Článek
Sedmiletý chlapec se instinktivně schoulil blíž k matce, když se betonovým bunkrem opět prohnala tlaková vlna.Tlumené světlo baterky ozářilo na okamžik jeho tvář – vyděšené oči, rty popraskané žízní. Z rozviklaných dveří padal prach. Vzduch páchl kouřem a zoufalstvím. Nad hlavami těch dvou a dalších desítek lidí v podzemí právě explodovala další bomba.
Kdesi nahoře býval svět, který sedmiletý Ivan znal. Teď z něj slyšel jen dunění. „Tmavý, studený, vlhký“ – těmito slovy později jeho matka popsala bunkr pod ocelárnou Azovstal, kde strávili bezmála tři měsíce.
Každý den se pod zemí sléval v nekonečnou noc. Jednou za den se dospělí odvážili vyjít ven a rozdělat oheň, aby navařili trochu polévky – devítilitrový hrnec vody s hrstkou těstovin a sem tam konzervou.
Hlad byl všudypřítomný. Když Ivan jednou uprostřed noci zakňoural, že má hlad, slyšela to starší paní – tajně sáhla do společné komory pro hrst sušenek a pod halenkou je donesla chlapci do postele. Věděla, že kdyby to zjistili ostatní, strhne se zloba – hladové děti tam měly všichni. Přesto to udělala.
Bylo jaro 2022 a mariupolská huť Azovstal, kdysi továrna s více než deseti tisíci zaměstnanci, se proměnila v poslední pevnost ukrajinského odporu. Ruská invaze udeřila na Mariupol plnou silou a proměnila toto přístavní město v „peklo na zemi“.
Během necelých tří měsíců obléhání byla téměř kompletně zničena infrastruktura i obytné čtvrti, tisíce lidí zahynuly. Přesný počet obětí není znám – místní úřady hovořily o více než 20 000 mrtvých, zatímco jiné zdroje uváděly nejméně 8 000.
Ruské jednotky systematicky srovnávaly Mariupol se zemí dělostřelbou a nálety. V polovině dubna 2022 už ovládly většinu města. Jediným místem, které vzdorovalo, byl rozlehlý areál Azovstalu na břehu moře – v jehož útrobách se zabarikádovalo okolo dvou tisíc posledních obránců z řad pluku Azov, námořní pěchoty a dalších jednotek, a spolu s nimi stovky civilistů.
Rozlehlý průmyslový komplex se stal provizorním útočištěm pro rodiny s dětmi, zraněné i staré lidi. Právě sem, do podzemního labyrintu válečných krytů, dovedl 10. března voják Andrij svou ženu Anastasii a sedmiletého syna Ivana. Doufal, že tlusté stěny bunkrů vydrží.
Azovstal nebyl jako obyčejná továrna. Zabíral území větší než některé malé města a v jeho podzemí se ukrývaly desítky krytů propojené kilometry tunelů. Tyto bunkry vybudovali už sovětští plánovači během studené války – z hořké zkušenosti, kdy Mariupol už jednou padl za oběť válečné zkáze.
Teď se historie vracela. Vzpomínky pamětníků na to, co provázelo jméno „Azovstal“ před osmdesáti lety, mrazily stejně jako výbuchy nad hlavou.
Podobný otřes, jaký teď v Mariupolu působil Putinův nálet, zažilo město už za druhé světové války. Když v říjnu 1941 nacisté obsadili Mariupol, našli ocelárnu Azovstal úplně ztichlou – dělníci stihli vysoké pece včas odstavit a většinu důležitého zařízení odvézt na východ před postupující frontou.
Němci se pokusili výrobu obnovit, ale naráželi na tichý odpor. Sovětské nálety a sabotáže místních partyzánů znemožnily okupantům rozjet ocelárnu naplno.
Zatímco ocelárna stála, rozpoutali nacisté ve městě vlnu masového vraždění. Od prvních dnů okupace likvidovali celé skupiny obyvatel. V říjnu 1941 během dvou dní německé komandatury postřílely přes 8 000 mariupolských Židů – do listopadu pak Mariupol prohlásili za „Judenfrei“, zbavený Židů.
Po celé období okupace (1941–1943) město trpělo. Nacisté zavraždili či odvlekli do otrocké práce desítky tisíc obyvatel. Mariupol se změnil v labyrint spálenišť a hrobů. Když pak v prosinci 1941 přijel Adolf Hitler osobně na inspekci štábu Armády Jih do okupovaného Mariupolu, možná už tehdy, na břehu Azovského moře, tušil hořký konec.
„Mnozí historikové tvrdí, že právě tady si Hitler poprvé uvědomil, že válka je ztracená,“ poznamenal po letech generál Jodl. Diktátor stanul ve městě, které jeho armáda dobyla za cenu nesmírných škod – a přesto tam nedokázal zlomit ducha odporu.
O necelé dva roky později museli Němci prchat zpátky. Při ústupu v roce 1943 vyhodili do povětří hlavní provozy Azovstalu a srovnali továrnu se zemí. Zanechali za sebou spálenou zemi – během války bylo zničeno 85 % všech budov v Mariupolu.
Když Rudá armáda v září 1943 Mariupol osvobodila, nastal závod s časem. Z trosek Azovstalu ještě stoupal kouř, ale už se na bránu tlačily první poválečné pracovní čety. Obnova ocelárny začala okamžitě – a byla ohromující svou rychlostí.
Inženýři dokázali skoro nemožné: jednu z obřích vysokých pecí, která výbuch přečkala sesutá, nevyměnili kus po kusu, ale pomocí hydraulických zvedáků ji narovnali zpět do svislé polohy.
