Článek
Dřevem provoněná chata se smaženým sýrem a povinným korporátním veselím sloužila spíš jako kulisa než místo odpočinku. Kluci se plácali po zádech, rozebírali fotbal a házeli na mě přátelské, ale povrchní úsměvy. Mezi námi stála neviditelná bariéra. I když jsme spolu pracovali už dva roky, pořád jsem cítila, že mezi ně úplně nepatřím. Holka v IT. Možná tak produkťačka nebo scrum master, ale programátorka? Na tu se kouká skrze prsty.
Večer přišla hlavní soutěž: složitá úniková hra s úkoly po celé chatě. Posledním úkolem byla zamotaná logická hádanka – změť symbolů a čísel na bílé tabuli. Kolegové se do toho vrhli s vervou; překřikovali se a zkoušeli všechny možné kombinace. Po dvaceti minutách nadšení vyprchalo, frustrace rostla a s ní i pořádné souboje hlavních alfa samců.
Stála jsem opodál a sledovala ten chaos. V křiku a zmatku se ale rýsoval jasný vzorec, který nikdo neviděl. Tiše jsem přistoupila k tabuli:
„Tady nejde o sčítání,“ řekla jsem. „Ten symbol je binární operátor.“
Třicet vteřin, pár tahů fixem a finální kód byl na světě. Truhla cvakla, zámek povolil a my vyhráli lahev prémiové whisky.
Čekala jsem radost, alespoň stručné „super práce“. Místo toho se rozhostilo trapné ticho. Petr, náš tým-lead, jen zamručel: „No jo… dobrý,“ a beze slova si šel pro cenu. Nikdo neřekl díky a ani žádný poplácnutí po rameni.
Večer jsem našla Petra na terase. Zkusila jsem to odlehčit:
„Docela jsme jim to natřeli, co?“
Pokrtl rameny. „Jo, dalo se.“
„Měla jsem pocit, že z toho nikdo neměl radost,“ nadhodila jsem opatrně.
Podíval se na mě s nepatrným úšklebkem: „Hele, Tamaro, neřeš to. Chtěli jsme to zvládnout sami… Je to prostě taková chlapská záležitost.“
Ta dvě slova – „chlapská záležitost“ – mě udeřila víc než jakákoli urážka. Uvědomila jsem si, že můj úspěch v jejich očích nebyl vítězstvím týmu, ale porušením nepsaných pravidel klubu, do nějž nikdy nepatřím.
V pondělí jsem otevřela životopis a začala ho aktualizovat. Vím, že tady bych nikdy nezapadla. A chci pracovat někde, kde budu opravdovým členem týmu.
