Článek
Železná konstrukce se chvěla pod jeho prsty. Vítr nahoře na Petřínské věži dul ostře a přinášel z dálky tlumený šum města. Vladimír Slavínský lezl výš a výš po věži, až se zastavil téměř na samém vrcholu.
Tam se na okamžik rozhlédl – pod ním se prostírala malá, oněmělá Praha. Dole na chodníku stál hlouček lidí se zakloněnými hlavami. Některým se tajil dech hrůzou, jiní nadšeně tleskali. Teprve potom začal mladý muž opatrně slézat dolů.
Z prvního ochozu nakonec se záměrnou teatrálností seskočil a měkce dopadl. Noviny o tom psaly jako o „nevšední kaskadérském kousku“, jaký české publikum dosud nevidělo. Psal se rok 1919 a devětadvacetiletý režisér tímto troufalým výstupem na petřínskou rozhlednu právě dokončil dramatickou scénu ke svému filmu Láska je utrpením.
Co se mu asi honilo hlavou v těch pár minutách v nebezpečí života? Možná jen spaloval všechen strach, aby divákům dole předvedl něco nevídaného. Slavínský chtěl publiku ukázat, že i český film dokáže nabídnout dechberoucí podívanou – a pro tenhle cíl neváhal riskovat vlastní život.
Bylo mu sedmnáct, když poprvé utekl z domova za svým snem. Narodil se roku 1890 v podkrkonošské vsi Dolní Štěpanice do chudé tkalcovské rodiny jako Otakar Vladimír Pitrman. Od dětství ho to táhlo k umění – rád četl verše, miloval divadlo. Jako kluk sedával v koutech jevišť a dychtivě hltal světla ramp.
V sedmnácti letech sbalil pár svých věcí a odešel z rodného domu – na inzerát získal místo „mladého milovníka“ u kočovné divadelní společnosti pana Smoláka v Přešticích. Cestou vlakem si vymyslel nové jméno: Vladimír Slavínský.
Nechtěl tehdy, aby se vědělo, že potulný herec je synem slušných venkovanů. Zároveň z nového pseudonymu čišel vlastenecký odkaz na slavnou minulost.
Divadlu obětoval vše – „kumšt ho přitahoval natolik, že byl pro něj ochoten obětovat prakticky všechno“, napsal později jeden kritik o jeho začátcích. Mladý herec brzy pochopil, že kočovná společnost ho neuživí. Ve dne pracoval jako tiskařský sazeč v tiskárně a po večerech hrál v ochotnických spolcích – postupně to zkoušel v Třeboni, Čáslavi, Prostějově, zkusil to i v Praze.
Měl nepokojnou krev. Když nehrál divadlo, vyrážel na poutě a jarmarky, kde se přihlásil do zápasnického klání. Na improvizovaných kláních krotil soupeře v řecko-římském stylu – drobný, svalnatý muž, odhodlaný se prosadit za každou cenu.
Ve dvaceti letech napsal svou první divadelní hru s příznačným názvem Láska je utrpením. Pražská divadla ji ale odmítla uvést. Mladý autor se tím nenechal zlomit: pronajal si přírodní Lesní divadlo v pražské Krči a svůj kus nastudoval na vlastní pěst.
Hru sám režíroval a obsadil se i do hlavní role – zamilovaného pana profesora. Už tehdy se projevil jeho charakteristický rys: tvrdohlavá vytrvalost. Když něco nešlo po dobrém, Slavínský to zkusil jinak, třeba i za cenu osobního rizika.
Roku 1912 si poprvé sáhl na svět filmu – napsal několik scénářů pro krátké němé snímky. Brzy však přišla první světová válka. Slavínský do ní nemusel narukovat jako frontový voják; přesto ho válka dostihla.
Místo pušky třímaly jeho ruce železnou brzdu: byl nucen pracovat u dráhy jako vlakový brzdař. Po čase ho úřady zprostily i této povinnosti a mladý Otakar se vrátil k sazečské práci v tiskárně. Tou dobou už ale spřádal plány na skutečný film.
Už během války se odvážil k něčemu nevídanému: rozhodl se sám natočit vlastní film. Roku 1915 začal na vlastní náklad režírovat romantický příběh nazvaný Láska šla kolem. Jenže neměl dost peněz ani zkušeností – film zůstal nedokončený.
