Článek
Bylo jí jedenaosmdesát, když se naposledy uklonila pardubickému publiku. V kostýmu prosté vesnické báby právě dohrála své poslední představení Jiráskovy Lucerny. Drobná stařenka se při děkovačce opírala o vyřezávanou hůl, ale tvář jí zářila klidným úsměvem. V uších jí dozníval potlesk a ona se v duchu těšila na další večer na jevišti. Žádné už nepřišlo.
Valerie Kaplanová patřila k nejobdivovanějším herečkám své generace, přestože velkou slávu pocítila až ve stáří. Narodila se roku 1917 v malém městě Hlinsku, ale jako dítě vyrůstala především ve Vídni u svého otce, obchodního zástupce obuvnické firmy.
Když se koncem dvacátých let rodina vrátila do vlasti, třináctiletá Valerie poprvé stanula na prknech vinohradského divadla v pražské inscenaci Úkazy našich dějin. Už tehdy ji divadlo okouzlilo natolik, že v něm tušila svůj osud. Doma ovšem panovaly jiné představy – otec trval na praktickém vzdělání.
Valerie tedy vystudovala rodinnou školu a nastoupila jako sekretářka. Přes den seděla nad úředními spisy, ale večery patřily jevišti. V Praze začala hrát s poloprofesionálním souborem spisovatele Václava Laciny Živé jeviště v Rokoku a každou volnou chvilku věnovala ochotnickému divadlu.
Od kancelářské rutiny utíkala nejen k herectví, ale také ke sportu. Stala se členkou tenisového klubu – a právě tenis jí zcela změnil budoucnost. Na kurtu se seznámila s režisérem Jiřím Frejkou, který po válce vedl Divadlo na Vinohradech. Tento vizionář rozpoznal její talent a přivedl ji k profesionálnímu angažmá. Roku 1945, po osvobození republiky, mohla Valerie konečně zahájit vytouženou hereckou dráhu. Bylo jí už 28 let.
Její první štací se stalo Zemské divadlo v Liberci. Následovala angažmá v Karlových Varech, Brně či tehdejším Gottwaldově (dnešní Zlín). Na každé z těchto oblastních scén zanechala výraznou stopu, ale skutečný domov našla až ve Východočeském divadle Pardubice.
Roku 1961 tam nastoupila do souboru a zůstala věrnou pardubickou herečkou až do konce života. I po odchodu do důchodu v roce 1979 dál pravidelně hostovala na pardubickém jevišti a občas zajížděla i do Prahy – například do avantgardního Divadla Na zábradlí. Její život patřil divadlu v každém ohledu.
Kaplanová byla na jevišti nezaměnitelná. Od mládí vynikala drobnou, nesmírně štíhlou postavou a pronikavýma tmavýma očima. Modelky mohou jen závidět, žertovali kolegové. Nízká váha však byla někdy na obtíž - Valerie vážila po válce při výšce 170 cm pouhých 34 kilogramů. Její běžná váha v dospělosti byla okolo 45 kilogramů - jak sama s nadsázkou říkala, žila z rumu a cigaret.
Sama později s úsměvem vzpomínala, že tehdy raději vyměňovala přídělové lístky na maso za trochu marmelády, mrkev a jablka. V civilu sice působila křehce, ale na jevišti měla neuvěřitelnou výdrž a energii. Mladší kolegové jen nechápavě kroutili hlavou, kde se v té drobounké ženě bere tolik síly.
Většinu poválečných let strávila v hledišti věrní diváci, ale filmové kamery jako by ji dlouho přehlížely. Před kamerou se poprvé objevila v roce 1951. Tehdy ji režisér Miloš Wasserbauer obsadil do výchovně laděného krátkého filmu Pionýr, který apeloval na morálku mládeže.
Jenže mladičká sekretářka v uniformě pionýrské vedoucí, kterou tam hrála, nezpůsobila žádný průlom. Filmaři na ni opět zapomněli a Valerie se na dlouho vrátila k divadelním prknům. Trpělivě čekala na další příležitost – a ta přišla, když už dávno nebyla žádnou křehkou dívenkou.
