Vařákovy paseky: německé běsnění na samotném konci války

Vařákovy paseky bývaly jen malou horskou osadou v Bílých Karpatech, pár chalup roztroušených na loukách mezi lesy. Žily tu rodiny pasekářů – chudých rolníků a dřevorubců, kteří si tvrdou prací zajišťovali obživu. V jedné z chalup bydlela rodina Tomáše a Františky Vařákových.

Měli dohromady deset dětí a patřili k nejstarším rodům paseky. Tomáš byl kovář a povozník, Františka se starala o hospodářství. Válka jako by sem dlouho ani nedolehla.

„Žili jsme obyčejně, sem tam letadlo přeletělo, tož jsme sa hrůzou třepali, co kdyby spadlo. To jsme ještě nevěděli, že se nějaká hrůza bude dít,“ vzpomínala později Božena Kršáková, rozená Vařáková. Vše se změnilo až koncem roku 1944, kdy se v okolních kopcích začali objevovat partyzáni.

Zimní noc 1945. Osmiletá Božena se krčí za kamennými kamny a zvědavě vykukuje. U Vařáků se ohřívají tři cizí muži – zarostlí, promrzlí a vyhladovělí. Přišli z lesa, mluví lámanou češtinou se silným přízvukem. Rusové. První partyzáni na pasekách. Matka jim hned ohřála vodu, uvařila brambory a nechala je vykoupat v neckách.

„Prosili, jestli by se mohli u nás ohřát. Tož smrděli zapařeninú. A maminka hned, že ano, když viděla, jak byli ubozí,“ líčila Božena jejich příchod. Od té doby se v okolí pohybovali stále další a další. Přicházeli sovětští výsadkáři i čeští odbojáři, z lesa se ozývaly střelby a doma se potají poslouchal zakázaný rozhlas.

Vařákovi a ostatní z pasek pomáhali, co mohli – poskytli partyzánům jídlo, nocleh i šatstvo. „Maminka jim opravovala nebo šila oblečení, peklo se, připravovaly se potraviny,“ popisuje Božena, jak rodiče vše organizovali. Otec Tomáš se snažil děti uchránit před nebezpečím. Když v noci schovával zbraně shozené z letadla do stodoly, poslal raději malé spáče k sousedům – aby, kdyby přišli Němci, nic nevěděli.

Ráno 19. dubna 1945 probudila pasekáře vzdálená střelba. Od nedaleké Ploštiny šlehaly do oblohy plameny a byl slyšet dusot aut. Speciální trestní komando SS tu právě zahnalo civilisty do stodol a zaživa je upalovalo.

O život přišlo čtyřiadvacet lidí. O několik dní později, 23. dubna, potkal podobný osud vesnici Prlov. Boženina matka Františka už tušila, že se Němci budou mstít všem, kdo s partyzány spolupracovali. Pro jistotu proto poslala dvě nejmladší dcerky, Boženu a Vlastu, dolů z hor – k příbuzným do Prlova. Doufala, že ve větší vsi budou v bezpečí.

Mýlila se. Brzo nad ránem 23. dubna obklíčily Prlov jednotky SS. Božena s Vlastičkou ještě spaly u tety, když do stavení vtrhli ozbrojenci. Tetu i strýce vyvlekli ven, holčičky a sestřenice ale nechali zamčené v pokoji. „Nás děcka nechali doma, zamkli dveře a jenom ukazovali, že zapálili chalupu,“ líčila Božena dramatické chvíle.

Plameny začaly olizovat dřevěnou střechu a štiplavý kouř pronikal dovnitř. Děvčátka křičela a kašlala. Sousedům se nakonec podařilo je tajně vyprostit oknem. Schovaly se ve sklepě sousedního domu a přes škvíry slyšely venku strašlivý křik.

Nacisté v Prlově postříleli a upálili dohromady 23 lidí – mučili je a házeli do ohně celé rodiny i s dětmi. Když pak vesnicí ztichly výstřely, nastalo děsivé ticho.

Na Vařákových pasekách zatím Františka netušila, co je s jejími dcerami. Až během dopoledne k nim na paseky doběhl udýchaný posel se zprávou: „V Prlově hoří domy a lidi hážou do ohňa!“ Františka s manželem vyběhli ven. Na obzoru za lesem skutečně stoupal temný sloup kouře. Prlov hořel.

Františka upadla do zoufalství – věděla, že tam někde jsou její malé holčičky. „Představa, že jsou tam naše dcery, byla strašná,“ popisovala. „Můj muž se rozběhl a chtěl pro ně utíkat. Daleko ale nedoběhl. Padl ještě u nás na dvoře a téže noci umřel,“ vzpomínala poté zlomeným hlasem.