Slavínský pak marně obcházel zavedené produkční firmy, nabízel své nápady, scénáře, herecké služby. Nikde nepochodil. Po skončení války to tedy zkusil znovu po svém: v roce 1919 spojil síly s o generaci starším kameramanem Aloisem Jalovcem a společně založili vlastní produkční společnost POJA-Film.
Zkratka názvu byla odvozena z jejich jmen (Pitrman Otakar – Jalovec Alois). Firmička sídlila v obyčejném pětipokojovém bytě vedle paláce U Nováků v Praze. Neměli ateliér, moderní vybavení ani velké investory – jen zápal a nápady. Jalovec používal pro zpracování filmu svou malou laboratoř ve Vodičkově ulici, Slavínský psal scénáře, režíroval i hrál.
První film si v POJA-Filmu natočili z vlastních úspor. Jmenoval se Divoká Maryna a premiéru měl roku 1919. Slavínský v něm ztvárnil vedlejší postavu podnikatele Rondela a poprvé se objevil na plátně jako filmový herec.
Ve druhém filmu Láska je utrpením čili Sázka o haléř si sám zahrál hlavní roli – a právě při něm předvedl onen odvážný výstup na Petřínskou rozhlednu. Nebyl to žádný trik nebo studiový efekt – skutečně vylezl po vnější konstrukci až nahoru, před očima užaslých Pražanů.
Po celý život se udržoval v mimořádné fyzické kondici a miloval odvážné kousky. Uměl jezdit na koni, šermovat, lyžovat, plavat, dělat akrobacii. Kaskadérské výzvy ve svých filmech často vykonával sám. Jednou například připravoval scénu, v níž měl s mečem v ruce přeskočit skupinu protivníků.
Pro větší efekt si nechal kolem pasu uvázat tenké lano – ale při skoku se provaz přetrhl a Slavínský se zřítil přímo na kameru kameramana Karla Kopřivy. Kamera se rozbila. Další peníze na novou už nebyly a roztočený film Cikán Jůra (1922) musel být zrušen. Podobných nehod a slepých uliček poznal Slavínský víc, ale nikdy ho neodradily nadlouho.
V pozdních dvacátých letech se však ocitl na dně. Jeho podnik několikrát finančně zkolaboval. Firma POJA-Film se udržela jen do roku 1928 – toho roku vypukl v její promítací síni požár, který zničil vybavení i hotové filmy. Jalovec poté podnikání vzdal a Slavínský přišel o střechu nad hlavou i o jedinou kameru.
Navíc se rozhádal s některými vlivnými filmovými producenty, kteří mu vyčítali přílišnou umanutost a solitérství. Na sklonku éry němého filmu tak Slavínský na čas zmizel z branže.
Budoucnost nevypadala růžově. Přišla velká hospodářská krize a peněz bylo málo. Vladimír Slavínský se ocitl v nouzi tak hluboké, že musel vzít zavděk jakoukoli obživou. Po Praze tak chodil drobný muž s kufříkem a podomácku prodával drobné zboží.
Nosil při sobě kufřík se zbožím, které nabízel – kolínské vody, kravaty, kapesníky, mýdla, prášky na praní apod.V tak ponižující roli si ho uměl představit málokdo z těch, kdo ho znali z dřívějška. Jenže Slavínský se nevzdával. Čekal na příležitost – a ta přišla s novou érou zvukového filmu.
Do režisérského křesla se vrátil v srpnu 1932. Dostal zakázku od firmy Ocean-Film na svůj první zvukový snímek. Tou byla lehká společenská komedie Právo na hřích (1932). Slavínský měl konečně úspěch. Jeho nenáročná veselohra přilákala davy diváků a producenti pochopili, že tady sedí slepička, co snáší zlatá vejce.
Ve třicátých letech se Vladimír Slavínský stal jedním z nejplodnějších a nejžádanějších režisérů v zemi. Dokázal natočit tři až čtyři filmy ročně a vyrábět je v rekordně krátkých lhůtách.
Specializoval se na levné situační komedie a sentimentální melodramata – přesně takové příběhy, jaké lidé milovali. K jeho nejznámějším snímkům té doby patřily např. Okénko (1933), Madla z cihelny (1933) nebo Tři muži ve sněhu (1936). Téměř ke všem svým filmům si psal scénáře sám a často v nich dával prostor stejným osvědčeným tvářím.