První výraznější filmovou roli dostala až v poctivých padesáti letech. Režisér Karel Kachyňa ji obsadil do působivého dramatu Noc nevěsty (1967), kde ztvárnila charismatickou venkovanku Filipu. Ačkoliv její epizoda zaujala kritiky, skutečný zlom pro ni nastal až o deset let později v úplně jiném žánru.
Psal se rok 1976 a Bořivoj Zeman právě točil hudební pohádku Honza málem králem. Kaplanová v ní dostala roli kmotry Smrti – vysoké, vyzáblé babice s kosou, která tropí hlavnímu hrdinovi nadpřirozené potíže.
Valerii bylo teprve 59 let, ale díky předčasně zvrásněné tváři, kostnaté postavě a vysokému skřípavému hlasu působila věrohodně jako přízrak ze záhrobí. Její Smrtka naháněla malým dětem strach a dospělí diváci si tuhle postavu okamžitě zapamatovali.
Natáčení pohádky však málem skončilo tragédií. Při filmovém souboji se mladý Jiří Korn v roli Honzy nechal unést a jednal s nebývalou vervou. Jeho robustní ruce sevřely útlé tělo „Smrtky“ tak silně, až herečce skutečně způsobily zranění.
Valerii zápal pro scénu stál nesčetné modřiny a dvě zlomená žebra. Ona sama to později nevyčítala – chápala, že kolega jednal v návalu adrenalinu a role. Přesto to byla krutá daň, kterou zaplatila za svou první velkou filmovou příležitost.
Od té doby byla Kaplanová navždy spojena s postavami stařenek, čarodějnic a různých podivínských babiček. Tvůrci ji začali cíleně obsazovat do výrazných vedlejších rolí, jež dodaly filmu koření.
Objevila se tak například jako svérázná průvodkyně muzea v komedii Jára Cimrman ležící, spící (1983) – úsměvná figura, která se v závěru překvapivě odhalí jako sám legendární Cimrman v převleku.
Menší role si zahrála i v mnoha dalších známých snímcích, od lyrického Helimadoe přes televizní Výchovu dívek v Čechách až po temný seriálový příběh Studna z cyklu 30 případů majora Zemana, kde jako matka venkovského lékaře zažije děsivou rodinnou tragédii. Její herecké umění prostupovalo i ty nejmenší epizody silnou autenticitou.
Valerie Kaplanová <3
Posted by Filmy pro pamětníky on Saturday, January 29, 2022
V osmdesátých letech si ji začaly všímat také zahraniční produkce, které v Československu natáčely. Valerie totiž plynně ovládala angličtinu i němčinu – vystudovala si jazykový institut a školu Lingua – a navíc měla pro cizince exoticky zajímavý vzhled. Režiséři tak neváhali využít její vrásčitou tvář i za hranicemi.
Objevila se v britském hororu Kvílení vlkodlaků 2 (1985), menší roli získala v koprodukčním Procesu podle Kafky (1993) a zahrála si i ve francouzském mysteriózním filmu Giorgino (1994). Z české herečky, kterou dřív obsazovali jen do regionálních inscenací, se nakonec stala světoběžnice před kamerou.
Zásadní přelom v kariéře Valerie Kaplanové ovšem nastal až díky setkání s jedním výjimečným režisérem a jednou nenápadnou konkurzní výzvou. Koncem osmdesátých let připravoval Zdeněk Troška pokračování své dnes již kultovní vesnické komedie Slunce, seno, jahody.
První díl sklidil ohromný úspěch, ale nastal problém – představitelka nemohoucí babičky Škopkové, herečka Erna Červená, mezitím zemřela. Troška narychlo sháněl náhradnici pro roli zlomyslné babky upoutané na pojízdné posteli. Na konkurz přišlo pět adeptek a mezi nimi energická sedmdesátnice z pardubického divadla.
Valerie všechny soupeřky zcela zastínila. Stačilo, aby si rozpustila šedivé vlasy a vyndala umělý chrup, a byla od paní Červené k nerozeznání. Troška neváhal – získal náhradu, která jako by z oka vypadla původní babičce Škopkové.
Vesnické komedie Slunce, seno a pár facek (1989) a následně Slunce, seno, erotika (1991) katapultovaly Kaplanovou mezi nejpopulárnější herecké osobnosti země. Její potrhlá babka Škopková, neustále ležící na dvorku pod peřinou a kuje všelijaké zlomyslnosti, rozesmála miliony diváků. Na place s ní byla legrace – a občas i lehké pozdvižení.
