Zdeněk Rytíř: geniální textař, který hudbu miloval nadevše aneb „Helí, chceš magneťák, nebo schody?“

Narodil se 11. dubna 1944 v Táboře, za hřmotu druhoválečných bojů. Dětství strávil v poválečném Československu a možná už tehdy se v něm zrodil vzdor a cit pro drama. V dospívání psal poezii a učil se na kytaru, baskytaru, banjo i foukací harmoniku.

Po maturitě dokonce začal studovat angličtinu a japonštinu na Karlově univerzitě, ale akademická dráha ho nelákala – školu z osobních důvodů nedokončil. Místo toho ho pohltil rock’n’roll a bigbít. Ještě během studií hrál v kapelách s názvy jako Karkulka či Mefisto.

Psal první texty a učil se odposlouchávat rytmus života kolem sebe. Na scéně se potkával s tehdy prudce rostoucími hvězdami — Martou Kubišovou, Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou — kteří se na sklonku dekády spojili do tria Golden Kids.

Právě s posledně jmenovanou prožil Zdeněk první velkou lásku. Psal se rok 1967, československá scéna dýchala svobodomyslným ovzduším a dvacetiletá Helena Vondráčková zářila v Semaforu i Rokoku.

Zdeněk ji okouzlil svým šarmem bohéma a intelektuála. „Chodil v koženém saku a měl dlouhé vlasy, které si odmítal stříhat. Byl to sice plachý, ale tvrdohlavý kluk,“ vzpomínala zpěvačka o mnoho let později.

Tehdy tvořili krásný pár – plachý textař a půvabná zpěvačka. Zdeněk pro ni psal písně a Helena se v nich slyšela. Jeho texty dokázaly být něžné i vzdorovité, stejně jako doba, ve které žili. Jejich vztah sice nevydržel a skončil v roce 1969, ale pouto mezi nimi nepřetrhalo. Přátelství a vzájemná úcta přetrvaly následující desetiletí.

Bylo mu šestadvacet, když se oženil s herečkou Evelynou Steimarovou. Evelyna pocházela ze slavného hereckého rodu a sdílela se Zdeňkem vášeň pro bohémský život. Brzy se jim narodila dcera Vendula. Jenže rodinné štěstí netrvalo dlouho.

Zdeněk byl v té době na vrcholu tvůrčích sil, neustále rozlétaný mezi nahrávacími studii, koncerty a televizními projekty. Evelyna, sama herečka, měla vlastní svět. Jejich manželství se rozpadlo – snad příliš mnoho vášně, příliš málo klidu. „Manželství však skončilo rozvodem,“konstatoval později suše bulvární tisk.

Z malého bytu v Praze si Zdeněk odnesl kytaru a starý magnetofon. V náručí držel svou prvorozenou Vendulku a v duchu přemítal, jestli jednou půjde v jeho stopách. Šla – Vendula Rytířová se skutečně stala herečkou, tanečnicí a divadelní pedagožkou stejně jako matka.

Krátce nato potkal ženu, která se stala jeho životní partnerkou. Helena Čepková – fotografka, režisérka, tehdy čerstvě po rozvodu s hercem Petrem Čepkem – se objevila v Zdeňkově životě nenápadně, v divadelním zákulisí.

Psal se rok 1975. Ona měla za sebou bouřlivé manželství a malou dcerku Petru, on čerstvý rozvod a malou Vendulu. Oba ještě patřili někomu jinému, a přece si byli souzeni.

„Potkali se v Činoherním klubu v době, kdy oba měli své partnery a na to, aby se k sobě dostali, si museli 5 let počkat,“ popisuje jejich seznámení rozhlasová reportáž. Pět let tajných schůzek a dlouhých telefonátů. Pět let nadějí a pochyb. A pak konečně – svatba.

Bylo léto 1980, když si Zdeněk bral Helenu za ženu. Obřad to byl nevšední, plný úsměvů a recese. Za svědky jim šli dva Zdeňkovi nejbližší přátelé z branže: zpěvák Václav Neckář a country bard Michal Tučný. Jeden z kamarádů – geniální manažer a šprýmař – se dokonce rozhodl novomanželům uspořádat hostinu po svém.

