Článek
Ondřej Trojan lehce sklonil hlavu a očima zabloudil k mladšímu Ivanovi. Mezi sourozenci, kteří se semkli v žalu, proběhlo tiché porozumění. Ve studeném kostele provoněném kadidlem právě vyprovázeli svého devadesátiletého otce na poslední cestě. Stáli tam tiše, bok po boku – stejně jako kráčeli celým životem.
Při pohledu na bratra se Ondřejovi možná vybavila myšlenka, která je o pár let dříve svedla k jejich prvnímu společnému filmu. Tehdy, když se pouštěli do natáčení komedie Bourák, vysvětloval jejich motivaci s vážným hlasem: „Brali jsme to i jako povinnost tátovi a mámě zanechat něco spolu. Těch příležitostí točit spolu přece jen už moc nebude.“ V tu chvíli ještě netušili, že společný film nakonec publikum nemilosrdně zavrhne. V den pohřbu to však nebylo důležité.
Tehdy ještě netušili, že společný film nakonec publikum nemilosrdně zavrhne. V ten den, ve studeném kostele provoněném kadidlem, však nic z toho nebylo důležité. Dva synové právě vyprovázeli svého devadesátiletého otce na poslední cestě. Stáli tam tiše, bok po boku – stejně jako kráčeli celým životem, někdy jako spojenci, jindy jako soupeři.
Ondřej se narodil poslední den roku 1959. Vyrůstal v pražské rodině, kde se herectví dědilo jako rodinný klenot – otec Ladislav byl miláčkem divadelního publika a matka, rovněž herečka, vytvářela zázemí plné lásky. V jejich činžovním bytě nedaleko Nuselských schodů nebyla nouze o historky ze zákulisí.
Přesto Ondřej v mládí neměl jasno, jestli se chce vydat ve šlépějích rodičů. Na gymnáziu ho bavila biologie i chemie a zprvu zkoušel plnit otcovo přání, aby zkusil medicínu. „Já jsem dělal přijímačky na medicínu na přání tatínka, ale to jsem tedy fakt dělat nechtěl,“ vzpomínal po letech se smíchem v rozhlasovém interview.
Záměrně proto testy pokazil a do prvního ročníku lékařství nenastoupil. Místo bílého pláště zvolil náhradní únik – Pedagogickou fakultu. Tam se ocitl spíš z nutnosti než z nadšení: „to bylo takový, kam se dalo dostat,“ pokrčil rameny při vzpomínce. Jenže ani učitelství ho nelákalo.
Byly to osmdesáté roky a všednodennost socialistického Československa občas prořízla jiskra výjimečných setkání. Ondřej našel únik v pražském divadle Sklep, svérázné partě nonkonformních mladých umělců. Nejdřív s nimi jen popíjel pivo v legendární pivnici na Ořechovce.
Zanedlouho už stál na prknech sám, srdce bušící nervozitou. Divadlo Sklep mu učarovalo nekonvenčním humorem a poezií všednosti; stal se stabilním členem souboru. A právě tady se před ním otevřela cesta k filmu: „v té době já už jsem hrál s divadlem Sklep… kolegové, kteří už na tu FAMU chodili – Jan Šteindler a Tomáš Vorel – mě k tomu vlastně nasměrovali,“ líčil, jak ho přátelé inspirovali podat přihlášku na filmovou školu.
Roku 1985 ho na druhý pokus přijali na FAMU, obor filmová a televizní režie. Zahodil zástěrku rekvizitáře, ve které se dva roky oháněl ve filmových ateliérech na Barrandově, a definitivně přesedlal od provázků loutek ke kameře.
Na FAMU patřil mezi pilné a talentované studenty. Mladý Trojan točil první krátké filmy – a dařilo se mu. Krátkometrážní snímek Sedum i televizní cyklus Týden na obrazovce slavily úspěchy na školních projekcích. Jenže pak přišel rok 1990 a s ním živelná doba polistopadové euforie
. Ondřej byl v posledním ročníku studia, když mu spolužáci Jan Hřebejk a Petr Jarchovský nabídli scénář ze pionýrského tábora – lehce hořkou komedii o dospívání s názvem Pějme píseň dohola. Cítil životní šanci.
Studium přerušil a vrhl se do natáčení celovečerního debutu. Táborové retro mělo premiéru v revolučním roce 1990 a Ondřej si jím odbyl režijní maturitu – syrovou, možná ne zcela vyzrálou, ale upřímnou. Školu pak úspěšně dokončil, ovšem už tehdy tušil, že jeho talent možná leží jinde než v režírování.
Devadesátá léta přála experimentům. Trojan se před kamerou mihl i jako herec, zejména v partičce kolem Divadla Sklep. Hrál malé, ale zapamatovatelné roličky – třeba roztržité figurky ve Vorlových filmech Cesta z města a Skřítek. Hlavně ale rozvíjel svůj cit pro organizování a produkci.
