Za požár Národního divadla v roce 1881 mohla série katastrofálních náhod

V této elektrizující atmosféře stál na břehu Vltavy symbol, který byl víc než jen budovou. Bylo to zhmotnění snu celých generací, chrám probuzeného národa, „Zlatá kaplička“ postavená doslova z krejcarů a zlatých těch nejchudších i z darů šlechty. Národní divadlo. Heslo „Národ sobě“, vytesané v jeho zdech, nebylo jen frází, ale posvátným slibem.

Tento chrám umění však zažil svůj křest, který nebyl určen národu. Dne 11. června 1881 se jeho brány otevřely poprvé, avšak ne pro české vlastence, ale na počest návštěvy korunního prince Rudolfa a jeho novomanželky Štěpánky. Byla to předčasná sláva. Divadlo nebylo zdaleka hotové; nedodělky a lešení se skrývaly za drapériemi a květinovou výzdobou. Po pouhých jedenácti představeních se opona opět zatáhla a budova se uzavřela, aby řemeslníci mohli dokončit, co politika uspěchala. A právě tato nedokončenost se měla stát rozbuškou pro katastrofu.

Pátek 12. srpna byl jedním z těch dnů, kdy se dokončovaly poslední práce. Vysoko na střeše, na měděné kupoli, pracovali klempíři z firmy Deckert a Homolka. Jejich úkolem bylo připojit k novotou zářícímu hromosvodu měděný drát. K pájení používali plechová letovací kamínka, v nichž se žhavilo dřevěné uhlí. Byla to rutinní, téměř banální práce, poslední tečka za velkolepým dílem. Nikdo nemohl tušit, že se právě zde, v žáru několika uhlíků, rodí národní tragédie.

Kolem půl páté odpoledne měli klempíři hotovo. Podle pozdějšího vyšetřování vysypali zbytky žhavého uhlí do měděného okapového žlabu a zalili je vodou. Krátce po páté hodině se spustil déšť a žlabem začala protékat další voda. Zdálo se, že jakékoliv nebezpečí je zažehnáno. Ale osud měl jiné plány.

První, kdo si všiml něčeho nepatřičného, byli náhodní kolemjdoucí a služka z protějšího domu. Zpod střechy divadla začaly stoupat tenké obláčky kouře. „Šli jsme s tatínkem na obvyklou procházku,“ vzpomínal později novinář Vladimír Kovářík na své dětství. „Zůstali jsme stát na mostě a hleděli na vznosnou budovu… Co se děje? Zpod střechy vystupovaly obláčky kouře. Lidé si na ně znepokojeně ukazovali.

Kouře skutečně přibývalo. Oficiální verze později tvrdila, že nedostatečně uhašené uhlíky v okapu znovu ožily, rozžhavily měděný plech a od něj chytilo suché dřevěné bednění střechy. Ať už byla příčina jakákoli, v 18:37 už bylo pozdě na dohady. Hasič Kořínek, který měl v divadle službu, ucítil kouř a v provazišti nad jevištěm spatřil plameny.

Okamžitě sepnul telegrafní hlásič požáru. V osudové shodě okolností však ve stejný okamžik spatřil kouř i strážník z nedaleké Poštovské ulice a aktivoval jiný hlásič. Dva signály, vyslané v jediné vteřině, se ve vedení střetly a navzájem vyrušily. Do hasičské centrály tak místo kódu „ND“ v morseovce dorazila jen nesrozumitelná, dlouhá čára. Hasiči věděli, že někde v Praze hoří. Netušili však, že v plamenech je samotné srdce národa.

Zatímco v hasičské centrále panoval zmatek, na střeše divadla už probíhal první, zoufalý boj s plameny. Mezi prvními, kdo se snažil oheň uhasit, byl i sochař Bohuslav Schnirch, tvůrce trig, které zdobily střechu divadla. Spolu s dalšími odvážlivci se pokoušel hasit vodou z hydrantů na střeše. Ta však po několika minutách přestala tryskat. První článek v řetězu katastrofy byl na světě.

Když se konečně podařilo určit, kde hoří, a pražští hasiči vyrazili, narazili na další, téměř neuvěřitelnou překážku. Velká část sboru totiž v tu chvíli nebyla v kasárnách. Byli na Olšanských hřbitovech, na pohřbu svého kolegy, nadhasiče Čeňka Diviše. Tento mladý a statečný muž, přezdívaný „krásný nadhasič“, spáchal krátce předtím sebevraždu z nešťastné lásky.

