Článek
Předem jsem plánovala, co podávat. „Udělám poctivou gulášovku a krůtí roládu se šťouchanými bramborami,“ rozhodla jsem se, protože jsem chtěla ohromit tchyni a zároveň potěšit mámu s bráchou. Můj muž Ota byl rád, že mám takovou chuť připravit rodinnou sešlost. Ostatně, chalupu jsme si pořídili, abychom tam mohli všichni trávit hezké chvíle.
Když přišel den D, vstala jsem za úsvitu, dala péct roládu, chystala polévku a pořád dokola kontrolovala, zda mám vše. Po obědě dorazili hosté, mezi nimi i moje sestra Aneta se dvěma dětmi a pochopitelně tchyně – elegantní dáma, která málokdy ušetří kousavé poznámky. Atmosféra byla zpočátku příjemná. Povídali jsme si venku na zahradě, nalévali si domácí mošt. Jediná potíž byly děti, které běhaly sem a tam a křičely jako na lesy.
Začala jsem podávat polévku. S bráchou jsme se vždycky škádlili, a tak měl uštěpačnou poznámku, jestli se neotráví z mých kuchařských pokusů. „Neboj, tenhle recept mi radil Ota,“ zkusila jsem vtipkovat. Nalévala jsem první talíř gulášovky, ale Anetiny děti zrovna vběhly do chalupy a jedno z nich mi vrazilo do ruky. Místo do talíře skončila polévka na tchynině sukně. Okamžitě vyskočila a zaječela, že ji to pálí. Byla jsem jako ztuhlá socha a než jsem popadla rozum, tchyně už křičela, že jsem nemehlo a měla jsem si dát pozor. Všichni zmlkli, bylo slyšet jen kapání polévky na podlahu.
Rychle jsem jí utírala horkou tekutinu, nabízela čisté oblečení a omlouvala se. „Promiňte, je mi to strašně líto,“ vzlykla jsem. Viděla jsem na tchyni, jak je rudá vzteky. Moje matka znejistěla, brácha sklopil zrak, děti se po sobě nešťastně dívaly. Ten nádherný rodinný večer se ve vteřině proměnil v podivné dusno. Všichni dojedli gulášovku v tichu, nikdo nevtipkoval a dokonce ani nechválil hlavní chod, do kterého jsem vkládala tolik nadějí.
Hosté se pak vymluvili na únavu a do hodiny byli pryč. Jen jsem slyšela bráchu, jak Anetě šeptá: „Tady to byla šílená ostuda.“ Tchyně se sice formálně rozloučila, ale v jejím pohledu jsem četla opovržení. Stála jsem u dřezu a dívala se na olezlé fleky na podlaze. Ota se mě snažil utěšit, že za to můžou neposedné děti. Jenže já jsem věděla, že to byla moje velká chvíle a totálně se zvrtla.
Uplynuly už tři měsíce a nikdo se ani nezeptal, jestli by k nám mohl přijet na víkend. Když jsem navrhla další setkání, tchyně jen stroze odpověděla, že si ráda ušetří stres. Sestra mlží, že děti jsou věčně nemocné. Brácha zamumlá, že má moc práce. A já? V hloubi duše jsem zklamaná. Ale trochu si říkám, že kdo nedokáže pochopit, že se někdy prostě nedaří, asi si tu společnou večeři ani nezaslouží.