Spolu s přáteli Tomášem Hanákem a Jiřím Ferem Burdou založil v roce 1992 produkční společnost Total HelpArt (T.H.A.). Pod její hlavičkou chtěl pomáhat na svět filmům druhých, nejen svým. A tak se i stalo – v dalších letech Ondřej investoval energii do produkce a stal se dvorním producentem talentovaného spolužáka Jana Hřebejka.
Pod Trojanovým producentským dohledem vznikly filmy, které definovaly celou porevoluční generaci: nostalgické Pelíšky, hořkosladké Musíme si pomáhat, satirické Pupendo, mozaika Horem pádem i křehká Kráska v nesnázích. Každý rok jeden film, někdy i dva – Ondřej se ocitl ve víru práce, kdy pečoval o projekty jiných režisérů jako starostlivý zahradník.
Být „dvorním producentem“ Jana Hřebejka však pro Trojana neznamenalo jen shánět finance. Byl především kreativním partnerem. Aktivně se podílel na vývoji scénářů Petra Jarchovského, zasahoval do obsazování rolí, trávil hodiny ve střižně a svým kritickým okem pomáhal filmům najít jejich finální tvar. Byl dramaturgem, manažerem i prvním divákem v jedné osobě. Právě tato komplexní role z něj učinila jednoho z nejrespektovanějších producentů v zemi.
Partnerství Trojana a Hřebejka, zrozené už na FAMU, bylo postaveno na vzájemné důvěře a tvůrčím respektu, ale i na zdravé dávce napětí. Trojan platil za pragmatičtějšího a systematičtějšího z dvojice, zatímco Hřebejk přinášel režisérskou intuici a cit pro atmosféru.
Jejich debaty nad scénářem či ve střižně byly prý často bouřlivé, ale právě z tohoto tvůrčího tření se rodily nápady, které filmy jako Pelíšky či Pupendo povýšily na generační klasiky.
Sám se k režírování velkých filmů dostal znovu až po dlouhé odmlce. Nejprve v něm uzrála látka nečekaně vážná: válečné drama Želary (2003) o dívce ukryté v horách během protektorátu. Našel v ní silný lidský příběh podle novely Jozova Hanule. Natočil film plný působivých obrazů drsné přírody a prostých citů. Byl to triumf – Želary získaly 11 nominací na Českého lva a dojaly i zámořskou filmovou akademii.
Jeho producentský talent se naplno projevil na přelomu milénia. Pod jeho dohledem vznikl Hřebejkův snímek Musíme si pomáhat (2000), který nejenže ovládl České lvy, ale v roce 2001 se probojoval i do finálové pětice nominovaných na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
O pouhé tři roky později si měl Trojan oscarovou nervozitu zopakovat, tentokrát však v roli režiséra. Jeho válečné drama Želary (2003) dojalo zámořskou akademii a v lednu 2004 získalo další oscarovou nominaci. Ačkoliv ani jedna z nominací se nakonec neproměnila v zisk sošky, Ondřej Trojan se během pouhých čtyř let podílel na dvou největších mezinárodních úspěších české kinematografie v novém století a potvrdil svou pozici klíčového hráče na domácí scéně..
Úspěch Želar přinesl Ondřeji nabité období. Pracoval teď ve dvojroli – jako producent zajišťoval rozpočet kolegům, a jako režisér vybíral nové příběhy. Po Oscarové nominaci nechtěl zůstat u jednoho filmu. Trvalo však sedm let, než našel další látku, která ho oslovila natolik, aby znovu usedl do režisérského křesla. Tou dobou se stal i otcem dvou synů – s manželkou Barborou, kterou si bral v roce 1988, vychovávali Tadeáše a Matyáše.
Rodinný život a producentská firma ho plně zaměstnávaly. Občas přišlo uklouznutí. Kolem padesátky začal Ondřej unikat před stresem k nebezpečnému návyku – stále častěji sáhl večer po sklence alkoholu.
Až později otevřeně přiznal, kam to vedlo: „Před sedmi lety jsem začal mít různě poschovávané flašky, ráno jsem do sebe kopnul panáka…,“ vzpomínal na okamžik, kdy si uvědomil, že pije každé ráno, aby mohl vůbec fungovat. Tehdy ho lékaři varovali, že bude muset nastoupit na detox, pokud nepřestane. Ondřej se zalekl. Sebral všechnu vůli a ze dne na den s alkoholem skoncoval.
Do režie se vrátil v roce 2010. Natočil hořkou komedii Občanský průkaz o partě dospívajících kluků za normalizace. Film byl nostalgický a drsný zároveň – a snad proto diváky hluboce zasáhl. Mnozí v něm poznávali vlastní mládí pod dohledem komunistické Státní bezpečnosti. Po premiéře k Trojanovi přicházeli lidé se slzami v očích, děkovali za připomínku časů, na které by se nemělo zapomenout.