„Na naší svatbě bylo asi 80 procent cizích lidí, které ani jeden z novomanželů neznal. Svatbu nám totiž organizoval a platil kamarád, který tvrdil, že nejlepší kšefty se dělají na svatbách,“ smála se Helena po letech. Nevěsta v krajkových šatech zářila po boku ženicha v rozevláté košili – a kolem nich hodovalo pár desítek pozvaných-nepozvaných hostů, co se přišli najíst a poklábosit o obchodech.

Zdeněk se bavil královsky. Měl vše, po čem toužil: báječnou ženskou po svém boku a kolem stůl plný inspirativních postav.

Novomanželé Rytířovi začali budovat společný domov. U řeky Berounky nedaleko Prahy, v obci Řevnice, si Zdeněk vysnil vilu se zahradou. Neměli mnoho peněz – on byl textař na volné noze, ona žena bez ambicí na kariéru. Přesto se pustili do stavby domu a Zdeněk trval na tom, že v přízemí musí vzniknout soukromé nahrávací studio.

„Často jsem slýchala: Helí, chceš magneťák, nebo schody? Samozřejmě jsem chtěla magneťák a lezli jsme do patra po žebříku,“ líčila Helena, jak její muž dával přednost technice před pohodlím.

Sedmdesátá léta se chýlila ke konci a on toužil mít vlastní zázemí pro tvorbu – místo, kde bude mít nekonečný čas na písně, projekty a zkoušení nových věcí. A tak zatímco do patra domku dlouho vedl jen vratký žebřík, dole už se nahrávaly první demosnímky.

Zdeněk prožíval šťastné období. S Helenou měl postupně další dvě děti – syna Zdeňka a dceru Alenu. Malou dcerku dokonce pojmenovali podle jedné Zdeňkovy písně, „podle Alenky v říši divů,“ přiznala Helena s jemným úsměvem.

Zdeněk nebyl příliš aktivní tatínek, spíš tichý pozorovatel. Přebalování přenechával manželce a raději si děti fotil, když spaly. Občas jen nabádal: hlavně ať kluk nechce být muzikant. Sám ale nebyl žádný pedant – spíš velké dítě.

„Miloval humor,“ vzpomínala Helena. Dokázal zinscenovat roztomilé kanadské žertíky: „Rozhlásil třeba, že sbírám trpaslíky, takže se nám jich doma sešlo asi 11. A já je přitom nenávidím,“ smála se Helena nad jednou z mnoha historek. Zdeněk se v duchu bavil, když hosté nosili stále nové a nové keramické trpaslíčky na zahradu.

Zatímco rodinný život plynul spokojeně, v práci Zdeňka čekaly zkoušky charakteru. Sedmdesátá léta v Československu zdaleka nebyla tak bohémská jako šedesátky. Normalizace utahovala šrouby a umělci buď museli držet krok s režimem, nebo čelili potížím. Zdeněk se nikdy nestavěl do role disidenta – naopak, chtěl mít od politiky pokoj, jak sám říkal.

Jeho texty však často nesly volnomyšlenkářský nádech a cenzorům to neuniklo. Jednou musel třeba narychlo přepsat nevinnou frázi o smetánce v dětské písničce, aby nevyvolával dojem, že opěvuje společenskou elitu. „Slova ‚výkvět a smetánka‘ byla zakázaná. V socialistickém Československu přece žádná smetánka oficiálně neexistovala,“ glosoval to po letech s ironií v hlase.

A tak Rytíř promptně ze smetánky udělal studánku a píseň Nestůj a pojď mohla zaznít ve filmu Páni kluci. Kdo by tušil, kolik takových drobných kompromisů musel textař udělat, aby jeho příběhy ve verších mohly k posluchačům?

