Článek
Škola skončila, ale my se vídaly dál. Pak jsem si všimla, že jejich vztah s tátou je najednou… jiný. Měli svoje interní fórky, kterým jsem nerozuměla. Táta jí vždycky naložil ten nejlepší kus masa z grilu. Ona mu zase vozila jeho oblíbenou značku doutníků. Působili jako dokonale sehraný pár. Přisuzovala jsem to tomu, že se znají léta a že Irena mu prostě nahrazuje chybějící partnerku pro tlachání. Byla jsem naivní.
Ten víkend bylo všechno jako obvykle. Grilování, karty, víno. Kolem jedenácté jsme šli všichni spát. Spala jsem v pokoji hned vedle tátovy ložnice. Jeho chrápání mě vždycky budilo, a tak jsem se rozhodla vyzkoušet novou aplikaci v telefonu, která generuje bílý šum. Zapnula jsem ji, položila telefon na noční stolek a usnula.
Ráno jsem se probudila a na displeji telefonu svítil čas nahrávky: 7 hodin 43 minut. Místo aplikace na bílý šum jsem omylem zapnula diktafon. Chtěla jsem to smazat, ale ze zvyku jsem si nasadila sluchátka a stiskla play.
Náhodně jsem prstem vybrala konec první třetiny nahrávky. A tam, asi kolem druhé ráno, se ozvaly hlasy. Tiché, šeptané. Byly to hlasy mého táty a Ireny. Ztuhla jsem. Myslela jsem, že jasné, co se děje. Ale to, co jsem slyšela, bylo mnohem horší než jen zvuk dvou lidí, co spolu spí.
„Sváťo,“ zašeptala Irena a její hlas zněl podivně dětinsky. „Myslíš, že naše Lýdinka už spinká?“
Srdce mi vynechalo úder. Lýdinka? Tak mi táta říkal, když mi bylo pět.
„Určitě, moje drahá,“ odpověděl táta stejně tichým, konejšivým hlasem. „Je to přece naše hodná, poslušná holčička.“
„A co budeme dělat teď, když naše holčička spí, tatínku?“ zeptala se Irena a já jsem cítila, jak se mi zvedá žaludek.
„Teď si maminka s tatínkem budou hrát,“ odpověděl.
Vyrvala jsem si sluchátka z uší. Seděla jsem na posteli a třásla se zimou, i když bylo v pokoji teplo. Nebyla to jen nevěra. Bylo to něco mnohem zvrácenějšího. Oni si nehráli na milence. Oni si hráli na mé rodiče.
Moje přítomnost jim v jejich vztahu nevadila. Naopak, byla její nutnou součástí. Já jsem byla ta loutka, ta „hodná holčička“, která jim umožňovala hrát jejich nechutné divadlo. Všechno mi ukradli a udělali si z toho svou soukromou, perverzní hru.
Ráno jsem sešla dolů do kuchyně. Oba už seděli u stolu a pili kávu. Usmívali se na mě.
„Dobré ráno, sluníčko,“ řekl táta. „Jak ses vyspala?“
Usmála jsem se na něj tím nejsladším úsměvem, jakého jsem byla schopná. „Krásně, tatínku. Zdálo se mi něco moc zvláštního.“ Nalila jsem si taky kávu a posadila se k nim. „Zdálo se mi, že jste vy dva moji rodiče. Maminka a tatínek. Nebylo to legrační?“
Viděla jsem, jak oba ztuhli. Irena položila hrnek tak prudce, až se káva vylila na stůl.
„A víte, co je na tom snu nejlepší?“ pokračovala jsem a vytáhla z kapsy telefon. Položila jsem ho doprostřed stolu a stiskla play. Z malého reproduktoru se ozval Irenin šepot: „Sváťo, myslíš, že naše Lýdinka už spinká?“
Ticho v kuchyni bylo tak husté, že by se dalo krájet. Barva z jejich tváří zmizela.
„Tak co, ‚maminko‘ a ‚tatínku‘?“ zeptala jsem se a vychutnávala si jejich paniku. „Chutná vám snídaně? Nebo mám tu nahrávku pustit trochu víc nahlas, aby ji slyšeli i sousedi na zahradě?“
Dívali se na mě s otevřenou pusou.
„A tahle chata, kterou jsi ‚pro nás‘ postavil, je teď jenom moje,“ dodala jsem a podívala se na tátu. „A jestli kdokoliv z vás jenom cekne nebo se tu ještě někdy ukáže, tahle nahrávka i s mým velmi podrobným komentářem o vašich hrátkách poputuje na všechny sociální sítě. Rozuměli jste mi, děti?“
