Článek
Veronika Jeníková nedávno překročila práh šedesátých narozenin. Oslavy nevyhledává – už od čtyřicítky tvrdí, že není co slavit, jedině tak fakt, že se člověk dožil dalšího věku. Místo velkolepé party tak herečka bilancovala svůj pestrý život. Pro mnohé diváky zůstává navždy „Evička Tričko“ z kultovního filmu Bony a klid či usměvavou sestřičkou Vendulkou z televizní Ordinace, ale ona sama škatulky ráda nemá.
V současnosti působí Veronika Jeníková na první pohled spokojeně a vyrovnaně. Po náročných letech, kdy pečovala o nemocné rodiče a zároveň se pustila do vysokoškolského studia, našla také klid v roli babičky.
Každé ráno cvičí jógu, podniká projížďky na kole a užívá si drobné radosti – třeba to, že může bez spěchu pozorovat svého vnuka, jak roste. V tomto štěstí však často probleskují vzpomínky na její vlastní bouřlivé mládí a úspěchy i pády, které ji přivedly až sem.
Dětství a první krůčky k herectví
Pochází z Prahy, do vínku ale dostala sportovního ducha. Oba rodiče byli učitelé tělocviku, a tak Veronika odmalička trávila víkendy na horách a sportovala. V pubertě se však začala od rodinné tradice odklánět – místo sportovišť ji začaly lákat kavárny a hlavně divadelní prkna.
Měla živé výstupy na školních besídkách a dařilo se jí v recitačních soutěžích. Právě záliba v přednesu ji ve čtrnácti letech přivedla do dramatického kroužku slavné herečky Jiřiny Steimarové.
Jednoho dne do kroužku zavítali filmaři, kteří hledali dětskou představitelku do televizního filmu Podej mi ruku a přestaň se bát. A ze všech talentovaných dětí si vybrali právě Veroniku. Před kamerou stanula poprvé jako gymnazistka – a byla okouzlena.
V onom filmu ztvárnila dceru postavy legendární Jiřiny Bohdalové a partnerem na scéně jí byl tehdy mladičký Vladimír Dlouhý. Atmosféra natáčení ji zcela pohltila. „To prostředí mě omráčilo, rozhodla jsem se, že to chci dělat,“ vzpomíná Jeníková.
Právě kolega Vladimír Dlouhý jí tehdy prozradil existenci pražské konzervatoře – netušila, že herectví může studovat už po základní škole. Přihlásila se tedy ke zkouškám a uspěla.
Odchod z běžného gymnázia na konzervatoř rodiče mladé Veroniky přijali překvapivě dobře. Podporovali ji v nové dráze, byť sami byli pedagogové a zvažovali i rizika herecké profese. Oceňovali, že konzervatoř končí maturitou, takže jejich dcera bude mít do života zadní vrátka.
Nepochybně však tušili, že když má dítě talent a sen, nelze mu ho upírat. Už v roce 1981 – ještě coby studentka – dostala Veronika první velkou filmovou příležitost: režisér Karel Kachyňa ji obsadil do role prosté venkovské dívky Manky v dramatu Pozor, vizita!. Ocitla se po boku hereckých bardů Rudolfa Hrušínského či Jiřiny Bohdalové a musela zvládnout i scény, na které v sedmnácti nebyla připravená.
Odvaha před kamerou
Natáčení Kachyňova filmu pro ni bylo školou života. Scénář totiž vyžadoval i odhalenou scénu, což mladičkou konzervatoristku vyděsilo. Zdráhala se svléknout před štábem, prosila o úpravu scény – dokonce i její maminka se za ni u režiséra přimlouvala. Jenže Kachyňa trval neoblomně na svém. Nahotu považoval za nutnou součást děje a nakonec si prosadil své.
„Neobešlo se to bez slz, nahé scény jsem oplakala,“ přiznala Veronika po letech. Náročnou zkoušku studu ale překonala a snímek úspěšně dotočila. Film Pozor, vizita! šel do kin v roce 1982 a pro Jeníkovou znamenal razantní vstup do světa filmu – kritika ocenila její přirozený herecký projev a odvahou překonané rozpaky zůstaly skryty za kamerou.
Zanedlouho přišla role, která se stala požehnáním i břemenem zároveň. V roce 1987 si Veronika zahrála Evu v dramatickém filmu Bony a klid – pohlednou dívku zapletenou do světa veksláků. Ač neměla na plátně mnoho minut, jedna scéna ji proslavila navždy.
Milostný výstup v jednoduchém tričku po boku Jana Potměšila jí vynesl přezdívku „Evička Tričko“. Tímhle úsměvným přízviskem ji začal častovat kde kdo – novináři i fanoušci. Najednou ji lidé na ulici poznávali a pokřikovali na ni podle filmové postavy.