I přes drobná příkoří dokázal Zdeněk v normalizačních letech rozvinout mimořádnou kariéru. Byl plodný jako málokdo.Psal texty pro popové hvězdy i country legendy, pro rockové kapely i šansoniéry. „Byl to renesanční člověk a jeho texty dokázaly vystihnout globální odér dané doby,“ řekla o něm s respektem Marta Kubišová.

Ve studiu mu prošly rukama stovky písní – ač sám nezpíval, jeho slova zněla z úst těch nejslavnějších. Václav Neckář, Helena Vondráčková, Marta Kubišová, Karel Gott, Jiří Korn, Lenka Filipová, Hana Hegerová, Petr Spálený, Michal Tučný, skupina Olympic… výčet by mohl pokračovat do nekonečna.

„Rytíř má na kontě spolupráci takřka se všemi významnějšími zpěváky české popmusic od 70. let až do konce století,“ napsala výstižně tisková agentura. Stal se dvorním textařem Václava Neckáře, kterému dodával jeden hit za druhým.

Pro Karla Gotta otextoval přes čtyřicet písní – slavné balady jako Zůstanu svůj či To musím zvládnout sám, ale i rozpustilou Včelku Máju, kterou si dodnes zpívají generace dětí. A hlavně pro Michala Tučného napsal perly české country: Poslední kovboj, Báječná ženská, Pověste ho vejš, Tam u nebeských bran.

Mnohé z těch písní v sobě nesou příběh a kus poezie zároveň. „On totiž nebyl textař, ale básník. Jeho texty byly nadčasové a nádherné,“prohlásil dokonce Karel Gott. I díky Rytířovým slovům získal Gott tolik Zlatých slavíků – jeho písně „vypovídaly současným jazykem o problémech mladých lidí a měly čitelný příběh,“ pochvaloval si slavík osobně.

Koncem 70. let se Zdeněk pustil také do komponování pro film. Spojení hudby a obrazu ho přitahovalo. Jeho písně znějí ve filmech Léto s kovbojem, Jak se točí Rozmarýny, Anděl s ďáblem v těle a mnoha dalších.

Měl cit pro situaci – uměl napsat hravý popěvek pro dětské hrdiny (Páni kluci), romantickou melodii pro milence (Romance za korunu) i dramatickou baladu pro seriál o básnících (Konec básníků v Čechách). Příběhy na plátně pro něj byly jen další texty života, které dokresloval verši.

Po roce 1989 se otevřely nové možnosti – a také nové výzvy. Publikum dychtivě hltalo zahraniční hudbu a domácí autoři najednou zůstávali stranou zájmu. „Po revoluci byl takový hlad po americké hudbě, že to chvíli vypadalo s českými písničkami bledě,“ popsala tu dobu Helena.

Zdeněk však nezahálel. Ještě v 80. letech nechal v domě vybudovat moderní nahrávací studio a vsadil na to, že se hudební vkus brzy zase vyrovná. Když ale poptávka po českých písních skutečně klesla, přizpůsobil se. Helena převzala iniciativu a začala studio využívat pro dabing – společně s režisérem Jiřím Hanibalem rozjeli výrobu českých verzí zahraničních seriálů.

„Ujala jsem se produkce… náš první projekt byl animovaný japonský seriál Candy. Pan režisér po padesáti dílech skončil a Zdeňka napadlo, ať se režie ujmu já,“ líčí Helena, jak se sama stala režisérkou. A tak v Rytířovic studiu vznikaly dabované seriály, audioknihy a další projekty. Zdeněk zatím dál psal – možná méně než dřív, ale o to raději. V devadesátých letech už byl legendou, za kterou chodili mladší interpreti s prosbou o hit.

Kolem roku 2000 ho však dostihla minulost v podobě nepříjemné kauzy. Na veřejných seznamech byl Zdeněk Rytíř uveden jako údajný spolupracovník Státní bezpečnosti s krycím jménem „Skladatel“. Pro mnohé fanoušky to byl šok: měl snad jejich oblíbený textař donášet komunistické policii?

