Článek
Seděla jsem v nádherném sedadle v historické budově divadla na okraji našeho poklidného města a těšila se, jak si vychutnám dlouho očekávané představení. Nemohla jsem uvěřit, že jsem konečně sehnala vstupenky do nově otevřené scény, kterou si všichni chválili. Na jevišti se chystalo renomované divadelní uskupení a já si myslela, že to bude dokonalý zážitek. Jenže pak jsem zaslechla tlumený kašel za svými zády.
Zprvu jsem tomu nevěnovala pozornost. Říkala jsem si, že občas někdo zakašle, to se přece stává. Jenže zvuk nabýval na síle a po chvíli se k němu přidalo i těžké supění. Otočila jsem se a uviděla starší dámu s šálou kolem krku, jak si přidržuje kapesník u úst a očividně zápasí s nachlazením. Snažila jsem se znovu ponořit do hry, ale pokaždé, když jsem se začínala soustředit na děj, ozval se další hlasitý záchvat kašle. Zatínala jsem zuby a přemítala, jestli bych se neměla zvednout a slušně ji požádat, aby radši zůstala doma, když jí není dobře. Ale odvahu jsem nenašla.
Po závěrečném potlesku jsem se otočila a spatřila, jak se dáma usmívá na svou známou, zjevně spokojená s představením. Vypadalo to, že vůbec neřeší, jak moc její stav rušil okolí. V duchu jsem se divila, proč si na tuhle akci vyrazila, když je viditelně nemocná. Uvnitř mě rostl vztek i obava.
Dalšího rána jsem vstala s divným škrábáním v krku. Doufala jsem, že je to jen nepatrné nachlazení, ale během dne mi vylétla horečka a bolelo mě celé tělo. Začínalo mi být jasné, odkud ta nákaza pochází. Zůstala jsem doma v posteli, popíjela čaj a snažila se potlačovat kašel i bolesti. A do toho jsem si uvědomila, že zrovna teď mám v práci nejvíc zakázek.
Jsem aranžérka květin a pracuji na vlastní pěst. Když marodím, nikdo mi nic nezaplatí. Žádná nemocenská, žádné pojistky. Měla jsem domluvené tři velké svatby, spoustu kytic a dekorací, a teď jsem se zoufale omlouvala klientům, že to nezvládnu. Někteří se zlobí, jiní chápou, ale mně to účty nezaplatí. Byla jsem v koncích.
Strávila jsem dva týdny s horečkou a modlila se, aby si zákazníci našli náhradu, ale třeba se ke mně po uzdravení vrátili. Jenže někde v hlavě mi zůstávala ta žena z divadla. Nejspíš se v klidu vrátila domů, o nic nepřišla, a já tu teď musím řešit ztráty, zklamané klienty a obrovský propad v příjmech.
Po čase mi došlo, že musím mezi lidi šířit povědomí o nebezpečnosti a sobeckosti takového chování. Copak je taková věc, jako zůstat doma, když jsem nemocná, nepochopitelná? Tahle nezodpovědnost se přece netýká jen mě. Týká se kohokoli, koho můžeme nakazit a způsobit mu vážné komplikace. Stačilo málo - zůstat doma a dát vstupenku známým, ale to ne.
Teď už je mi líp, ale finanční škody se budou napravovat těžko. Když si vzpomenu na její kašel za mými zády, cítím hořkost. Jeden večer zábavy pro ni znamenal dva týdny utrpení pro mě.
Přála bych si, aby se lidi naučili být ohleduplnější. Snad se to jednou změní a podobné situace už nebudou tak časté.