Antonie Nedošinská, Theodor Pištěk, Lída Baarová, Věra Ferbasová, Otomar Korbelář či Raoul Schránil – ti všichni se vyskytovali v jeho filmech tak často, až mu kritika vyčítala stereotypní obsazování. Slavínský si z toho mnoho nedělal.
Chtěl, aby jeho herci byli sehraní a věděli přesně, co od nich chce. Na place býval přísný, nesnášel improvizaci a trval na pečlivé přípravě každé scény.
Populární herec Jaroslav Marvan na něj vzpomínal s respektem – a špetkou hořkosti: „Slavínský snad neznal jediné: oddech. Práce s ním byla proto velmi namáhavá. Byl přísný sám k sobě i k druhým a vyžadoval od svých spolupracovníků včasnou a přesnou přípravu. Nikdy nehazardoval zbytečně s časem, a právě proto byl pravděpodobně nejoblíbenějším a podnikateli nejčastěji vyhledávaným režisérem. Vůbec jsem se filmařům nedivil, protože čím méně bylo filmovacích dnů, tím více se snižovaly náklady…“ vzpomínal Marvan.
Producenti si Slavínského doslova předcházeli. Věděli, že s ním vydělají – jeho filmy byly sice umělecky prostinké, ale u pokladen kin vždy zabodovaly. Majitel filmových ateliérů Miloš Havel prý posměšně říkal, že musí vyrobit dva laciné filmy, aby vydělal na třetí, „umělecký“, který si natočí Otakar Vávra.
Slavínský sám k tomu s nadsázkou poznamenával, „že právě on financuje Vávrovu nákladnou tvorbu svými kasovními trháky“. Byl to pragmatik. Moc dobře věděl, co chce publikum – a otevřeně to přiznával. „Především chci, aby bylo obecenstvo spokojeno. Proč nedati divákovi to, co žádá, když si za to zaplatí?“ prohlašoval klidně a tím pochopitelně dráždil umělecké kritiky ještě víc.
Ti o jeho veselohrách často psali jako o povrchních kýčích a opovržlivě mluvili o „slavínštině“ – stylu podbízivých filmů, jímž podle nich kazil vkus lidových vrstev. Jenže miliony diváků se u Slavínského filmech rády smály i plakaly zároveň.
Nechtěli odcházet z kina sklíčení - v těžkých časech hospodářské krize a narůstajících společenských konfliktů hledali spíš chvilkový útěk od všedních starostí.
A přesně to jim Slavínského příběhy nabízely. Pod líbivým povrchem skrývaly i kousek lidské pravdy – mateřskou lásku, odpuštění, naději. Režisér rád říkával herečce Nedošinské, své oblíbené představitelce laskavých maminek, že chce, aby se diváci nejen smáli, ale také plakali. Emoce pro něj byly důležitější než intelektuální sdělení. Publikum ho za to milovalo a Slavínský jim tu lásku oplácel po svém: točil pro lidi, ne pro kritiky.
V době nacistické okupace musel i on balancovat mezi zábavou a tlakem doby. Pokračoval v natáčení populárních filmů – na plátně se objevily jeho další aktuální komedie jako Přítelkyně pana ministra nebo Poznej svého muže (1940), a také dvě veselohry s králem komiků Vlastou Burianem (Ryba na suchu a Zlaté dno, 1942). Zároveň se v něm ale probudilo vlastenecké cítění.
Natočil třeba životopisný film o legendárním kapelníkovi Františku Kmochovi To byl český muzikant (1940), kde každý rámec prostupovaly líbezné tóny národních písniček. Jeho film Advokát chudých (1941), adaptace románu Jakuba Arbese, dokonce slavil úspěch i u náročnější kritiky a získal významné ocenění na festivalu v Benátkách.
Současně však byl Slavínský donucen uzavřít smlouvu s německou společností Prag-Film a podřídit se cenzuře okupantů. Většinu nacisty podstrčených scénářů od něj odmítal – vymlouval se, že má plno práce na vlastních českých filmech. Nakonec ale i on musel ustoupit. Pod německým pseudonymem Otto Pittermann natočil tři nenáročné zábavné snímky v němčině, které sloužily říšské kinematografii (Die Schwache Stunde, 1943; Seine beste Rolle a Sieben Briefe, 1944).