Zdeněk to rezolutně popřel a okamžitě podal žalobu na ministerstvo vnitra. U soudu uvedl, že s StB nespolupracoval vědomě ani nevědomky a že možná došlo k záměně – vždyť jeho nevlastní otec byl kdysi příslušníkem StB a jmenoval se stejně. Po vleklém řízení dal Vrchní soud Rytířovi za pravdu a očistil jeho jméno.

„Zdenda vyhrál soud,“zdůrazňovala Helena v reakci na následné spekulace bulváru. Ne všichni tomu chtěli věřit. Známý kritik Jan Rejžek například ani po Rytířově smrti neodpustil jízlivost a veřejně prohlašoval, že Rytíř udával. Karel Gott nad tím jen mávl rukou: „Rád nenechává mrtvé na pokoji. A především ty, kteří v životě něco dokázali,“obhajoval zesnulého kolegu a připojil tichou prosbu směrem k nebi – „Kéž by nám ten nahoře seslal víc takových Zdeňků Rytířů“.

Zatímco fámy utichly, Zdeňkův vlastní boj se přiostřoval. Přes veškerou vitalitu ho pomalu zrazovalo zdraví. Rok 2008 přinesl krutou ránu: zhroucené plíce. V listopadu toho roku Rytíř zčistajasna přestal dýchat. Záchranka ho odvezla do motolské nemocnice, kde lékaři uvedli pacienta do umělého spánku na ARO.

Byl na prahu smrti. Nikdo nemohl zaručit, že se ještě někdy probudí. Helena u něj seděla den co den, držela ho za ruku a mluvila na něj dle rad lékařů, přestože netušila, jestli ji vnímá. Ubíjely se dlouhé týdny. A pak přišel Štědrý den. Zdeněk Rytíř najednou otevřel oči a vrátil se zpátky do světa živých.

Sám to později popsal s dojetím. „To vím přesně. Na Štědrý den. Když se moje děti střídaly před mým lůžkem jako svatí na orloji. Najednou jsem si uvědomil, že poprvé v životě nemohu dávat dárky,“ líčil, jak ho probudil pohled na střídající se tváře svých dětí. Poprvé v životě ležel bezmocný, neschopen vybrat a zabalit dárky pod stromek. To poznání ho zasáhlo hlouběji než všechny přístroje.

Ale život se mu vrátil do žil. V dalších dnech překvapoval lékaře svou vůlí. Primářka mu povolila pětiminutový hovor s novináři a Zdeněk dokonce vtipkoval. „Žádný problém. Pan Rytíř je na tom báječně… začneme ho posazovat a potom se musí rozchodit, rozdýchat a rozmluvit,“ hlásila optimisticky lékařka Drábková.

Rytíř žertem říkal, že pro pojišťovnu by bylo zatraceně drahé, kdyby si pro něj zubatá přišla teď hned. A na závěr dojatě poděkoval všem, kdo při něm stáli: „Uvědomuju si, že jsem bojoval o život… Děkuju všem za tichou i sdělenou podporu. Za to, že žiju a budu žít,“ vzkázal z nemocničního pokoje. Žiju a budu žít. Ta slova byla jeho vyznáním víry i vzdorem osudu zároveň.

Na čas se skutečně zdálo, že vyhrál. V roce 2009 se Zdeněk Rytíř navzdory prognózám lékařů zázračně zotavil do té míry, že byl propuštěn domů. Dýchal s pomocí přístrojů, pohyboval se pomalu – ale byl naživu a s rodinou. Ještě několik let pak dokázal tvořit. Stále ho zajímalo hudební dění a byl aktivní na sociálních sítích.

K padesátému výročí založení skupiny Olympic napsal svůj zřejmě poslední text s příznačným názvem „My už jiný nebudem“. I když ho trápila bolest a dech se krátil, sedával v noci ve svém křesle a skládal verše – pomalu a přerývaně, ale s o to větší naléhavostí.

Byl známý tím, že své texty odevzdával až na poslední chvíli, doslova pár minut před nahráváním. Nejspíš ho ten adrenalin poháněl. Teď však času ubývalo.

