jen útržkovitě; rodiče se snažili zapustit kořeny v Čechách, začít znovu.

Pak ale přišla válka. Německá okupace dopadla i na rodinu Strachovových. Jednoho dne – Valentině nebylo ještě ani deset – si pro otce přišlo gestapo. Zatčení bylo rychlé a nemilosrdné. Tatínkova vysoká postava zmizela ve dveřích policejního auta a už se nevrátil.

Doma zůstaly vyděšené děti a zoufalá maminka. Ta se musela ze dne na den postavit na nohy a rodinu sama uživit. Živila se jako švadlena, v malém bytě na Žižkově od rána do noci opravovala cizí šaty. Malá Valja jí ze všech sil pomáhala s jehlou a nití, jak jen dětské prsty dovedly.

Všechny děti věřily, že tatínek asi někde zahynul v koncentráku, a stejně tak věřila i jejich maminka. Valentina později vzpomínala na peklo okupace s chápavým smutkem – možná už tehdy se v ní rodila odolnost, která ji provázela celým životem.

Po válce čekal rodinu další šok. Ukázalo se, že otec nezahynul. Grigorij Strachov totiž hrůzy války přežil a využil chaosu osvobození k vlastní záchraně: emigroval na Západ. Přes oceánské dálky se dostal až do Venezuely, kde začal nový život a dokonce se mu tam narodil syn Gregory. Později se přesunul do Spojených států. Domů do Prahy už se nikdy nevrátil – snad nemohl, snad nechtěl otevírat staré rány.

Zemřel v roce 1975 v New Jersey. Valentina celý ten příběh svého otce dlouho netušila. Pravdu o tom, že má sourozence objevila až ve svých šedesáti letech, když se jí podařilo vypátrat nevlastního bratra.

Toužila ho poznat osobně, volávali si, plánovali setkání. Jejich tváře se však už nikdy nesetkaly - hereččino chatrné zdraví jí nedovolilo vydat se za oceán. A tak se s osudem smířila, jako ostatně vždycky.

Bez tatínka a s ustaranou maminkou prožila Valentina celé dospívání. Přesto to byla živelná, temperamentní dívka, kterou si vrstevníci pamatovali pro její velké jiskrné oči a bezprostřednost. Už od mala krásně recitovala básničky a milovala jakoukoli příležitost vystupovat před publikem, byť jen ve školní třídě. V srdci však nosila jiný sen: chtěla se stát baletkou.

Tanec ji okouzlil. Po válce začala Valentina studovat klasické gymnázium a současně navštěvovala baletní hodiny. Jenže v dospívání přišla studená sprcha – problémy s klouby ji donutily klasický tanec zanechat.

Její tělo, pohybově nadané, ale křehké, nápor vrcholového baletu nevydrželo. Tehdy poprvé musela pohřbít sen, ale nevzdala se. Zůstalo jí aspoň ochotnické divadlo a recitační soutěže, kde mohla svůj talent dál rozvíjet.

Další rána přišla v roce 1948. Komunistický převrat převrátil naruby i život mnoha obyčejných rodin. Strachovovi najednou patřili k „politicky nespolehlivým“ – emigrantský původ a otec někde na Západě byli stigma.

Valentina pocítila novou atmosféru brzy: v kvintě odešla ze střední školy, studium nedokončila. Doma byly navíc potřeba peníze. Teprve patnáctiletá dívka si našla práci jako úřednice v podniku Tesla Karlín.

Osud si k ní ale našel cestu oklikou. Každý večer po práci pospíchala Valentina do ochotnického souboru, hrála drobné role v malých divadýlkách. Tam si jí všiml básník a dramatik Vladimír Thiele – výrazná osobnost pražské bohémy padesátých let. Byl o dvanáct let starší, sečtělý, charismatický muž.

Valentině imponoval. Zamilovala se do něj tak intenzivně, že když jí bylo osmnáct, vzala si ho za muže. Psal se rok 1951 a mladinká Thielová po boku intelektuála vstoupila do světa umění skutečně velkolepě.

Díky manželovi poznala řadu vlivných lidí ze světa literatury, filmu a divadla. Thiele svou půvabnou ženu všude hrdě uváděl do společnosti – a režiséři si té krásné blondýny s uhrančivým pohledem nemohli nevšimnout.

