Článek
Když jsem se přestěhovala do Plzně, bylo mi třiatřicet a všichni mi naznačovali, že je nejvyšší čas se usadit. Cítila jsem tlak a zároveň jsem se prala s pocitem, že jsem zklamala samu sebe. Do té doby jsem měla jednoho přítele, který se ale nakonec oženil s jinou. Takže když se objevil Tomáš, tichý a rozvážný inženýr o několik let mladší, brala jsem ho jako záchranu. „Já už se vážně chci vdát, mít rodinu,“ říkala jsem si. Netušila jsem, že i on si něco nesl sebou – a to něco mělo jméno schizofrenie.
Tomáš bydlel s maminkou v malém bytě na okraji města. Obdivoval ji, jak zvládla smrt staršího syna i to, že jeho otec propadl alkoholu a upil se k smrti. Ta žena na mě zpočátku působila jako neuvěřitelná hrdinka. Když jsem k nim přišla poprvé na návštěvu, seděli jsme u prostřeného stolu s porcelánovým servisem, a já jsem měla pocit, že se musím chovat co nejuctivěji. „Tomáš potřebuje někoho chápavého,“ poznamenala tenkrát panovačně a já nic nenamítala. Byla jsem ráda, že mu můžu dát lásku.
Nevšimla jsem si menších varovných signálů. Třeba jsem jednou zahlédla, jak si Tomáš vzal z nočního stolku nějaké pilulky a divně se lekl, když mě u toho spatřil. „Jen mě občas bolí hlava,“ zamumlal. Když jsem ale poznala, že jsem těhotná, on se nepotěšil, spíš se uzavřel do sebe. Za pár dní přinesl neschopenku, že prý trpí vyčerpáním. „Proč bys zůstával doma jen kvůli únavě?“ divila jsem se, ale on neodpovídal. Sedl si na gauč a nepřítomně zíral do zdi.
Zjistila jsem pak přes známou v lékárně, že léky, které bere, jsou antipsychotika na zmírnění příznaků schizofrenie. Nechápala jsem, jak to, že mi o tom nikdo neřekl. „Vy přece víte, že se Tomáš léčí s duševní nemocí?“ vyjela jsem na jeho matku. „Jste mu měla říct, ať se vám zmíní dřív, než se vezmete!“ Obvinila mě, že jsem snad proti němu zaujatá. „Máte ho přece ráda, ne? Tak mu pomáhejte,“ vyštěkla. Jenže já jsem v té době byla v pátém měsíci, byla jsem unavená a hlavou se mi honily černé myšlenky. Co když to dítě zdědí? Co když je Tomáš mnohem nemocnější, než tuší celé okolí?
Teprve krátce po svatbě mě Tomáš začal podezírat ze zcela absurdních věcí. „Nasypalas mi do bábovky jed, viděl jsem tam žlutá zrníčka,“ křičel jednou večer, zatímco já stála opařená u kuchyňské linky. Ráno se probudil, jako by nic, omlouval se a tvrdil, že už se to nebude opakovat. Ale situace, kdy se proměnil v úplně jinou osobu, začaly být častější.
Narodila se dcera Dana a já se ocitla v realitě, kde jsem se starala o miminko, zatímco Tomáš se buď potuloval po bytě v noci, nebo ve dne spal, anebo si povídal s hlasem, který evidentně nepocházel z tohoto světa. „Já žádné léky nepotřebuju,“ ječel vždy, když jsem mu je chtěla podat. Pak se ode mě odtahoval, občas mě obvinil, že ho chci zabít, a pak se zase změnil v milujícího otce. Mysl a srdce mi to rvalo. Měla jsem strach o sebe, o malou, ale taky jsem ho upřímně litovala.
Jednou v afektu popadl nůž, protože mu hlasy našeptávaly, že k nám lezou lupiči. Rozběhl se do chodby, hledal nepřítele, kterého jsem samozřejmě neviděla. Zavřela jsem se s malou v pokoji a třásla se hrůzou. Když přišel k sobě, chtěl se mi omlouvat. „Nechci nikomu ublížit, Aleno, miluju vás.“ Ale já už věděla, že je to nad moje síly.
Psychiatr navrhl hospitalizaci, Tomáš odmítl. Nakonec to skončilo tak, že ho musela odvézt rychlá, když ho přepadl záchvat agresivity. Rozhodla jsem se pro rozvod. „Musím chránit svoji dceru,“ říkala jsem si a cítila se příšerně. Lidi mě soudili, tchyně mě proklínala. Ale věděla jsem, že se to nedá jinak zvládnout.
I po rozvodu jsem měla v sobě tíživý pocit. Tomáš se vrátil k matce, která mi samozřejmě vyčítala, že ho dávám na druhou kolej. Časem, když jeho matka sama onemocněla, zařídila jsem mu umístění do speciálního zařízení, aby měl odbornou péči. „Už pro něj nic nedělej, vždyť jste se rozvedli,“ říkali moji přátelé. Ale copak to jde úplně odstřihnout otce mé Dany? Stále jsem ho měla svým způsobem ráda.
Teď je dceři přes třicet, čeká vlastní dítě a já se obávám, zda se v rodině schizofrenie nemůže objevit znova. Často mě přepadne myšlenka: co když jednou uvidím podobný pohled v očích svého vnuka? Nebo co když to má Dana v genech a chytne ji stejná nemoc? Věřím, že třeba ne, ale noční můry se mi vrací.