Snímek posbíral řadu nominací na ceny. Jen Českého lva opět nezískal. Podobně jako v případě Želar, i teď favorit večera odešel s prázdnou. Ondřej Trojan to tehdy nesl sportovně – dokázal se smát, že ho porota zřejmě nemá v lásce. Skutečný trpký pocit křivdy přišel až o několik let později, když natočil svůj nejambicióznější film.
Historické drama Toman (2018) líčilo příběh rozporuplného šéfa poválečné československé rozvědky Zdeňka Tomana – muže, který obchodoval s pašovanými židovskými uprchlíky a obohatil se na státních penězích, ale zároveň pomohl zachránit stovky přeživších Židů tím, že jim zajistil zbraně pro Izrael.
Složitá charakterní studie antihrdiny byla Trojanovým vysněným projektem, na němž pracoval osm let. Když byl Toman hotový, věřil, že u kritiky uspěje. Film získal 13 nominací na České lvy a zdálo se, že Trojan konečně protrhne smůlu. Jenže slavnostní večer se změnil v debakl – Toman nezískal ani jedinou sošku.
Ondřej stál v publiku a trpce se usmíval. „Já už ani nečekám…,“ hlesl později do mikrofonů a bylo cítit, že ho to bolí. Potřetí ho filmová akademie zařízla, jak napsal bulvární tisk. Tentokrát Trojan svou zklamanost nijak netajil. Novinářům řekl, že výsledek ho nepřekvapil, protože atmosféra kolem hlasování byla nedobrá. Uvnitř ale cítil hořkost – copak je jeho práce opravdu tak neviditelná?
Na takové myšlenky však Ondřej Trojan neměl nikdy moc času. Sotva utichl rozruch kolem Tomana, už stál na place znovu. Tentokrát se rozhodl pro razantní změnu – pustil se do čistokrevné komedie, žánru, kterému do té doby spíš jen přihlížel jako producent. Scenárista Petr Jarchovský mu k tomu poskytl výchozí nápad: trhlý příběh ze zapadákova o zkostnatělém rockerovi přezdívaném Bourák, jemuž vlastní dcera dává lekci zodpovědnosti.
Ondřej tahle „ulítlá černá komedie“ nadchla. A měla ještě jeden rozměr, který ho lákal: hlavní roli Bouráka nabídl svému bratrovi Ivanovi. Bylo to vůbec poprvé, co se takto profesně střetli – starší Ondřej za kamerou, mladší Ivan před ní. Znělo to jako recept na dokonalou souhru, jenže realita byla jinde.
Dvě silné tvůrčí osobnosti s rozdílným temperamentem brzy narazily jedna do druhé. „Ano, někdy došlo i na to, že jsme si to museli před štábem vyříkat nahlas,“ přiznal režisér Trojan bez okolků. Práce na Bourákovi tak místy připomínala ring, kde si bratři po letech řeší zapomenuté křivdy z dětství.
Ivan cítil, že ho Ondřej poučuje a zachází s ním jako s malým klukem: „Když jsme se štengrovali jako děti… Ondrův pohled na mě jako na mladšího bratra, který se musí usměrňovat, se občas projevily,“ řekl herec upřímně k napjaté atmosféře při natáčení.
Ega obou sourozenců do sebe narážela a nejednu scénu doprovázela ostrá výměna názorů. Když například „manuální antitalent“ Ivan marně zkoušel ve filmové scéně svařit kus auta, starší bratr už netrpělivě zvýšil hlas: „Ondra už se rozčiloval, že zdržuju. Kolem těchhle scén to v garáži docela dost jiskřilo,“ popsal Ivan jednu z hádek. Bratská láska šla stranou, když tlačil čas a nervy tekly.
A přece v sobě Bourák nesl cosi hluboce osobního. Oba bratři i přes konflikty věděli, proč do toho jdou. Chtěli splnit onen příslib rodičům – vytvořit spolu film, který by jim udělal radost. Ondřej mladšího bratra v hlavní roli nijak nešetřil: nasadil mu trapnou přehazovačku a obrovský kovbojský prsten, nechal ho bláznivě tančit rock’n’roll, ačkoliv Ivan nikdy předtím netančil.
Všechna ta šílenost měla v Trojanovic rodině jediný precedens – bratrskou škodolibost. „To, že obsadil právě mě, beru jako takovou bratrskou zlomyslnost, která nás s Ondřejem provází od dětství. On vždycky něco vymyslel a já jako mladší bratr jsem se mohl přetrhnout, abych to splnil,“ shrnul Ivan s úsměvem jejich celý společný život v jedné větě.