Sláva byla opojná, ale nálepka „Evička Tričko“ Veroniku časem začala tížit. Nechtěla být spojována jen s jednou odvážnou scénou. V rozhovorech později opakovaně zdůrazňovala, že ukotvit herečku navždy do jedné škatulky je omezující – ať už jde o provokatérku Evu, nebo později komickou sestřičku Vendulku.
Pro mladou herečku však byl kultovní film každopádně průlomem. Získala punc odvážné hvězdy konce 80. let a zdálo se, že nabídky na další role se jen pohrnou.
Divadlo, rodina a útlum po revoluci
Koncem osmdesátých let měla Veronika Jeníková rozběhnutou kariéru i v divadle. Po absolutoriu konzervatoře nastoupila na tříleté angažmá do Kladenského divadla a od roku 1987 již hrála v Městských divadlech pražských (Divadlo ABC).
Divadelní prkna pro ni vždy byla stejně důležitá jako kamera, ne-li důležitější – milovala kontakt s živým publikem a pečlivou práci na každé premiéře. Tehdy na sklonku 80. let stíhala filmové natáčení i večerní představení v divadle. Netušila, že brzy přijde zlom, který všechno změní.
Sametová revoluce v roce 1989 otřásla i filmovým průmyslem. Nastala pauza, kdy se skoro rok téměř nic netočilo. Starší generace filmařů, s nimiž Jeníková coby mladičká hvězda spolupracovala, ustoupila do pozadí. Přišli noví režiséři se „svými“ herci.
Pro Veroniku najednou nebylo tolik příležitostí před kamerou – nabídky z filmu přestaly chodit. Paradoxně ji to tehdy netrápilo. Ve svém nitru cítila, že má být jinde: stala se maminkou a mateřské povinnosti pro ni v 90. letech získaly přednost.
Se svým manželem, hercem Čestmírem Gebouským, kterého poznala už v Kladně, vychovávala syna Lukáše a dceru Kamilu. Rodinný život naplnil její dny jiným druhem radosti – a ačkoli dál hrála divadlo, bez velkých filmových rolí se dokázala obejít.
Nikdy však nepřestala úplně pracovat. Dvacet let zůstala věrná pražskému Divadlu ABC, teprve v roce 2007 se rozhodla odejít na volnou nohu. Tehdy děti odrůstaly a herečka pocítila, že by se ráda znovu naplno vrátila i před kameru.
Sem tam přijala menší roli v televizi – objevila se například v dobovém seriálu Zdivočelá země či v detektivním cyklu Hříchy pro diváky detektivek. Šlo ale spíše o epizodky. Pro starší dámy zkrátka tolik rolí není, konstatovala se smířeností, když rekapitulovala tuto etapu. V koutku duše však věřila, že ještě přijde nějaká nabídka, která ji znovu vrátí do širšího povědomí diváků.
Návrat na obrazovku
Příležitost nakonec opravdu přišla – a to z televizní produkce. V roce 2005 byla Veronika Jeníková obsazena do nového seriálu z lékařského prostředí Ordinace v růžové zahradě. Roli zdravotní sestry Vendulky, bodré a vtipné praktikantky na klinice, přijala nejprve s nejistotou.
Šlo „jen“ o seriál, navíc původně plánovaný na pár desítek dílů. Jenže Ordinace se záhy stala fenoménem a výroba nabírala obrátky. Natáčelo se zběsilým tempem – někdy i šest dvanáctihodinových směn týdně.
Veronika najednou poznala odvrácenou tvář popularity: úmornou dřinu v ateliérech. První rok se točilo provizorně v nevyhovujících prostorách, herci mrzli v kabátech během pau. „Bylo to drsné. Všichni dřeli naplno, aby se seriál chytil,“ popsala později Jeníková náročné začátky.
Sama naštěstí neměla tak extrémní zátěž jako představitelé hlavních rolí – jako Vendulka točila „jen“ tři až čtyři dny v týdnu. Přesto to byl zápřah, jaký dosud nezažila.
Odříkání se však vyplatilo. Vendulka se záhy stala jednou z oblíbených postav Ordinace. Tvůrci ji v ději spojili s figurou v podání herce Ladislava Potměšila, a ti dva společně okouzlili diváky.
Jeníková znovu zažívala slávu, jakou poznala v 80. letech – fanoušci ji zdravili jako „Vendulku“, psali jí dopisy a televize reprízovala díly s její účastí neustále dokola. Po pěti letech úspěchu však herečka začala cítit, že její seriálová postava už nemá kam růst.