Když pak na podzim 2013 dorazila zpráva o jeho náhlé smrti, mnohé zaskočila – přestože se dala očekávat. Ve věku 69 let Zdeněk Rytíř zemřel v noci na 2. října 2013 na infarkt. Nedožil se tak transplantace plic, ve kterou tiše doufal. O několik dní později se ve strašnickém krematoriu konalo poslední rozloučení. Na pohřeb dorazily stovky lidí: hudebníci, zpěváci, kolegové z branže i fanoušci, pro něž jeho písně hodně znamenaly.

Přijel Petr Janda z Olympicu, který s pohnutím pronesl: „Vrba je pryč, Rytíř je pryč. Ze zlaté trojice českých textařů už nám zbývá jen Eda Krečmar,“ vzdechl frontman Olympiku nad odchodem svého kamaráda. Měl na mysli Pavla Vrbu, Zdeňka Rytíře a Eduarda Krečmara – tři legendy, z nichž teď zůstával poslední.

Karel Gott se ze smutečního obřadu omluvil kvůli cestě na Slovensko, ale poslal dojemný vzkaz plný uznání a lásky. Marta Kubišová stála tiše v rohu, oči plné slz. Helena Vondráčková nepřišla. V předvečer pohřbu pouze médiím vzkázala, že je to obrovská ztráta a že se k jeho skonu vyjádří, až přijde čas. Možná nechtěla jitřit staré city, možná jen dala prostor rodině.

Obřad provázela hudba – ovšem trochu jiná, než bývá zvykem. Namísto tklivých smutečních pochodů zazněly melodie, které Zdeněk miloval. A nakonec Helena Rytířová, žena, která stála po jeho boku 38 let, udělala něco nečekaného.

Vystoupila před shromážděné, promnula v prstech papírek s textem a pak s rozechvělým úsměvem zazpívala: „Malé kotě, spalo v botě…“ Její hlas se zpočátku třásl, ale postupně nabíral jistotu. V tu chvíli se v bolesti prolnula podivná směs smutku a úsměvu – přesně taková, jakou by si Zdeněk přál.

Po Zdeňku Rytířovi zůstalo ohromné dílo: na dvě tisícovky písňových textů, z nichž mnohé zlidověly, aniž mnozí tuší, kdo je jejich autorem. Zůstala i vzpomínka na člověka, který miloval život a humor navzdory všem trápením. Sám kdysi v jedné písni napsal: „Nevěř tomu, že jsem výjimečný… Jsem jen obyčejný muž.“ Jenže on obyčejný nebyl – a věděl to každý, kdo ho blíže poznal.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Ryt%C3%AD%C5%99

https://zeny.iprima.cz/zdenek-rytir-randil-s-vondrackovou-steimarovou-i-exmanzelkou-herce-petra-cepka-433758

https://zlin.rozhlas.cz/zdenek-rytir-pri-psani-textu-chtel-mit-klid-piskaci-hracky-deti-hazel-do-bazenu-9234856

https://strednicechy.rozhlas.cz/zdenek-chtel-zenu-bez-ambici-a-nevtipnou-rika-o-legendarnim-textari-helena-9351129

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/185198/manzelka-cepka-54-a-rytire-69-helena-dcera-jela-turne-s-iglesiasem.html

https://www.bkovarikova.cz/zapisnik/2013/helena-rytirova-osamela/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/109026/zdenek-rytir-pro-blesk-ziju-a-budu-zit.html

https://www.idnes.cz/kultura/hudba/janda-a-rytir.A131003_125537_hudba_ts

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/213354/skandalni-obvineni-na-pohrbu-rytire-69-udaval-pry-estebakum.html

https://www.lidovky.cz/relax/lide/autor-hitu-zvonky-stesti-zdenek-rytir-zemrel-na-infarkt.A131002_103109_lide_pef

https://www.teraz.sk/kultura/zdenek-rytir-hudba-umrtie/59991-clanok.html

https://lajk.iprima.cz/porady/top-star/rozlouceni-s-textarem-zdenkem-rytirem-manzelka-mu-splnila-posledni-prani