Tomáš Vařák dostal infarkt ve chvíli, kdy se pokusil běžet na pomoc svým dětem. Stal se tak první obětí tragédie Vařákových pasek. Božena s Vlastou naštěstí prlovský masakr přečkaly schované a za pár dnů se vrátily domů – jen aby brzy stanuly tváří v tvář další hrůze.

Na konci dubna už fronta duněla v kopcích za vesnicí Lačnov. V lesích okolo pasek probíhaly ostré přestřelky mezi ustupujícími Němci a postupujícími rumunskými a sovětskými jednotkami.

Dne 2. května ráno dorazila na Vařákovy paseky malá německá hlídka – čtyři vojáci od dělostřeleckého pluku Wehrmachtu. Dva radiotelegrafisté zabrali chalupu č. 81 (dům Františky Vařákové) a nainstalovali uvnitř vysílačku. Další dva vojáci se usadili na nedalekém kopci Pulčov, aby odtud naváděli německou dělostřeleckou palbu.

Místní lidé jim neučinili žádný odpor; byli sklíčení smrtí Tomáše Vařáka a zkázu Prlova měli doslova před očima. V troskách Ploštiny a Prlova zahynulo okolo 50 lidí a nyní se zdálo, že stejný osud stihne i jejich domovy.

Krátce po poledni téhož dne však pasekou proběhla skupina partyzánů – bojovníci 1. československé brigády Jana Žižky se vraceli z oslav osvobození v nedalekém městečku. Když zjistili, že v chalupě č. 81 sídlí němečtí radisté, rozhodli se bleskově zasáhnout. Vařákovy děti poslali napřed na výzvědy, ale k domku už nedošly.

Ozvala se dávka ze samopalu a rozpoutala se krátká přestřelka. Kulky prolétly stěnami a těsně minuly vyděšené děti schované uvnitř chalupy. Jeden německý voják vyběhl a podařilo se mu utéct směrem k Lačnovu.

Druhého, zraněného, partyzáni zajali, odtáhli na kraj lesa a na místě zastřelili. Zbylí dva na kopci Pulčov úprkem zmizeli. V divoké přestřelce bohužel zemřel i jeden z partyzánů – dvaadvacetiletý Josef Mikulín, kterého omylem zasáhli vlastní druhové.

Ostatní partyzáni věděli, co bude následovat. Ještě než spěšně odešli splnit další bojový rozkaz, varovali všechny obyvatele pasek: okamžitě utéct! „Na radu partyzánů měli obyvatelé usedlostí odejít ke svým příbuzným a známým, protože bylo jisté, že se Němci vrátí,“ uvádí se ve válečné kronice.

Více než padesát lidí proto poslechlo. Několik rodin narychlo naložilo peřiny na vůz, sebrali pár šatů, jídlo, dobytek vyhnali do lesního úkrytu a kolem poledne paseky opustili.

U Vařáků zůstaly jen dvě starší ženy, které se nemohly vydat na cestu, a pár mužů, kteří schraňovali poslední cennosti. Německá odveta však tentokrát nepřišla hned – nastalo podivné ticho. V dálce hučela fronta, ale pak utichla i střelba. Pasekáři, ukrytí ve stráních, pozorně naslouchali.

K večeru 2. května se ozvaly zvláštní zvuky. Z údolí směrem od Valašské Polanky vanul vítr a přinášel vzdálené tóny hudby. V Polance i v dalších obcích dole totiž právě vstupovaly první jednotky osvoboditelů – Rumuni a Rusové pronikali na Valašsko a vesničané je nadšeně vítali.

Božena se choulila s rodinou pod promočenou plachtou v lese a slyšela, jak k nim doléhají veselí muzikanti a možná i střelba salutující svobodě. Na pasekách mezitím začalo hustě sněžit – neobvykle studený květen zahalil krajinu mlhou a sněhovými vločkami.

Někteří starší vesničané se podívali k obloze a řekli, že nebezpečí pominulo. Fronta je asi obešla a Němci už nebudou mít čas do hor zajíždět. Ve pět hodin odpoledne to několik rodin vzdalo: promrzlí, unavení a přesvědčení, že nejhorší je za nimi, vrátili se domů. Netušili, jak osudová chyba to byla.

Krátce po setmění paseky znovu obklíčili ozbrojení Němci. Byli to příslušníci záložní jednotky Wehrmachtu, kteří dostali rozkaz vykonat na Vařákových pasekách exemplární trestnou výpravu. Okamžitě se rozeběhli po chalupách a začali z nich vyvlékat všechny navrátilce.

