Článek
Můj manžel Matěj a já jsme se vzali poměrně brzy. Bylo mi sotva dvaadvacet, jemu o osm let víc. Všechno to přišlo ráz naráz: Během chvilky jsem otěhotněla, svatba proběhla taktak ještě před porodem syna. Potom přišla holčička, náš rodinný život se zdál idylický. Myslela jsem si, že společné snídaně, dny plné smíchu a noční povídání v posteli nám jen tak něco nenaruší.
Ale stalo se. Nejprve jsem si ničeho dramatického nevšímala. Matěj byl občas uzavřený, jindy veselý, sem tam se zdržel v práci, ale nic, co by do očí bilo. Já naopak skákala radostí, když jsem po několika letech mateřských povinností nastoupila do cestovní agentury, o čemž jsem vždy snila. „Možná jsem se do práce vrhla až moc nadšeně a doma se chovala někdy jako přelétavý motýl,“ přemítala jsem, když jsem pochopila, co se děje.
Pak mi přišel anonymní e-mail, který tvrdil, že Matěj není tak vzorný manžel, za jakého jsem ho měla. Myslela jsem, že jde o zlý vtip. Jenže červ pochybností začal hryzat. Netrvalo dlouho a jednou, když si nechal mobil na stole, stačilo pár dotyků. Zvláštní volání na „Honza-práce“, u kterého se nic nedalo dohledat. Byl pro mě jen drobný důkaz, ale přesně tím způsobem se rodí děsivé podezření.
Rozhodla jsem se zjistit pravdu. Jednou jsme s dětmi vyrazili překvapit tatínka do kanceláře. Matěj nás sice přijal, ale byl viditelně nesvůj. A v té chvilce kolem nás prošla žena, která byla zjevně starší. Viděla jsem, jak se na sebe krátce, ale výmluvně podívali. Tehdy se mi orosilo čelo: „Tak tohle vážně ne!“
Po dětech jsem to večer rozbalila. Matěj se ze začátku bránil, zapíral, ale nakonec vyklopil pravdu. „Trvá to půl roku,“ hlesl provinile. Srdce mi tlouklo jako splašené. Půl roku! A co teprve ty důvody, které se pokoušel blekotat: „Připadám si vedle tebe poslední dobou nedůležitý, ona je zralá, má pochopení pro to, co prožívám.“ Vážně? Já s ním mám dvě děti, věnuju se rodině, a jemu stačí na útěchu starší kolegyně v práci? Byla jsem vzteklá i ponížená.
Slíbil, že s tím okamžitě sekne. „Nechci rozbít rodinu, strašně mě to mrzí,“ opakoval dokola. Jenže jak mám vědět, že to myslí vážně? Chodí do té samé kanceláře, potkává ji denně. A jestli jejich vztah fungoval půl roku, nebude se mi to přízrakem vracet zas a znovu?
Teď se s ním skoro nebavím, i když pro děti se snažím tvářit normálně. On se mi snaží projevit náklonnost, nosí kytky, kupuje malým pastelky a hračky, hraje si na pečlivého otce, ale uvnitř cítím hořkost. „Jedna věc je nějaký jednorázový úlet, ale tohle byl skutečný vztah,“ svěřila jsem se sestře. Nevím, jak dál. Nechci dětem brát tátu, nechci se ukvapeně rozvádět, jenže nevím, jestli se dá vůbec ještě věřit. Pocit zrady se totiž těžko odstraňuje, a ještě těžší je polknout, že muž, kterého jsem vždycky považovala za trochu staršího a zkušenějšího, utekl k ženě, které je oproti mně pořádný kus navíc.
