Článek
Bydlela jsem s Kamilem na sídlišti nedaleko Ostravy. On pracoval jako školník na místní základce, já jsem byla prodavačka v drogerii. Nikdy jsme si nežili na vysoké noze, každou korunu jsme obraceli. Přesto si Kamil pokaždé našel drobné, aby si vsadil. „Jednou to určitě vyjde,“ říkával s úsměvem a já mu pokaždé vyčítala, že utrácí zbytečně.
Jednoho dne přiběhl nadšený do kuchyně a vykřikoval, že jsme vyhráli. Nejdřív jsem nevěřila, myslela jsem, že dělá jen hloupé vtípky. Ukázal mi výherní tiket a já vytřeštila oči. Bylo tam něco přes čtyři miliony. Ten večer jsme se nezmohli ani na oslavu, jen jsme seděli proti sobě s čajem v ruce a opakovali si, že je to neskutečné štěstí.
Další dny Kamil plánoval, jak si zařídíme lepší život. „Koupíme nové auto a pojedeme do zahraničí na parádní dovolenou!“ volal radostně. Oponovala jsem, že bychom měli aspoň část investovat. Občas jsem snila o rekonstrukci našeho starého bytu a malém domku k pronájmu, ze kterého by nám plynul stálý příjem. Kamil ale na moje nápady nebral ohled. „Prosím tě, chtěla jsi se vždycky mít líp, tak co šetřit? Užijeme si!“
Z výhry přistála slušná suma na našem společném účtu. První velký nákup byla obrovská televize a k ní herní konzole. Divila jsem se, protože Kamil nikdy moc na hry nebyl. „To víš, můžeme si pozvat kamarády a pobavit se,“ bránil se. Byla jsem zaskočená, že si ze společných peněz pořizuje věci, aniž by se se mnou poradil.
Neuběhl ani týden a už jsem si v ložnici všimla luxusních hodinek, které jsem viděla v reklamě za desítky tisíc. Rozčílilo mě to. „Kamile, takhle rozházíme peníze raz dva. Nebylo by lepší nejdřív zaplatit dluhy a něco uložit?“ kárala jsem ho. On se naježil. „Snad si můžu koupit, co chci. Byl jsem to já, kdo sázku vyplnil a sledoval slosování!“
A tak pokračoval v nákupech. Najednou si vzal volno v práci, chodil pozdě domů a tvářil se, že už do zaměstnání vlastně ani nemusí. „Nechci se do smrti dřít jako kůň,“ prohlašoval. Znevážil i to, co ho dřív aspoň trochu bavilo. Sem tam se obklopil novými „kamarády“, se kterými si dával večer pivo, a já měla pocit, že na mě úplně zapomněl.
Než jsem se nadála, větší část výhry byla pryč. Vzápětí Kamil na férovku oznámil, že končí v práci úplně, protože prý nemá zapotřebí poslouchat řeči nadřízených. „Jenže z čeho zaplatíme účty?“ ptala jsem se ho zoufale. Odpověděl, že to zatím nevnímá jako problém.
Vzpomínám si, jak mi na jedné straně bylo líto, že mu štěstí tak stouplo do hlavy. Na druhou stranu jsem si říkala, že třeba zažiju něco výjimečného, co jsme si dřív nemohli dovolit. Jenže on místo kompromisů jednal sám. Zaplatil zájezd k moři, zarezervoval drahý hotel – a ani se mě neptal, jestli si nechci vzít radši kratší dovolenou, abych nepřišla o práci. „Však už pracovat nemusíš!“ mávl rukou. Jenže co bude, až se peníze rozkutálí?
Po návratu z té exotické cesty (na které jsem si mimochodem připadala víc nesvá než šťastná) se situace zdramatizovala. Kamil se urazil, když jsem mu řekla, že plýtvá. Několik nocí nepřišel domů. Vzápětí jsem zjistila, že vybral z účtu další statisíce, prý na nové auto a stavební úpravy u kamaráda na chatě, kde chtěl trávit léto.
Někdy jsem měla chuť mu dát facku, aby se probral. Nakonec jsem to nevydržela. Hrozně jsme se pohádali, on odešel a během měsíce jsme stáli před rozvodem. Když došlo na rozdělení peněz, zbyla z původní výhry sotva polovina. Dostal záchvat vzteku, že jsem ho zradila, a mě zas bolelo, jak si nenechal pomoct.
Odstěhovala jsem se do menšího pronájmu, získala aspoň část finanční výhry a mohla dýchat. Kamil zůstal s novým autem a masou nepotřebných předmětů, o které nakonec stejně přišel, když mu došly peníze. Slýchám, že se teď pohybuje po různých brigádách a občas nocuje u známých.
Někdy přemýšlím, jestli nás tahle výhra potrestala, nebo jen odhalila, že jsme se ve vztahu už dávno míjeli. Peníze měly vyřešit naše problémy, ale místo toho je prohloubily. Pochopila jsem, že občas je menší jistota a vzájemná opora lepší než haldy bankovek, které se rychle rozplynou.