Valerie měla svérázné nápady, kterými své kolegy uměla překvapit, i když nebyla fyzicky přítomná. Třeba při natáčení třetího dílu dala herci Martinu Dejdarovi na cestu do Itálie čtyřicet starých kanadských dolarů, které si schovávala snad od mládí, a poprosila, ať jí za ně koupí něco dobrého (nejlépe láhev rumu).
Dejdar ochotně slíbil a odjel s bankovkami v kapse. Teprve v italské směnárně zjistil, že ony pečlivě střežené dolary jsou falešné. Nechybělo mnoho a italská policie ho zatkla pro podezření z padělání peněz. Naštěstí vše vysvětlil a předešel skandálu – a do smrti na tuhle příhodu s paní Kaplanovou vzpomíná s úsměvem.
Díky roli výřečné babičky z Troškovy trilogie se Valerie stala vyhledávanou představitelkou komických i pohádkově strašidelných stařenek. Její tvář najednou znal každý. A zanedlouho se ten notoricky známý obličej začal pravidelně objevovat také v televizi v úplně nové roli – jako tvář loterie Tutovka.
Na začátku devadesátých let ovládla české obrazovky tato populární soutěž, kde se točilo obřím kolem štěstí a výherci mohli získat až milion korun. Maskotem Tutovky se stala právě Valerie Kaplanová, které už nikdo neřekl jinak než „Bába Tutovka“.
V každém díle loterie stála na pódiu, točila kolem a losovala výhry. Její vrásčitá tvář a šibalský úsměv se brzy staly symbolem naděje pro miliony lidí, kteří každý týden hltali losování s vstupenkou v ruce.
I mládež zaregistrovala její nečekanou slávu – a tak televize Nova, v té době čerstvě založená, využila příležitosti a párkrát pozvala „Bábu Tutovku“, aby z recese moderovala hudební hitparádu Eso místo mladé hvězdy Terezy Pergnerové. Kaplanová se tak ocitla uprostřed rozjásaného publika teenagerů a s typickým humorem uváděla popové klipy – další paradoxní štace v jejím pestrém životě.
Valerie si náhlou vlnu popularity užívala, ale také ji někdy zaskočila. Na ulici ji zastavovali úplně cizí lidé a chtěli po ní nemožné. „Nikdy bych nevěřila, že Tutovka vyvolá takový poprask. Vždyť já pomalu nemohla ani do krámu pro chleba. Každý na mě volal ‚Bábo Tutovko!‘ Chtěli po mně, ať to nějak zařídím, že se o výhru podělíme. Pro všechny jsem prostě byla Bába Tutovka,“ vzpomínala herečka s údivem nad šílenstvím, které kolem ní vzniklo.
Navzdory pozdní slávě nezpychla ani na okamžik. Stále zůstávala skromnou dámou, pro niž herectví nebylo prostředkem k lesku bulvárních titulků, ale posláním. Valerie vždy projevovala k herecké profesi obrovskou úctu a pokoru a byla vděčná za každou roli, kterou získala. Nevadilo jí hrát vedlejší postavičky – milovala je o to víc. Své čarodějnice, smrtky i dobrosrdečné babičky hrála pokaždé naplno, s láskou a nasazením.
Režisér Zdeněk Troška o ní s uznáním prohlásil: „Valerie byla úžasná baba. Byla to naše pusinka, byla s ní ohromná psina. Nezkazila žádnou legraci a byla k neutahání! My už padali na hubu a ona měla obrovskou výdrž. Od rána do rána jela v jednom kuse a byla velice společenská. Při životě ji držel jen rum a cigareta. A když už opravdu musela jíst, tak si v kuchyni nebo v restauraci poprosila o to nejtlustší maso, co tam měli,“ vzpomínal režisér na její neuvěřitelnou vitalitu a bohémské duševní mládí.