Úplnou náhodou pak přišel první velký zlom. Roku 1956 doprovázela Valentina svého muže na sjezd československých spisovatelů. Ve víru diskusí a večírků tam padla do oka jednomu hostu – režiséru Josefu Machovi.

Měl před natáčením nové filmové komedie a hledal svěží tváře. Odvážně oslovil mladou paní Thielovou: prý by se dokonale hodila na roli svůdné sekretářky v připravovaném filmu. Valentina to brala jako vtip. Konkurz odbyla s upřímností sobě vlastní – rychle přečetla pár řádků textu, omluvila se, že pospíchá domů, a utekla.

K jejímu překvapení za pár dní zazvonil telefon: roli Miriam Plecité ve filmu Florenc 13:30 dostala právě ona. A to přímo jednu z hlavních! Valentina nevěřila svým uším. Od přírody byla skromná a nikdy se nikam nevnucovala – najednou stála před kamerou vedle známých herců.

Filmový debut (Florenc 13:30, 1957) z ní přes noc udělal hvězdu. Snímek o osudech lidí na pražském autobusovém nádraží slavil u publika mimořádný úspěch a mladičká Thielová v roli svůdné stopařky Miriam upoutala pozornost kritiků i diváků.

Najednou se o ní psalo v novinách jako o novém sexsymbolu československého filmu. Její fotogenická tvář s výraznýma kočičíma očima zdobila filmové plakáty. Další role na sebe nenechaly čekat. V roce 1958 ji režisér Zbyněk Brynych obsadil do dramatu Žižkovská romance jako lehkomyslnou svůdnou sousedku – a opět zazářila.

Na přelomu 50. a 60. let stihla natočit skoro deset filmů různých žánrů. Nejčastěji hrála krásky lehce osudové, trochu potvory s komplikovaným nitrem.

Zatímco profesně stoupala ke hvězdám, v soukromí začalo její první manželství skřípat. Vladimír Thiele zpočátku ženě slávu přál, ale brzy ho to začalo užírat. Každá další filmová nabídka pro Valentinu pro něj znamenala úder na vlastní sebevědomí.

Nejednou se stalo, že přišel domů s novinami, v nichž oslavovali půvaby a talent jeho ženy, a mlčky je hodil do kouta. Neunesl její slávu. Thielové se hrnuly další a další zajímavé role, zatímco on – uznávaný literát – stál najednou v jejím stínu. Atmosféra doma houstla.

Valentina se snažila manžela uklidňovat, nikdy se nad něj nepovyšovala, zůstávala skromná. Ale žárlivost a pocit mužské méněcennosti byly silnější. Po pár letech tak jejich vztah dospěl ke konci. Manželství se rozpadlo a každý šel svou cestou.

Tehdy, na konci padesátých let, stála Valentina Thielová na vrcholu popularity – rozvedená, krásná, obletovaná. Měla příležitosti, o jakých se jí ani nesnilo. V roce 1958 odjela s uměleckou skupinou Laterny magiky na světovou výstavu Expo 58 do Bruselu.

Jako konferenciérka tam uváděla slavnou filmově-divadelní show, která ohromila celý svět. Uprostřed bruselského programu prý mluvila čtyřmi jazyky – musela zvládnout uvádět čísla ve vlámštině, francouzštině, němčině i angličtině. Perfektní vystupování, půvab a talent jí otevíraly dveře i do zahraničí.

Jenomže Valentina nikdy netoužila po pozlátku a aférách. Vždycky zůstávala nohama na zemi. Po rozvodu s Thielem se znovu zamilovala, tentokrát do muže mimo filmový svět. Arpád Vilček byl vysoký charismatický inženýr, vedoucí pracovník v ČKD, a rychle se stal její velkou oporou.

Vzali se a prožili spolu téměř půl století – Arpád byl její životní láska. Poznala v něm klidnou sílu, jistotu a ochranu, kterou po bouřlivých letech potřebovala. Společně snili o rodině. Arpád měl z prvního manželství dvě děti, které ale vyrůstaly daleko na Slovensku. Valentina tedy toužila aspoň po vlastním miminku, jež by naplnilo jejich domov.