Když první jednotky konečně dorazily na místo, naskytl se jim pohled na peklo. Plameny už šlehaly vysoko ze střechy a šířily se neuvěřitelnou rychlostí, hnány silným větrem. Zásah se od samého počátku měnil v tragikomickou frašku. Nová chlouba sboru, moderní parní stříkačka Shand, Mason & Co. dovezená z Anglie, byla nepoužitelná.

Právě v ten den s ní hasiči cvičili a nechali ji rozebranou v Novomlýnské vodárně. Trvalo přes dvě hodiny, než se ji podařilo sestavit a dopravit na místo. A když konečně stála připravena, ozval se zoufalý výkřik: chybělo uhlí k roztopení kotle. „Vypráví se, že běhali po partajích s putýnkami a sháněli uhlí,“ líčil později tragikomickou situaci Arnošt Nezmeškal z Národního technického muzea.

Série katastrofálních náhod a selhání pokračovala s děsivou pravidelností. Uvnitř budovy se mezitím odehrával další marný boj. Klíčovým prvkem protipožární ochrany byla masivní železná opona o váze 12 tun, která měla oddělit hořící jeviště od hlediště. Spustit ji však nešlo. V cestě jí stálo lešení, které tam zanechali štukatéři dokončující výzdobu. Aby jim těžká opona nespadla na hlavu, byla navíc pro jistotu zajištěna řetězy. Než se ji podařilo alespoň částečně uvolnit a spustit, plameny už olizovaly sametová sedadla v hledišti.

A pak přišla nejhorší rána ze všech: nebyla voda. Jako by se proti Zlaté kapličce spikl celý svět, den před požárem prasklo hlavní přívodní potrubí vodárny na Karlově, která divadlo zásobovala. Tlak v hydrantech byl zoufale nízký a nádrže na půdě se rychle vyčerpaly. V panice a zmatku navíc někdo z přítomných občanů, ve snaze pomoci, spustil takzvaný „déšť“ – kropicí zařízení nad jevištěm. Tím byla vypuštěna poslední zásoba vody, která by v rukou profesionálů možná stačila na uhašení ohniska požáru v jeho zárodku.

Ani Vltava, líně se valící jen pár metrů od divadla, nepomohla. Letní vedra způsobila, že hladina řeky poklesla tak nízko, že hadice z konečně roztopené parní stříkačky na ni nedosáhly.

Davy lidí na nábřeží a na mostě sledovaly v němém úžasu a slzách zkázu. Někteří odvážlivci se vrhali do budovy a v chaosu vynášeli, co se dalo – obrazy, kostýmy, knihy, a snášeli vše na bezpečný Žofínský ostrov. Krátce před osmou hodinou večer přišel finální úder. V potrubí vzplanul zbytkový plyn a k nebi vyšlehl obrovský bílý plamen, který ozářil celou scénu zkázy. Vzápětí se ozvala ohlušující rána, která byla slyšet po celé Praze. To se s řevem zřítila celá prosklená střecha i s měděnou kupolí a obrovským dvoutunovým lustrem přímo do hlediště. Hořela již druhá a třetí galerie. Boj byl prohrán. Z chlouby národa zbývaly jen čtyři holé, ohořelé zdi.

Druhý den ráno přinesly Národní listy zdrcující zprávu, která se navždy vryla do české historie. Palcové titulky křičely do světa bolest celého národa: „Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!“. Ulice kolem spáleniště zaplavily davy truchlících. Nebylo oka, v němž by se neleskla slza. Lidé neplakali pro budovu z kamene a malty. Plakali pro zničený symbol svého vzkříšení, pro práci a starost dvou pokolení.

Zatímco národ truchlil, ve zjitřené atmosféře se okamžitě začal hledat viník. Vzhledem k napjatým česko-německým vztahům se okamžitě objevily spekulace o úmyslném zapálení. Šeptalo se o německé sabotáži, o pomstě za národní sebevědomí, které divadlo ztělesňovalo. Pro tyto teorie se však nikdy nenašel jediný důkaz.

