Článek
Říkal, že miluje čerstvý horský vzduch a výhledy. V mé hlavě se rodila představa romantické procházky kolem zurčících potůčků a on si přede mnou poklekne s prstýnkem. Byla jsem rozechvělá a natěšená jako nikdy předtím.
Asi týden před odjezdem se však Zdeněk začal chovat podivně. Zdálo se mi, že je roztěkaný, neustále psal s někým na mobilu, občas dokonce odbíhal z místnosti, aby hovor vyřídil v soukromí. „Možná řeší překvapení,“ uklidňovala jsem se, protože jsem věřila v jeho upřímnost a lásku ke mně. Koneckonců, vždycky byl pozorný a pohotový.
Když jsme dorazili na chatu, všechno vypadalo dokonale. Pronajali jsme si malý útulný apartmán a večer jsme se objímali u plápolajícího krbu. Zdeněk byl milejší než dřív, dokonce se mi svěřil, jak je šťastný, že tu může být se mnou. Já zase čekala, jestli vytáhne tu malou krabičku. Ale nevytáhl nic. Řekla jsem si, že možná čeká na lepší chvíli.
Další dny jsme chodili po kopcích, užívali si výhledy a já se nemohla přestat usmívat. Večer mě ale nečekalo žádné „Vezmeš si mě?“, místo toho přišlo něco, co mi vyrazilo dech. Seděli jsme při svíčce, on se napil vína a najednou vyřkl věty, které bolestně zničily všechny mé představy.
„Musíme si promluvit. Doma už na mě čeká někdo jiný. Nechci ti ubližovat, ale jsem s Lucií. Čekáme dítě.“
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá absurdní žert. „To nemyslíš vážně. Ty mě miluješ, vždyť jsme tu spolu!“ breptala jsem, zatímco jsem mu marně hleděla do očí. Ale on se tvářil vážně. Řekl, že přišel na to, že náš vztah není ten pravý, a že se teď cítí povinen postarat o Lucii, která je těhotná. Prý ho to mrzí, že to tak muselo vyjít, ale „chtěl si se mnou ještě naposledy užít hezké chvíle“. Úplně se mi zastavil dech.
V amoku jsem se ho zeptala, proč mě sem vůbec tahal. Prý nechtěl řešit trapný rozchod před rodinou a přáteli, tak si to naplánoval v soukromí na horách, abych mohla v klidu vstřebat fakt, že odchází. „Šílené,“ zavzlykala jsem. On nehnul brvou.
Když jsem se otřesená tázala, co bude se mnou, odpověděl jen: „Od zítřka chci žít po boku Lucie. Náš poslední sex tu byl rozloučení.“ Chtělo se mi křičet. Zabolelo to tak, že jsem nebyla schopná slova. Ráno už došlo i na praktické věci – stěhuje si prý, co je jeho, a na chatu si zamluvil jiné auto, abychom nejeli společně.
Vrátila jsem se domů sama. Byt, v němž jsme donedávna bydleli, se přes noc stal pustinou. „Jak někdo dokáže být tak krutý?“ napadalo mě snad každou minutu. Kdyby mi to aspoň řekl dřív, kdyby nenaznačoval, že plánuje zásnuby. Byla jsem naivní, myslela na svatbu a on mezitím plánoval život s jinou ženou.
Doma jsem si udělal test, zda nejsem těhotná – nebyla jsem. Aspoň to mě uklidnilo. Zdeněk se odstěhoval ke své nové přítelkyni a plánují rodinu. Já zůstala s prázdnýma rukama, ponížená a zlomená. Teď po pár týdnech nacházím sílu chodit mezi lidi. Ale na hory se možná hodně dlouho nepodívám.