Vendulka se v nových dílech objevovala méně a děj kolem ní jen „plápolal“. Veronika, která kdysi nechtěla ustrnout jako Evička Tričko, teď nechtěla být doživotně jen prostoduchou Vendulkou. A tak se rozhodla k ráznému kroku.
Na jaře 2010 požádala scenáristy o vyškrtnutí ze seriálu. „Odešla jsem na vlastní žádost, protože jsem měla pocit, že už jsem tam jenom plápolala,“ vysvětlovala tehdy své důvody. Odchod z populární Ordinace byl odvážný, ale nelehký. Ztratila tím pravidelnou práci i publicitu. Zpočátku byla přesvědčená, že udělala správně – nechtěla přece uvíznout v šuplíku jedné role.
Jenže postupem času svého rozhodnutí litovala. Seriál běžel dál bez Vendulky a Veronika zjistila, že návrat do hereckého života není samozřejmý. Pár let po odchodu přiznala, že by se klidně do Ordinace vrátila, kdyby přišla nabídka. Tvůrci seriálu už s ní ale nepočítali.
Mimo obrazovku se Veronika Jeníková znovu ocitla v situaci, kdy práce nebylo tolik, kolik by si přála. Naštěstí měla oporu v rodině. Manžel Čestmír při ní stál v dobách slávy i nejistoty – jejich partnerství trvá už přes 35 let, byť i ono prošlo různými krizemi.
„Vztah nabírá různé podoby – před dětmi, s dětmi, s dospělými dětmi… Někdy to vypadá bledě a pak se to zase slepí,“ řekla o svém manželství s pochopením a nadhledem.
Rodina byla vždy jejím bezpečným přístavem. Když dospělý syn potřeboval pomoci s bydlením, neváhala se kvůli němu přestěhovat z velkého bytu do menšího a uvolnit mu finance. Pro své děti by udělala cokoliv – a totéž začala později dokazovat i vůči svým stárnoucím rodičům.
Kolem roku 2018 se Veroničin život stočil nečekaným směrem. Její maminka vážně onemocněla Alzheimerovou chorobou a musela být umístěna do specializovaného centra. Herečka se intenzivně zapojila do péče a pravidelně za maminkou docházela.
Současně ji však trápila bezmoc – chtěla rozumět lékařům, vědět, jak nejlépe pomoci. Možná i proto se v ní probudila staronová touha po poznání. Ve svých pětapadesáti letech se rozhodla zkusit něco bláznivého: přihlásila se na lékařskou fakultu.
„Odvážně jsem do toho šla a dostala jsem se na druhou lékařskou,“ líčila nadšeně chvíli, kdy složila přijímací zkoušky. Studium medicíny v pokročilém věku sama označila za kaskadérství – a nebylo to daleko od pravdy. Krátce po jejím nástupu na školu udeřila pandemie covidu.
Jako pečující dcera nemohla riskovat nákazu a nemohla tedy docházet na povinné praxe do nemocnic. Výuka navíc probíhala převážně distančně, což pro ni byla zcela nová forma studia. Přesto se nevzdávala: zvládla několik těžkých zkoušek a získala spoustu vědomostí, které posléze využila v péči o blízké.
Nakonec však Veronika medicínu nedokončila. Podcenila náročnost oboru a kombinace školy, práce a rodinných starostí byla nad její síly. „Udělala jsem čtyři těžké zkoušky, ale myslela jsem si, že to bude o něčem jiném,“ přiznala sebekriticky.
Mrzelo ji to, avšak místo titulu získala něco možná cennějšího – pokoru a nový úhel pohledu na život. Zjistila, že učit se dá v každém věku, a také se utvrdila v obdivu k lékařům i zdravotním sestrám. Však už jednu „sestru“ v sobě dávno měla – tu seriálovou. Vendulka z Ordinace jí nakonec reálně změnila životní cestu, když ji inspirovala k ošetřovatelství.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Veronika_Jeníková
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-rozhovory-veronika-jenikova-97454
https://www.vlasta.cz/celebrity/veronika-jenikova-mlada-dnes-otec-ordinace-v-ruzove-zahrade/
https://www.denik.cz/spolecnost/veronika-jenikova-deti-vnuk.html
https://www.super.cz/clanek/porady-podcasty-retrojizda-evicka-tricko-oslavila-sedesatku-a-tesi-se-z-vnuka-otevrene-promluvila-o-zivotnich-padech-i-dlouhem-manzelstvi-1508636
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sestra-z-ruzovky-se-vrhla-na-studium-mediciny-je-to-kaskaderstvi-173831
