Článek
Můj otec se jmenuje Oldřich a celý život jsem si ho pamatoval jako vzor poctivosti. Vyrostl jsem v klidném menším městě v severních Čechách, kde lidé drží pohromadě a všichni se znají. Tím spíš se mi všechno zdálo bezpečné a přehledné, dokud jsem neodhalil nečekanou pravdu. Možná jsem byl naivní – myslel jsem, že když moji rodiče prožili většinu života bok po boku, nikdy by si neublížili. Jenže z pohodové rodinné idyly se stal krutý příběh plný lží, tajemství a potlačovaného hněvu.
„Sleduješ mě?“ vyštěkl táta, když jsem ho konfrontoval s tím, co jsem zjistil. A já měl co dělat, abych se nerozbrečel. Nikdy jsem se s ním nehádal tak prudce.
Všechno začalo nevinně. Bydlím jen pár ulic od rodičů, čas od času k nim zaskočím na oběd nebo jen tak na návštěvu. Jednou večer jsem na sídlišti venčil psa. U vchodu do sousedního bloku jsem zahlédl známou postavu. Netrvalo dlouho, než mi došlo, že je to skutečně můj otec. Byla tma, ale jeho chůzi znám odjakživa. V tom by nic zvláštního nebylo, kdyby on sám dřív netvrdil, že celý večer proseděl doma u televize. Rád bych si řekl, že možná jen cosi vyřizoval, ale tušila mě neodbytná nejistota.
O několik dnů později jsem v podobnou hodinu šel stejnou cestou. A táta se opakoval jako stín: mířil do stejného vchodu. Pak se jednou stalo, že vycházel z vchodu, kde žije paní Renata, sympatická sousedka. Celé roky přátelské „ahoj“ na chodbě, a teď v tom spatřuji jiný podtón. Zmocnil se mě strach a vztek, snad dokonce zášť. Jestli se moje podezření potvrdí, bude to znamenat rozbití dvacetiletého manželství mých rodičů.
Dlouho jsem váhal, jestli nemám zavřít oči a dělat, že nic nevím. Jenže představa tátových výmluv mi nedala spát. Vzpomněl jsem si, jak se nedávno začal vymlouvat na „bolesti zad“ a „večerní procházky na rozcvičení“. Přitom mamince pořád tvrdil, že je unavený. Chápal jsem, že stárnou a už nejsou tak aktivní jako dřív. Ale teď vidím, že jeho výmluvy měly úplně jiný důvod.
Jakmile jsem si byl jistý, že se táta schází s Renatou, cítil jsem, že prasknu, pokud to s ním neproberu. A tak jsem při jedné rodinné návštěvě schválně zdržel maminku v kuchyni a poprosil tátu, ať jde se mnou do obýváku. Když jsem mu rovnou oznámil, co vím, bylo to, jako bych vytrhl koberec pod jeho nohama.
„Ty si snad myslíš, že jsem se zbláznil? A co tě to vůbec napadá? Já přece nic takového nedělám!“ vychrlil na mě. Poprvé v životě mi lhal rovnou do očí. Přitom já jsem ho viděl, byl jsem si jistý.
Možná měl strach, že jakmile to řeknu nahlas, nebude cesty zpět. Ale nepovolil jsem. Postupně se mu z tváře vytrácel vztek a spíš se tam usídlil zatvrzelý výraz člověka přistiženého při zradě. Přiznal, že se s Renatou setkává, prý je to jen malý úlet, nic vážného, a já z toho dělám melodrama. On jen hledá „trochu vzrušení“ v době, kdy mu prý všechno zevšednělo. Mám se tedy tvářit, že je normální, aby mamku podváděl? Tak jsem v něm viděl sobce, který klidně rozcupuje rodinu pro pár marných románků.
Na to mi řekl, že tomu nerozumím, že jsem mladý a že po dlouhých letech manželství se prý spousta věcí vytrácí. Skoro to znělo, jako by obviňoval maminku, že mu něco dluží. Zmocnila se mě beznaděj a touha ho praštit. Jenže on je stále můj otec, nechci ho nenávidět.
Po tom rozhovoru jsem chtěl jedinou věc: aby mi slíbil, že tu hloupou aférku okamžitě ukončí. On přikývl a nasadil unavenou masku smířlivosti. Doufal jsem, že mu stojí za to zachovat rodinu a předejít peklu. Jenže, jako v hororu, za pár dní jsem ho znovu potkal na chodbě u Renaty.
Mám matce otevřeně říct pravdu? Nejspíš by to znamenalo, že otec se odstěhuje a mamka zůstane sama. Nechci jim zničit život, jsou už starší, mám strach, že by se z takového rozvodu nemuseli vzpamatovat. Jenže se mi ekluje dělat spolupachatele nevěry. Navíc čím déle to potrvá, tím hůř to mamka ponese. V hlavě mi hučí tisíce myšlenek. Zamlčím to – a budu se cítit jako lhář. Prozradím ho – a uvidím maminku v slzách a tátu nadobro pryč.
„Nevím, co mám dělat. Strašně se bojím toho, až se to celé provalí. Ale taky nemůžu žít s tím, že tátovi kryju záda.“Takhle jsem to řekl kamarádovi, když jsem to v sobě dusil. On mlčel, a pak jen tiše pokýval hlavou.
Zatím jsem nikomu jinému nic neprozradil. Každým dnem ale cítím, že se blížím k okamžiku, kdy to už nepůjde dál. Jen nevím, kdo bude trpět víc – jestli táta, mamka, nebo já. Někdy je mlčení horší než lež. A někdy vyřčená pravda rozbije úplně vše. Ale žít s takovou tíhou na srdci se nedá věčně.