Vojáci řvali, kopali do dveří a ručkami samopalů tříštili okenice. „Němečtí vojáci paseky obklíčili a navrátilé osadníky vyvlekli z domů,“ popisuje se v jedné kronice.

Zaskočení lidé nestačili ani zareagovat. V domku č. 172 pobývalo pět malých dětí Františky Vařákové – byly už v postýlkách a bosé. Němci je hnali ven do sněhu tak, jak byly – nedovolili nikomu ani obout boty.

Vojáci poté vytáhli z chlévů dobytek a začali podpalovat stavení jedno po druhém. Používali k tomu pancéřové pěsti a zápalné granáty. Dřevěné chalupy se okamžitě proměnily v ohnivé pochodně. Hořící trámy se hroutily a odletující jiskry podpálily i stodoly a střechy stájí. Během chvíle stál celý svah v plamenech.

„Na Vařákových pasekách vypálili Němci osm usedlostí,“ zapsal si později kronikář. Dvě chalupy, které stály stranou v mlze, zůstaly náhodou ušetřeny. Jinak celá osada lehla popelem. Běsnící vojáci stříleli do dobytka pobíhajícího po dvoře a do psů, kteří štěkali uvázaní u bud. Jedna kráva s ohněm na hřbetě vyběhla do lesa a tam zahynula. Žár a kouř dusil vše živé.

Na zemi před hořícími chalupami klečeli zajatí vesničané – celkem patnáct lidí, většinou ženy a děti. Byli v šoku, plakali a objímali se navzájem. Několik dětí křičelo zoufalstvím a volalo své rodiče.

V tom se ozvaly ohlušující rány: hořící eternitové střechy pod žárem vybuchovaly jako salvy zbraní. Němci nejprve zpozorněli, pak se v nich zvedl zvířecí vztek. Mysleli si, že ve staveních vybuchuje schovaná partyzánská munice. Velitel začal řvát rozkaz: postřílet všechno živé!

Vyděšené ženy křičely, děti se třásly a vojáci už zvedali zbraně. „Děti zoufale začaly ječet a plakat,“ uvádí dobové svědectví. Františka Vařáková, Boženina maminka, hned začala německy vysvětlovat, že to nejsou granáty, ale jen eternit na střechách. Vojenský velitel naštěstí po chvíli zaváhání odvolal popravčí rozkaz.

Místo masakru na místě rozhodli, že vesničany odvedou jako rukojmí.

Nastal pochod temnou nocí. Němci se zbylými zajatými pasekáři zamířili do Valašské Polanky, obce vzdálené asi devět kilometrů. Poháněli skupinu před sebou v hustém dešti a zimě – nikoho nešetřili. Většina žen a dětí byla stále bosa, polonahá a promrzlá.

Kdo nestíhal, toho strčili hlavní pušky do zad. Takto dohnali patnáct vyděšených lidí až na faru ve Valašské Polance, kde si Němci zřídili provizorní velitelství. Ve stodole statku rolníka Juřici nahnali zajatce na noc. Vojáci, opilí vítězstvím nad bezbrannými ženami, si zatím vedle ve světnici poroučeli slivovici.

Noc 2. na 3. května 1945 byla pro uvězněné pasekáře nekonečná. Trýznila je nejistota – všichni věděli, co se stalo v Ploštině a Prlově s těmi, které nacisti označili za „bandity“. V koutě stodoly se k sobě tiskla Božena, její starší sestra Vlasta a maminka Františka.

Té zemřel manžel před pár dny a teď zoufale kolébala v náručí nejmladší roční batole. Božena cítila, jak se maminka celá třese. Vzlykala potichu do tmy a hladila dcerkám mokré vlasy: „Ach dcerušky – co já, ale vás, vás chudinky…“ opakovala polohlasem.

Nad ránem přinesl jeden německý kuchař zajatcům hrnek teplé polévky. Jinak s nimi nikdo nepromluvil. Vojáci venku zjišťovali, kam dál ustoupit, protože fronta byla doslova za rohem. Právě v těch hodinách dorazily rumunské jednotky do blízkého města Vsetína a od jihu postupovala osvobozená Morava.

Kolem sedmé hodiny ranní 3. května předstoupil před zajaté vesničany německý důstojník s přísným výrazem. Tlumočník jim přeložil jeho chladná slova: „Zítra v půl desáté budete všichni exemplárně oběšeni podél hlavní silnice,“ oznámil suše ortel. Místností to zašumělo zděšením.

Františka i ostatní ženy vykřikly: „Proč? Vždyť jsme nic neudělali!“ Důstojník se ušklíbl: „Nepověděli jste nám, kde jsou partyzáni. Proto budete viset jako výstraha.“ Rozsudek smrti dopadl na nevinné matky s dětmi.