Za tenhle husarský kousek pak dostali vyznamenání od Stalina. Už v roce 1945 se v Azovstalu znovu tavilo železo a do konce 40. let dosáhl závod předválečné úrovně výroby. Obnova Mariupolu patřila k nejrychlejším v SSSR – Sověti tehdy demonstrativně odmítli Marshallův plán zahraniční pomoci a místo toho obnovili průmysl vlastními silami, často však s nelidskými náklady.
Na znovupostavení Azovstalu se podílely tisíce vězňů gulagů a repatriovaných zajatců – jen v roce 1947 bylo na obnovu závodu nasazeno přes 7 000 vězňů a do roku 1949 přišlo do donbaských továren přes 60 000 propuštěných válečných zajatců, kteří byli považováni za „zrádce“ a museli si svou svobodu odpracovat.
Přes všechnu poválečnou bídu se Mariupol dokázal znovu nadechnout. Město bylo sice přejmenováno na Ždanov a další roky zůstaly těžké, ale Azovstal se postupně rozjel naplno. Během studené války dokonce rozšířil své podzemní kryty – továrna počítala s možností dalšího konfliktu.
Ocelářský komplex se stal legendou a zdrojem obživy pro generace rodin. Ještě roku 2022 patřil k největším hutním závodům na světě a byl to doslova „malý stát ve státě“ o rozloze 11 čtverečních kilometrů.
Pro Mariupol byl Azovstal symbolem pracovitosti a odolnosti. Památník toho, že město dokázalo vstát z popela, když ho kdysi dávno zkusil zlomit Hitler. V roce 2014 se Mariupol ocitl znovu na dohled války – proruští ozbrojenci tehdy pronikli na okraj města, ale ukrajinské síly Mariupol ubránily.
Jako by tušili, co může přijít, vedení Azovstalu nechalo po těchto bojích oprášit staré kryty a znovu je vybavit pro případ dalšího obléhání. Bohužel, ta obezřetnost nebyla zbytečná.
Na jaře 2022 se v Mariupolu vrátily scény, o nichž si všichni mysleli, že patří historii. Ruská armáda obklíčila město a během následujících týdnů jej soustavně drtila. Bombardování si nevybíralo – padaly nemocnice, školy, domy. Těm, kdo přežili první údery, začal záhy docházet chléb i voda. Mariupol se ocitl v blokádě, bez elektřiny, plynu, zásobování.
Lidé vařili na ohních z parkových laviček. Ulicemi tekla ze zničeného potrubí splašková voda. Do toho neustávající dělostřelba. „Každou noc jsme se střídali na hlídce, naslouchali dunění a čekali, jestli nás to trefí,“ vzpomínala Anastasia.
Její dům stál poblíž Azovstalu – z oken viděli, jak ocelárny hoří pod ruskou palbou. Když ruští vojáci 10. března dorazili do jejich čtvrti, vzal Andrij rodinu a utíkal do jediného místa, kde ještě věřil v naději – do areálu hutí.
Po 82 dnech hrdinného vzdoru nakonec přišel rozkaz ukrajinského velitelství z Kyjeva: ukončit boj a zachránit si holé životy. V polovině května 2022, když Azovstalu došla poslední munice i jídlo, začala evakuace zbývajících civilistů a kapitulace obránců.
Anastasiin bunkr byl poslední na řadě k evakuaci – přestože odvoz několikrát zmařilo ostřelování. Když matka se synem konečně vyšli ven, musela Ivanovi obalit chodidla páskou, protože se mu během obléhání rozpadly boty. Zesláblí kráčeli přes rozbombardovaný areál vstříc neznámé budoucnosti.
Z Anastasie a Ivana se stali uprchlíci. Ruští vojáci je odvezli do improvizovaného „filtračního tábora“, kde museli podstoupit výslechy. Až poté je pustili na území kontrolované Ukrajinou. Její manžel Andrij takové štěstí neměl – jako voják padl do ruského zajetí a dodnes zůstává nezvěstný, podobně jako stovky dalších obránců Azovstalu.
Mariupol mezitím zůstal v rukou okupantů. Ruské úřady se cynicky rozhodly ikonickou huť neobnovovat – prohlásily, že opravit zničený Azovstal je „nemožné a nerentabilní“. Místo někdejší hrdé továrny zeje prázdnota sutin. Její rozvaliny teď stojí jako pomník heroického odporu ukrajinského lidu a zároveň jako němá obžaloba zločinů Putinova režimu.
Jedné temné noci o rok později přijel do dobytého Mariupolu ruský prezident Vladimir Putin. Projel ztichlými ulicemi města, z něhož zbyly kulisy, a v rychlosti si prohlédl okolí. Stejně tajně a nečekaně navštívil Mariupol před desítkami let jiný diktátor – Adolf Hitler.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Azovstal_Iron_and_Steel_Works
https://en.wikipedia.org/wiki/Mariupol
https://www.rferl.org/a/war-mariupol-azovstal-last-stand-ukraine-azov/31811117.html
https://meduza.io/en/feature/2023/04/13/azovstal-a-history
https://babel.ua/en/texts/115861-3-years-ago-fighting-for-mariupol-continued-during-these-days-mariupol-residents-who-survived-the-blockade-tell-how-they-lost-loved-ones-saved-others-and-continue-to-live-without-a-home
https://www.smobserved.com/story/2023/03/23/politics/like-putin-hitler-once-visited-occupied-mariupol-and-that-did-not-work-out-well-for-hitler/7497.html
https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/did-hitler-ever-visit-front-lines.html