Osud jí však mateřství nedopřál. Otěhotněla dvakrát, pokaždé to bylo mimoděložní těhotenství – a pokaždé šlo doslova o život. Poprvé jí bylo pouhých 28 let, podruhé 31. Lékaři tehdy neměli dnešní možnosti diagnostiky. „Bylo to v době, kdy nebyly ultrazvuky, takže mě kuchali jak slepici,“ vzpomínala herečka hořce.

Operace byly invazivní, surové a následky ničivé. Dvakrát skončila Valentina na operačním stole s masivním vnitřním krvácením a dvakrát se probudila bez vytouženého dítěte – zato s jizvami na těle i na duši.

Šlo jí o život, lékaři jí to řekli bez obalu. Mladá žena tehdy prošla fyzickým peklem a musela se vyrovnat i s tím, že vlastní děti už mít nebude.

Přesto se s Arpádem nevzdávali možnosti rodinného štěstí. Uvažovali o adopci. Valentina si dovedla představit, že by dali domov opuštěnému dítěti – měla velké srdce a lásky na rozdávání. Její manžel ale tuhle variantu rázně odmítl. „Já jsem chtěla, ale můj muž nechtěl cizí,“ vysvětlovala později.

Arpád Vilček byl v jádru konzervativní člověk a představa, že vychovává cizí krev, byla pro něj nepřijatelná. Valentina jeho rozhodnutí respektovala. Svou lásku tak investovala aspoň do Arpádových dvou dětí z prvního manželství – doufala, že s nimi naváže hezký vztah a stanou se rodinou.

Jenže nevlastní syn a dcera žili stovky kilometrů daleko a o otce příliš nestáli. Občas napsali dopis nebo popřáli k svátku, ale postupem času se jejich návštěvy vytratily. „Devatenáct let jsme na ně platili, to jo…“ povzdechla si herečka nad alimenty, které posílali. Když děti dospěly, přerušily kontakt úplně. Arpád to nesl těžce, i když navenek nedával nic znát. Někde uvnitř ho hlodalo zklamání, že se k němu vlastní potomci otočili zády.

Pak se stalo něco, co hluboce zasáhlo do Valentininých i Arpádových citů. Syn z prvního manželství pozval otce na oslavu svých padesátin. Arpád, už ne úplně zdráv, byl nadšený – roky syna neviděl a teď se snad blýskalo na lepší časy. Koupil si jízdenku na Slovensko a těšil se, až ho obejme.

Na poslední chvíli ale přišel telefon: syn vzkázal, že se oslava ruší, „nehodí se to“. Suché odmítnutí Arpáda zasáhlo jako nůž do srdce. Starý pán se tím užíral, velmi se trápil. Za necelý rok poté dostal infarkt.

Smrt manžela byla pro ni obrovská rána, kterou dlouho rozdýchávala. Netušila, že ji vzápětí čeká ještě horší peklo: střet s nevděčnými příbuznými, kteří jí nakonec sebrali i to poslední, co jí po Arpádovi zbylo. Právě tuhle bolestnou epizodu jsme viděli na začátku – výhružný nájezd nevlastních dětí a jejich chamtivost, před níž musela kapitulovat.

Valentina Thielová zůstala na sklonku života sama, ožebračená, ale hrdá. Přese všechny ústrky nezahořkla. Nesčetněkrát v sobě musela najít sílu začít znovu. Tuhle lekci jí osud uštědřoval opakovaně.

Ještě dřív, než přišly trable s rodinou, uštědřily Valentině krutou lekci velké dějiny. V srpnu 1968 měla Thielová roztočenou slibnou kariéru herečky středního věku. Po menším útlumu počátkem šedesátých let – kdy ji dobíhala škatulka sexy potvory – se znovu dostala k výrazným filmovým rolím.

Excelovala například jako tajemná agentka Elizabet v napínavém špionážním dramatu Transit Carlsbad (1966). Pak ale do Československa vtrhly okupační tanky a Valentina s Arpádem patřili k těm, kdo veřejně vyjádřili nesouhlas se sovětskou invazí. Měli své přesvědčení a nebáli se ozvat za pravdu. Jenže nastupující režim normalizace neměl pro hrdinství pochopení. Oba manželé byli obratem vyhozeni z práce.