Jenže film si začal žít vlastním životem a ten nebyl k Trojanovým milosrdný. Komedie Bourák měla premiéru v létě 2020 – a dočkala se vlažné odezvy. Mladší generace diváků nerozuměla jejímu ironickému retro tónu, starším zase vadila podvratnost a zvláštní nadsázka. První recenze byly ostré. Na filmové databázi ČSFD kleslo hodnocení k ostudným 37 %. Zklamaní návštěvníci kina psali na internet rozhořčené komentáře.
Osud však Ondřeje naučil vytrvalosti. Každý pád ho zatím nakonec posílil. V jeho životě přišla ještě jedna velká kapitola – nečekaně mimo filmová plátna. Kolem roku 2014 se zamiloval do jednoho malebného jihočeského městečka Slavonice. S Barborou si tam pořídili starý dům a trávili v létě čas. Ondřej miloval zdejší zapadlé uličky a genius loci. A tak dostal nápad: uspořádat ve Slavonicích malý filmový festival.
Zpočátku to znělo bláznivě – Slavonice mají jen dva tisíce obyvatel a žádné kino. Ale Trojan šel za svým snem s typickou buldočí povahou. V létě 2014 odstartoval první ročník Slavonice Festu – putovního festivalu filmů a hudby, který využil místní sokolovnu, nádvoří i hospody jako provizorní kinosály. Lidé si to městečko zamilovali stejně jako on. Každý rok začátkem srpna se sem začali sjíždět filmoví nadšenci z celé republiky.
Během pár ročníků se Slavonice Fest proměnil v srdeční záležitost – pro publikum i pro Trojanovy. Festival rodinného typu, kde si diváci i tvůrci byli blízko, přinesl Ondřejovi novou radost: „Ve Slavonicích vznikla řada přátelství, ba i milostných vztahů, které vedly ke svatbám a dětem,“ líčil hrdě, jakou komunitu tím stvořili.
O to víc zabolelo, když po jedenácti letech nastal prudký střet s místní radnicí. Jablkem sváru se stalo kácení stromů v obci – Trojan a další lidé ostře protestovali proti mizení zeleně. Výsledkem byly vášnivé hádky a rozbitá důvěra. „Zahustila se atmosféra, která do té doby byla víceméně rodinná, a to se dotklo i přístupu k samotnému festivalu,“ poznamenal Trojan smutně.
Na konci sezóny 2024 tak padlo těžké rozhodnutí: Trojanovi oznámili odchod. Slavonice Fest končí. „Bylo to trýznivé. Ve Slavonicích jsme byli zabydlení. Po prvních třech letech se nám podařilo festival vychytat do funkčního tvaru, s nímž jsme byli spokojení my i diváci,“ popisoval Ondřej tíhu loučení.
Nebyly to prázdné řeči – při posledním promítání plakala v hledišti polovina publika i pořadatelů. Trojan s manželkou Barborou zvažovali, jestli to celé nezabalit. Ale pak zafungovala jejich paličatá odolnost. Rozhodli se festival přesunout. Vybrali jiné historické město – Litomyšl, které nabízelo vhodné prostory i podporu radnice.
Tam, daleko na východě Čech, navázali v létě 2025 dvanáctým ročníkem, už pod názvem Litomyšl Fest. „Líbí se nám na Litomyšli, že její centrum není skanzen pro turisty, ale má obchůdky a kavárny, kam chodí i místní,“ vysvětloval Trojan, proč zvolili právě tuto destinaci.
Nový začátek přinesl uvolnění: „Litomyšlští nás zprvu vnímali jako pražáky. Postupně však roztáli a sami nabízeli pomoc… až jsme si říkali, kdy se z toho krásného snu probudíme,“ líčila Barbora Trojanová své nadšení, když je menší město přijalo s otevřenou náručí. Ondřej měl konečně pocit, že trauma ze Slavonic nechal za sebou.
Zdroje:
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/646468/bratri-ivan-a-ondrej-trojanovi-sourozenci-na-ostri-noze-proc-se-pohadali.html
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-slavonice-fest-je-mrtev-at-zije-litomysl-fest-trojanovi-miri-se-svatkem-filmu-na-vychod-cech-40523851
https://www.extra.cz/komedii-bourak-s-trojanem-divaci-strhali-je-to-nuda-a-blbost-hodnoti-lide-cd7c5
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/601054/debakl-favorita-ceskych-lvu-tomana-trojan-to-cekal-zarizli-ho-potreti.html
https://www.totalfilm.cz/2020/06/ondrej-trojan-kdyz-hral-elvise-ivan-me-zacal-rezirovat-rozhovor/
https://www.csfd.cz/film/735100-bourak/prehled/
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/200031/krachujici-manzelstvi-trojanovych-ani-pohreb-taty-je-nespojil.html