Celý den 3. května museli zajatci čekat na svůj osud zavření v polanském chudobinci. V jiné místnosti drželi Němci odděleně tři muže (Karla Vařáka, Jana Polčáka, Františka Žáka) a jednu mladou dívku (Rozinu Šopovou) – ty považovali za nejpodezřelejší a hlídali je zvlášť.

Božena vůbec nevěděla, co je s jejím dvacetiletým bratrem Karlem, kterého od nich odtrhli. Seděla se sestrou a maminkou na slámě, kolem stály stráže se samopaly a naděje umírala. Nikdo celou noc oka nezamhouřil. Ráno 4. května v půl deváté uslyšeli vyděšení zajatci z chodby ženský hlas, který mluvil německy.

„To bude jistě nějaká Němka, co nás má jít odvézt na popravu,“ zašeptala rozechvěle jedna z žen. V tu chvíli zarachotil klíč. Dveře se rozletěly a v nich stála starší paní v civilních šatech. Usmívala se. Česky řekla jen: „Nebojte se, nic se vám nestane.“

Vězněné ženy nechápaly. Byl to zázrak? Cizí paní – byla to německá kuchařka z místní fary, jmenovala se Aurélie Ludwigová – využila zmatku při ústupu armády. Přesvědčila velitele, že ženy a děti mohou propustit, a dokonce nabídla sebe jako případného rukojmí. Riskovala svůj život z čistého soucitu.

Její slova se stala skutečností: za několik minut vojáci propustili jedenáct osob – všechny ženy a děti z Vařákových pasek. Vyčerpání a ubrečení se belhali ven – čekala tam svobodná rána. Františka Vařáková ještě s hrůzou zastavila paní Ludwigovou: „A co naši chlapi?“ – myslela tím syna Karla a ostatní muže.

Kuchařka jen zavrtěla hlavou: „Hleďte si sebe… Oni měli cosi se zbraněmi.“ Božena pochopila, že to znamená jediné: bratr a ostatní rukojmí budou popraveni. Než stihla matka znovu vydechnout, paní Ludwigová ji popadla za ruku a pobídla všechny k odchodu.

Hluk kolem naznačoval, že německý ústup vrcholí – v Polance se horečně balilo a vojáci kvapně naskakovali na nákladní vozy. Ludvigová propašovala ženy a děti do bezpečí. Podařilo se jí je doprovodit až domů k farářovi, kde je ukryla.

Té noci ze 3. na 4. května odvezli Němci čtyři zbývající rukojmí z Vařákových pasek s sebou – tři muže a jednu dívku, Boženina bratra Karla Vařáka (20), Jana Polčáka (36), Františka Žáka (41) a Rozinu Šopovou (24).

Spoutané je vlekli za kolonou ustupující dělostřelecké jednotky až do vesnice Hošťálková. Tam, u opuštěného statku na kraji lesa, je nad ránem 4. května 1945 postavili na okraj jam vykopaných v zemi. Poprava přišla bez soudu i bez svědků.

Vojáci zastřelili všechny čtyři ranou do tyla. Mladou Rozinu – odvážnou odbojářku, která se k Vařákovým schovala z Prlova – vhodili do mělkého potoka a jen ledabyle přikryli větvemi. Ostatní naházeli do provizorního hrobu. Zločin dokonali dva dny před koncem války.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vařákovy_Paseky

https://hlidacipes.org/varakovy-paseky-naciste-vypalili-tyden-pred-koncem-valky-vedle-uz-hudba-vitala-rudou-armadu/

https://www.fronta.cz/tragedie-varakovych-pasek

https://plus.rozhlas.cz/pametnici-dodnes-citi-zapach-spaleneho-lidskeho-masa-6511662

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/fasiste-2-kvetna-1945-vypalili-osadu-varakovy-paseky-na-valassku.A130430_1923309_zlin-zpravy_ras

https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/varakovy-paseky-naciste-poprava.A190504_473950_zlin-zpravy_ras

https://mestovsetin.cz/na-varakovych-pasekach-se-vzpominalo-na-tragicke-udalosti-2-svetove-valky/d-530033

https://www.mistapametinaroda.cz/?id=71&lc=cs

https://www.pametnaroda.cz/cs/krsakova-roz-varakova-bozena-1936

https://www.pametnaroda.cz/cs/varakova-marie-1942

https://www.zlinsko-luhacovicko.cz/misto/73/534-muzeum-varakovy-paseky-pribeh-vypalene-osady-ktery-nesmi-upadnout-v-zapomneni