Článek
Když mi Tomáš oznámil, že všechny naše úspory jsou pryč, myslela jsem, že špatně slyším. Byl to jeden z těch večerů, kdy děti už dávno spaly a my seděli v obýváku u televize. Jenže tentokrát jsme film ani nezačali. „Je konec,“ řekl s pohledem upřeným do země. „Přišli jsme o všechno.“ Ta slova se do mě zaryla jako ledový střep. Nechápala jsem, co přesně znamenají, ale tušila jsem, že už nikdy nic nebude stejné.
Snili jsme o vlastním domečku
Začalo to úplně nevinně. Dlouho jsme snili o vlastním domě – větším, se zahradou, kde by děti mohly volně běhat a my s manželem grilovat s přáteli. Tomáš přišel s tím, že ví, jak tenhle sen urychlit. Kryptoměny. Nejdřív jsem byla skeptická, nikdy jsem podobným investicím nerozuměla. „Neboj,“ uklidňoval mě tehdy. „Vím, co dělám. Kolega už takhle vydělal statisíce.“ Věřila jsem mu, protože mi nikdy nedal důvod pochybovat.
První týdny to vypadalo, že měl pravdu. Každý večer mi nadšeně ukazoval čísla, která rostla rychleji, než jsem si dokázala představit. Dokonce jsme začali vybírat pozemek. Děti si už plánovaly, kdo bude mít větší pokoj a kam postavíme bazén. Na chvíli jsem cítila, že se nám život konečně obrací k lepšímu.
Jenže jednoho rána přišel propad. Obrovský, děsivý a zdánlivě nekonečný. Během několika hodin zmizely nejen naše celoživotní úspory, ale ukázalo se, že Tomáš za mými zády vzal ještě úvěr na dalších dvě stě tisíc. Najednou jsme nebyli jen bez peněz, ale i hluboko v mínusu.
Zklamání a stud nechtějí zmizet
Měla jsem pocit, že mě někdo udeřil do žaludku. Byla jsem naštvaná na Tomáše, ale ještě víc sama na sebe. Proč jsem něco neudělala dřív? Proč jsem nebyla důslednější a nezeptala se ho, zda opravdu ví, co dělá? Večer co večer mě tyhle otázky pronásledovaly a nenechávaly mě spát.
Nikomu jsem to neřekla. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem se bála. Co na to řeknou naši přátelé, kteří nás vždycky obdivovali, jak zvládáme život? Co si pomyslí rodiče, když se dozvědí, že jejich dcera s manželem jsou najednou zadlužení až po uši? A hlavně – jak to vysvětlím dětem, které se už měsíce těší na letní dovolenou u moře?
Každý den je pro mě boj. Ráno se snažím vypadat v pohodě, usmívat se, chystat dětem snídani a odvážet je do školy, zatímco uvnitř se cítím jako časovaná bomba. Občas musím zajít do koupelny, zamknout dveře a na pár minut se vybrečet do ručníku. Někdy jsem tak nervózní, že mi třesou ruce, když vařím večeři. Děti i Tomáš předstírají, že nic nevidí, ale já vím, že cítí, jak se měním.
Nevím co dál
Nejhorší jsou otázky dětí. Honzík se mě každé ráno ptá, kolik dní ještě zbývá do dovolené. Matěj, náš malý fotbalista, mi nedávno ukazoval nové plavky, které by si chtěl koupit. Nedokázala jsem mu říct, že letos nepojedeme nikam, že možná dlouho nikam nepojedeme.
Včera večer jsem seděla sama v kuchyni nad hromadou účtů a dopisů od banky. Cítila jsem tíhu všech těch papírů, jako by mě skutečně fyzicky tlačily dolů. Najednou mi došlo, že už dál nemůžu mlčet. Zítra večer jim všechno řeknu. Už vím, že je lepší čelit pravdě, jakkoliv bolestivé, než čekat, až se všechno ještě víc zkomplikuje.
Netuším, jak budou reagovat. Možná mě odsoudí, možná budou naštvaní a zklamaní, ale snad mi jednou odpustí, že jsem jim to neřekla dřív. Jediné, co teď vím, je, že pravda je nakonec jedinou cestou, jak situaci řešit.