Filmové ateliéry se před Thielovou uzavřely. Z miláčka filmových kamer se rázem stala nežádoucí osoba. Nikdo jí oficiálně nic nevysvětlil, ale nabídky na role přestaly chodit, telefony oněměly. Arpád přišel o dobře placené místo v podniku a doma zavládla nejistota, z čeho zaplatit nájem.

Valentina se ocitla na volné noze bez možností. V televizi i filmu dostala stopku, a tak v sedmdesátých letech brala zavděk aspoň estrádními vystoupeními po venkově. Jezdila s různými zájezdovými programy, kabarety a komponovanými večery, objížděla malá města a vesnické kulturáky.

Nebylo to vůbec jednoduché období – z výšin slávy spadla na úplné dno. Přesto se snažila neztrácet optimismus. Když vyšla na prkenný estrádní jevišťátko a slyšela potlesk několika desítek lidí v sále, hřálo ji to u srdce. Říkala si, že i tahle skromná radost stojí za to.

Režim jí nepřál, ale osud nad ní podivuhodně bděl. Dokonce ji v těch temných časech několikrát ochránil doslova před smrtí. Valentina později vyprávěla až neuvěřitelnou historku: během jedné zahraniční cesty v 70. letech nastoupila s kolegyní omylem do jiného letadla, než měla.

„Prostě jsme nastoupily omylem do jiného letadla. To, které bylo pro nás, totiž spadlo,“ líčila s mrazením. Nejednou takto unikla smrti. Podobný osudový omyl ji zachránil i v jiném případě – zkrátka se párkrát ocitla na správném místě v nesprávný čas a díky tomu přežila.

Třikrát přežila svou smrt, říkala s trpkým humorem. Jednou u toho byla i její blízká přítelkyně, herečka Alena Vránová, s níž jen o vlásek unikly letecké katastrofě. Když o takových věcech Valentina vyprávěla, lidé se prý smáli, ale ona věděla své: smrt si pro ni několikrát přišla, ale pokaždé odešla s prázdnou.

Na filmovém plátně se v oné době objevovala jen výjimečně, většinou v malých epizodách, když se našel odvážný režisér, který ji potají „propašoval“ do obsazení. Například v detektivce Na kolejích čeká vrah (1970) si zahrála drobnou roli bankovní sekretářky – znovu pod režijním vedením Josefa Macha, který jí kdysi dal první šanci.

Byly to spíš výjimky potvrzující pravidlo. Celá sedmdesátá léta zůstala Valentina Thielová pro oficiální film takřka neviditelná. Její jméno zmizelo z titulků, ale ona sama se nevzdávala.

Teprve v osmdesátých letech přišlo pozvolné uvolnění a s ním i návrat před kameru. Valentina se opět mohla ukázat širšímu publiku – a hned ve velmi populární roli. Režisér Karel Smyczek si na ni vzpomněl při obsazování komedie Sněženky a machři (1982).

Potřeboval zkušenou herečku pro roli přísné třídní profesorky Boženky, která na lyžařském kurzu dohlíží na partu nezvedených studentů. Thielová nabídku s radostí přijala, jen měla jeden zásadní problém: nikdy v životě nestála na lyžích. B

ylo jí tehdy bezmála padesát a navíc ji čekala operace kyčelních kloubů – lyžování pro ni představovalo značné riziko. Smyczek to věděl a nechtěl herečku ohrozit. Vymyslel proto elegantní řešení.

Pokaždé, když měla profesorka Boženka ve filmu stát na svahu, technici jí lyže připevnili napevno do sněhu. „Takže mi přidělali na fest na svah do sněhu ty lyže i s botama,“ smála se herečka. Kostymérky jí pomohly – došla na plac v holinkách, obula se rovnou do lyžáků zapuštěných ve sněhu, opřela se o hůlky a budila dojem zkušené lyžařky.

Ve filmu to působí zcela věrohodně. Nikdo nepoznal, že se Boženka vlastně bojí pohnout. Natáčení pro ni přesto bylo utrpením – každým pohybem cítila bolest nemocných kyčlí.