Dodnes se vedou spory o to, nakolik to byla z jeho strany oportunistická kalkulace a nakolik obava ze zákazu činnosti – pravdou zůstává, že ve stejné době jiní filmaři riskovali životy v odboji, zatímco Slavínský točil apolitické komedie a hrál s okupační mocí opatrnou hru.
Temné mraky války se mu ale stejně nevyhnuly. V roce 1944 obsadilo gestapo hlavní roli v roztočeném filmu Jenom krok – oblíbený herec Oldřich Nový byl pro původ své manželky, s kterou se odmítl rozvést, internován do tábora a Slavínský musel natáčení nadobro zastavit. Stejně tak se uzavřela i kapitola prvorepublikové kinematografie. Starý svět zanikal v troskách a s ním i nevinný humor předválečných veselohier.
Po osvobození v roce 1945 se Vladimír Slavínský ocitl ve zcela nových poměrech – a náhle jako by si s ním nikdo nevěděl rady. Zkusil navázat tam, kde skončil: ještě natočil dvě komedie ze staré školy (Právě začínáme, 1946; Poslední mohykán, 1947) a také filmovou adaptaci veselohry své někdejší kolegyně Olgy Scheinpflugové Dnes neordinuji(1948).
Jenže doba se změnila. Nové vedení znárodněné kinematografie začalo preferovat tendenční budovatelské drama a politicky angažované příběhy z dělnického prostředí. Slavínského apolitické sentimentální komedie náhle působily jako anachronismus, nechtěné relikty první republiky.
Diváci, kteří dřív stáli fronty na jeho filmy, teď postupně obraceli pozornost jinam. Zájem o Slavínského tvorbu upadal. Ještě v roce 1940 mu vycházely oslavné články k padesátinám a filmový magazín o něm vydal celé zvláštní číslo. Ale o necelou dekádu později jakoby na něj publikum zapomnělo. On sám tím trpěl.
Celý život poctivě sloužil obecenstvu – a teď měl pocit, že ho právě to obecenstvo zradilo. Neunesl představu, že by měl přestat natáčet. Přemáhal se a pokusil se rychle přizpůsobit novým trendům. Začal pracovat na propagandisticky laděném dramatu z prostředí ostravských dolů DS-70 nevyjíždí. Ten název odkazoval na gigantický důlní rypadlo, které se ve filmu porouchá kvůli záškodníkům a je potřeba jej opravit, aby nová socialistická republika splnila plán těžby uhlí.
První klapka padla v barrandovských ateliérech 15. srpna 1949. Vladimír Slavínský byl u toho, jako vždy připravený a soustředěný. Ale druhého dne ráno nepřišel na plac. Jeho žena Lída Slavínská ho našla 16. srpna 1949 v pracovně jejich pražského bytu. Zemřel na infarkt. Slavínského srdce nápor nevydrželo – vyčerpalo se ve chvíli, kdy bez oddechu bojoval o přízeň nového publika. Po přestávce projekt převzal režisér Miroslav Cikán.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimír_Slavínský/
https://zivotopis.osobnosti.cz/vladimir-slavinsky.php
https://www.kinobox.cz/osobnosti/32211-vladimir-slavinsky
https://nfa.cz/dokumenty-ke-stazeni/badatelske-pomucky/pozustalosti/slavinsky_vladimir.pdf
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396101/ds-70-nevyjizdi
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395278/cikan-jura
https://www.csfd.cz/tvurce/3286-vladimir-slavinsky/zajimavosti/
https://www.filmavideo.cz/index.php/osobnosti/228-vladimir-slavinsky.html
https://www.i60.cz/clanek/detail/13042/vladimir-slavinsky-prukopnik-ceskeho-filmu#google_vignette
https://www.teraz.sk/kultura/pred-130-rokmi-sa-narodil-priekopnik-ki/496036-clanok.html
https://www.fdb.cz/osobnost/13486-vladimir-slavinsky
https://www.cojeco.cz/vladimir-slavinsky
https://www.krajskelisty.cz/praha/30685-stravit-zivot-za-mrizemi-nebo-se-rovnou-nechat-popravit-kritikum-se-genialni-samouk-proste-nezavdecil-tajnosti-slavnych.htm