Kaplanová skutečně milovala staročeskou kuchyni a nevyhýbala se ani vyhlášeným kalorickým specialitám. „Osobně mám nejradši staročeská tradiční jídla,“ říkávala, „jako cmundu, škubánky, couračku, kubu nebo bramborové šišky.“ Přiznávala, že klidně sní tučné maso – prý při jednom natáčení dokázala spořádat čtyři porce pečených hovězích žeber.
Nicméně po většinu života zůstávala velmi hubená. Její křehké tělo udržovaly při síle drobné radosti: oblíbený rum a každodenní cigarety. To byly neřesti, bez nichž se tahle dáma na sklonku života neobešla. Sama se tomu smála a tvrdila, že právě tyto požitky ji snad drží při životě.
O svém nezvyklém zjevu a stáří mluvila vždy otevřeně, bez sebelítosti. Dokonce si z vlastních vrásek dokázala udělat přednost. „Teď už jsem babi nehezká a scvrklá, mně to v civilu nevadí, a pro film to je dobře,“ napsala jednou s nadhledem, když líčila zážitek z natáčení.
Popsala, jak za ní přišel produkční a oznámil jí s omluvným úsměvem, že jí dají roli indiánské babičky v televizním dramatu, „víte proč? My jsme totiž v Praze žádnou jinou tak vrásčitou herečku nesehnali.“ Valerie Kaplanová tuhle větu přijala jako pochvalu – její odžité stáří se pro film stalo cenným kapitálem.
Ve druhé polovině devadesátých let její zdánlivě nevyčerpatelnou energii rázně přibrzdila vážná nemoc. Lékaři jí diagnostikovali rakovinu a prognóza nebyla milosrdná. Valerie však odmítala svou milovanou práci vzdát. Navzdory slábnoucím silám stále hrála a natáčela.
Její poslední rolí se stala laskavá babička Filoména v pohádkové komedii Šmankote, babičko, čaruj! (1998). Před kamerou stála do svých osmdesáti let a nikdy si nestěžovala. Divadelní publikum ji v Pardubicích vídalo dokonce ještě roku 1999, kdy jako host vystupovala v inscenacích Hello, Dolly! nebo Nebezpečné vztahy. Tam svým projevem dokázala rozplakat i ostřílené herecké kolegyně.
Mladší pardubická herečka Dagmar Novotná vzpomínala, že během některých představení musela Valerii po scéně polohlasně pokárat: „Tohle mi nemůžeš dělat. Já pak musím ještě něco hrát a nedej Bože i zpívat,“ smála se skrz slzy, když ji starší kolegyně dojímala k pláči i smíchu svou autenticitou.
Valerie Kaplanová dohrávala svůj životní part do posledního dechu. Ještě na jaře 1999 jako by věřila, že nemoc překoná a brzy se vrátí na jeviště. Osud to však zařídil jinak. V pardubické nemocnici nakonec svůj statečný boj s rakovinou prohrála. Zemřela 12. května 1999 ve věku 81 let, obklopena úctou kolegů a láskou mnoha generací diváků.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Valerie_Kaplanov%C3%A1
https://www.super.cz/clanek/celebrity-baba-tutovka-byla-hubena-jako-lunt-a-jeji-jidelnicek-tluste-maso-a-kaloricky-rum-955642
https://netflixer.cz/osobnosti/61198-pamatujete-na-babu-tutovku-ktera-zazarila-i-ve-slunce-seno-valerie-kaplanova-byla-zamlada-neskutecne-krasna/
https://www.kafe.cz/celebrity/valerie-kaplanova-zivotopis.html
https://www.chrudimka.cz/kucharka-herecky-valerie-kaplanove
https://www.vlasta.cz/celebrity/valerie-kaplanova-mlada-baba-tutovka/
https://www.dotyk.cz/magazin/valerie-kaplanova-slunce-seno-mlada/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/393566/17-let-od-smrti-babky-ze-slunce-seno-valerie-kaplanove-81-zraneni-ji-zavinil-korn.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/743203/24-let-od-smrti-baby-tutovky-81-korn-ji-pri-nataceni-zranil-dejdara-malem-dostala-do-basy.html
https://www.krajskelisty.cz/pardubicky-kraj/okres-pardubice/22418-pri-zivote-ji-drzel-rum-a-cigarety-jeji-krasu-publikum-prosvihlo-proslavilo-ji-az-stari-tajnosti-slavnych.htm
