Článek
Naše stará Škoda funěla do posledního kopce, než jsme konečně dorazili na místo. Chata byla přesně taková, jak ji Marek popisoval – dřevěná, s velkou verandou a vůní jehličí všude kolem. David už tam byl. Stál na zápraží, v ruce pivo, a když nás uviděl, rozzářil se mu obličej takovým způsobem, až mě to zarazilo.
„No konečně! Už jsem myslel, že jste se ztratili,“ houkl na nás a okamžitě objal Marka. Bylo to pevné, bratrské objetí, které trvalo o vteřinu déle, než by člověk čekal. Mě jen tak letmo poplácal po rameni. „Ahoj, Teo.“
První den probíhal v duchu dokonalé dovolenkové idyly. Grilovali jsme, Marek s Davidem štípali dříví a já připravovala salát. Smáli se vtipům, kterým jsem nerozuměla, a vzpomínali na historky ze střední, u kterých jsem nebyla. Cítila jsem se trochu jako páté kolo u vozu, ale uklidňovala jsem se tím, že je to normální. Znají se přece celý život. Já jsem s Markem byla jen tři roky.
Druhý den pršelo. Takový ten vytrvalý, studený déšť, který vás uvězní doma a donutí přemýšlet. Nuda byla hmatatelná. Marek navrhl, že bychom si mohli zahrát nějaké deskovky. Poslal mě nahoru, ať se podívám do velké dřevěné truhly na půdě, prý tam nějaké budou.
V truhle, pod nánosy starých dek a ubrusů, jsem našla Monopoly a Člověče, nezlob se. Ale pod nimi byla ještě malá, kartonová krabice převázaná provázkem. Zvědavost mi nedala. Rozvázala jsem ji.
Uvnitř ležela hromádka dopisů. Psané rukou, na zažloutlém papíře. První, který jsem vytáhla, byl od Davida. Datum ukazovalo patnáct let zpátky.
Marku, zase na tebe myslím. Dneska ve škole ses na mě podíval, když učitelka mluvila o zakázané lásce. Víš, o čem mluvím. Měl jsem pocit, že všichni v té třídě zmizeli a byli jsme tam jen my dva. Někdy si přeju, abychom mohli prostě utéct někam, kde by na tom nezáleželo. Jen ty a já.
Srdce se mi zastavilo. Ruce se mi začaly třást. Sáhla jsem po dalším dopise, tentokrát od Marka. Jeho rukopis, tehdy ještě klukovský, byl roztřesený.
Četla jsem dál. Dopis za dopisem. Stránky plné zmatku, touhy a strachu teenagera, který miloval svého nejlepšího kamaráda v době a na místě, kde se to nesmělo. Všechno to do sebe najednou zapadlo. Ty dlouhé pohledy. Ty letmé doteky, které nebyly tak docela nevinné. To, jak se Marek nikdy nedokázal úplně uvolnit, když jsme byli spolu v posteli. To, jak o Davidovi mluvil s úctou a něhou, jakou nikdy nevěnoval mně.
Celé tři roky našeho vztahu mi proběhly před očima jako film. Byla jsem jen zástěrka. Bezpečná, společensky přijatelná volba. Fasáda, za kterou mohl schovat pravdu, kterou se bál přiznat i sám sobě.
Sešla jsem dolů. V ruce jsem svírala tu krabici. V obýváku seděli oba, mlčky koukali do ohně. David se na mě usmál. „Tak co, našla jsi něco?“
Položila jsem krabici na stůl mezi ně. Ten zvuk byl v tiché místnosti jako výstřel. Oba se na ni podívali. David zbledl. Marek vypadal, jako by ho někdo praštil.
„Co to je?“ zeptal se Marek, ale jeho hlas zněl dutě. Věděl to.
„Našla jsem to nahoře,“ řekla jsem klidně, až mě to samotnou překvapilo. „Asi byste si měli schovat svoje tajemství líp.“
David sklopil pohled do klína. Marek na mě zíral s otevřenou pusou, neschopný slova.
„Miluješ ho?“ zeptala jsem se napřímo. Nebyla to otázka, byla to konstatování. Ticho bylo odpovědí.
„Tři roky, Marku,“ pokračovala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Tři roky jsi mě nechal věřit, že mě miluješ. Že plánujeme budoucnost. Byla jsem jenom tvoje pojistka? Tvoje alibi, abys vypadal normálně?“
„Teo, prosím…“ zašeptal. „Není to tak jednoduchý.“
„Ne? Tak mi to zkus zjednodušit!“ Hlas se mi zlomil. „Celou dobu jsem měla pocit, že je mezi námi nějaká zeď. Myslela jsem si, že je to mnou. Že nejsem dost dobrá, dost hezká, dost zajímavá. A přitom ta zeď měla jméno. Jmenuje se David.“
Otočila jsem se na Davida. Seděl tam jako socha, slzy mu tiše stékaly po tvářích. „A ty? Tys to celou dobu věděl? Díval ses na mě a nechal jsi mě žít v téhle lži?“
Marek se konečně zmohl na víc než jen šepot. „Já tě mám rád, Teo. Opravdu mám. Jen…“
„Jen ho miluješ,“ dokončila jsem za něj. „To slovo jsi mi nikdy neřekl. Teď už vím proč. Nechal sis ho pro něj.“
Vstala jsem. Už nebylo co říct. Všechno bylo venku, nebylo co víc říct. „Jdu si sbalit.“
Cesta zpátky do Prahy byla nejdelší v mém životě. Auto bylo plné ticha. Jen jsme jeli. Bylo to absurdní. Tři lidé se zlomeným srdcem v jedné staré škodovce, každý ztracený ve své vlastní bolesti.
V Praze jsem Marka vysadila před jeho bytem. Ani jsem se na něj nepodívala. Jen jsem řekla: „Klíče ti pošlu.“ A odjela jsem.