Sněženky a machři se staly legendární komedií a Valentině Thielové tahle role přinesla novou popularitu. Publikum si ji zamilovalo jako úzkoprsou, leč ve skrytu duše laskavou češtinářku Boženku. Mladá generace diváků ani netušila, že tahle „pančelka“ bývala kdysi symbolem sex-appealu.

Od poloviny 80. let hrála Thielová menší, ale vítané role v mnoha filmech a hlavně v televizi. Objevila se v komedii Trhala fialky dynamitem po boku Heleny Růžičkové, zahrála si maminky hlavních hrdinů ve snímcích Pánská jízda (1983) či Kamarád do deště (1988), mihla se v populárním seriálu Panoptikum města pražského a několika inscenacích.

V devadesátých letech přidala další drobné roličky, a dokonce se dočkala i významného ocenění za celoživotní dílo – v roce 2003 převzala cenu Senior Prix, udělovanou hereckým legendám. Bylo jí sedmdesát a stále oplývala noblesou a šarmem.

Ačkoli film byl vždy jejím hlavním působištěm, nevyhýbala se ani divadlu. Na prknech sice nikdy neměla stálé angažmá, ale příležitostně hostovala v různých inscenacích. Kupříkladu excelovala v zájezdové komedii s Jiřím Sovákem, kde uplatnila svůj komediální talent.

Když se jí jednou ptali, proč vlastně nešla do stálého divadla, odpověděla s pokrčením ramen: film a kamera jí byly zkrátka bližší, spontánnější, zatímco divadlo vyžaduje železnou kázeň a rutinu, která ji tolik nelákala.

Ještě po osmdesátce se tu a tam objevila na obrazovce. Například v roce 2014 přijala malou, ale výstižnou roli babičky v televizním seriálu Stopy života. Už to však byly jen milé epizody na rozloučenou s publikem. Sama cítila, že nastal čas zvolnit. Trápily ji vleklé zdravotní potíže a necítila už ambice honit se po konkurzech.

Poslední roky života prožila Valentina Thielová stranou veřejného dění. Po dramatických událostech s nevlastními potomky, kteří ji připravili o veškerý majetek, jí nezbylo nic než skromný důchod a malý byt. Zdraví se zhoršovalo, a tak se stáhla do ústraní.

Její neteř Michaela – dcera Valentininy sestry – se o tetu starala, jak mohla. Když bolesti kloubů a páteře zesílily natolik, že herečka téměř nevstala z lůžka, rozhodla rodina o umístění do hospicu. Tam mohla Valentina dostat nepřetržitou odbornou péči a také silné léky na tišení bolesti. Morfium jí v posledních dnech ulevovalo od trápení.

Byla sobota 15. října 2022, časně ráno, když se oči Valentiny Thielové naposledy zavřely. Zemřela ve spánku, tiše, pokojně. Bylo jí 89 let.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Valentina_Thielová

https://www.vlasta.cz/celebrity/valentina-thielova/

https://www.lifee.cz/smyslna-kraska-valentina-thielova-dvakrat-prisla-malem-o-zivot-na-stara-kolena-ji-oskubala-nevdecna-vnoucata-e1758

https://zeny.iprima.cz/smutny-osud-zesnule-herecky-valentiny-thielove-vnoucata-ji-pripravila-o-vsechno-190435

https://www.vlasta.cz/celebrity/valentina-thielova/

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/198114/hvezda-snezenek-a-machru-valentina-thielova-89-smrt-na-morfiu.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/725887/valentina-thielova-89-mirila-do-sveta-obdivoval-ji-i-mastroianni.html

https://www.extra.cz/kruty-osud-valentiny-thielove-89-nikdy-nemohla-mit-deti-nekolikrat-ji-slo-o-zivot-821d7

https://www.onlyu.cz/celebrity/posledni-roky-valentina-thielova-prozila-v-poklidu-proc-prestala-prijimat-herecke-role/

https://www.krajskelisty.cz/praha/27930-uchvatna-sexy-potvora-ci-tajemna-femme-fatale-aneb-krasna-ruska-v-ceskem-filmu-tajnosti-slavnych.htm

https://filmstarpostcards.blogspot.com/2023/01/valentina-thielova.html