Oficiální vyšetřování se proto zaměřilo na prostší vysvětlení – na zločin z nedbalosti. Za viníky byli označeni dva mladí zámečničtí pomocníci, Emil Jenisch a Václav Zinniburg, kteří na střeše pracovali. Spolu s nimi byli kritizováni i hasiči za zmatečný a neúčinný zásah. Soudní přelíčení proběhlo rychle.

Obhájce obou řemeslníků marně žádal o provedení praktické zkoušky, která by ověřila, zda mohly uhlíky v deštěm skrápěném žlabu skutečně zapálit dřevěnou konstrukci.Žádost byla zamítnuta a oba muži byli odsouzeni za přestupek k symbolickému trestu jednoho týdne vězení a zaplacení soudních výloh.

Pochybnosti však zůstaly. O sto let později nechal spisovatel Miroslav Ivanov provést odbornou expertizu, která dospěla k závěru, že za podmínek panujících onoho dne na střeše divadla bylo prakticky nemožné, aby oheň vznikl tak, jak popsala oficiální verze. Skutečná příčina požáru tak zůstala navždy zahalena tajemstvím, ztracena v dýmu a sérii neuvěřitelných náhod.

Ještě dříve, než vychladl popel zničeného divadla, se zrodil zázrak. Myšlenka na novou sbírku se začala šířit rychlostí blesku, ještě v noci, kdy plameny olizovaly nebe. Národ, zdrcený tragédií, se semkl v nevídané vlně solidarity. To, co se nepodařilo za třicet let, se nyní stalo během několika týdnů. Za pouhých 47 dní se ve sbírce sešel více než milion zlatých.

Přispívali všichni. Na divadlo se skládala polovina Prahy. Do kasiček putovaly krejcary od těch nejchudších, ale i tisíce zlatých od šlechtických rodů, jako byli Schwarzenbergové či Lobkowiczové. Přispělo město Vídeň a značnou částkou i sám císař František Josef I., který se o stavbu živě zajímal. Zpeněžily se dokonce i ohořelé trosky – úlomky zničeného lustru byly přetaveny na pamětní medaile, které se prodávaly na zdar nového divadla.

Stavby se však neujal původní architekt Josef Zítek. Zlomený kritikou a znechucený zákulisními boji, které se po požáru rozhořely, práci na obnově odmítl. Zařekl se, že do opraveného divadla již nikdy nevkročí, a svůj slib dodržel. Těžkého úkolu se ujal jeho kolega, profesor Josef Schulz. S obrovským citem a respektem k Zítkovu dílu nejenže obnovil zničené části, ale také vylepšil dispozici hlediště pro lepší viditelnost a elegantně propojil budovu se sousedním Prozatímním divadlem a nově přistavěným Schulzovým domem do harmonického celku.

Dne 18. listopadu 1883, pouhé dva roky a tři měsíce po katastrofě, se brány Národního divadla otevřely podruhé.Tentokrát to nebyla slavnost pro korunního prince, ale pro celý národ. Z jeviště zazněly slavnostní tóny Smetanovy

Libuše, opery, kterou skladatel určil právě pro takovéto výjimečné okamžiky národní hrdosti. Když se zvedla opona, nebyla to už ta Ženíškova, která shořela v plamenech. Byla to nová, nádherná opona od Vojtěcha Hynaise, symbolizující znovuzrození a hold národu, který dokázal z popela a slz vybudovat svůj sen znovu. Požár, který měl být koncem, se stal skutečným počátkem.

Zdroje:

https://cesky.radio.cz/1281881-narodni-tragedie-shorelo-nd-8724389

https://www.payne.cz/3×S43787/Pozar3.htm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Požár_Národního_divadla

https://bozppo-neu.cz/?page_id=511

https://hzscr.gov.cz/clanek/dnes-si-pripominame-130-vyroci-pozaru-narodniho-divadla.aspx

https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_N%C3%A1rodn%C3%ADho_divadla

https://www.archiweb.cz/n/domaci/pozar-narodniho-divadla-pred-125-lety-byl-narodni-tragedii

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/sceny/narodni-divadlo/historie

https://edicee.ucl.cas.cz/images/data/prirucky/obsah/Sou%C5%99adnice%20mnohosti/Pe%C5%99inov%C3%A1.pdf

https://www.ahmp.cz/docs/dp/03_DP%20III.pdf

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zalkej-vlasti-velike-narodni-divadlo-shorelo-chybela-totiz-voda-i-hasici-31075