Článek
Když se Romaně narodila Aneta, byla jsem nadšená babička. Starala jsem se, abych jim oběma usnadnila život, protože Romana zůstala na dítě sama. Otec, takový podivný výrostek s kriminální minulostí, rychle zmizel. Bylo mi jasné, že nám dceruška připomíná všechno špatné, co se v Romanině životě stihlo sejít, ale já se na ni dívala jako na nový začátek. „Budeme ji vychovávat správně, aby byla poctivá a skromná,“ opakovala jsem dceři.
Ze začátku se zdálo, že se nám to daří. Anetka byla usměvavá, docela skromná, i když už v mateřské školce milovala barevné tenisky a trička s obrázky. Zlom přišel, když šla do první třídy. Najednou kolem sebe viděla spolužačky s drahými hračkami a značkovým oblečením. „Já chci taky to tričko s flitry, babi, všechny holky ho mají,“ pobrekávala, když jsme jí koupili obyčejné. Nakonec jsme jí vyhověli, ale nároky rostly dál.
Ve čtvrté třídě se Romana seznámila s Davidem, hodným rozvedeným chlapem, který měl dceru z prvního manželství. Kristýnka byla jemná holčička, milovala kreslení a nepotřebovala žádné drahé věci. Upřímně jsme doufali, že vedle ní Anetka pochopí, jak se dá radovat z maličkostí. Jenže došlo k prvnímu průšvihu: Kristýnce se ztratila peněženka i s naspořenými penězi, a po pár dnech se našla pohozená v koši u Anetčina stolu. „Já to nebyla,“ tvrdila Anetka, ale zjistili jsme že byla. Kristýnka k nám přestala chodit, David byl smutný. A já jsem pocítila prapodivné déjà vu – jako bych v Anetce viděla geny jejího otce.
Za pár měsíců ji chytli, jak krade spolužákům peníze ze skříněk. Romana mě prosila o radu, ale já už nevěděla, co dělat. „Mně nikdo nic nekoupí, tak si to vezmu sama,“ vyštěkla malá Aneta, když se provalilo, že si takhle „šetří“ na tablet. Ze slov tak mladé dívky mě až zamrazilo.
Nakonec se stalo, že odcizila větší obnos peněz přímo z ředitelny. Chytili ji za ruku, nemohla zapírat. „Chtěla jsem, abyste mě nechali na pokoji,“ argumentovala po svém. Tou dobou už se Aneta setkala s psycholožkou, která navrhovala diagnostický ústav. Nebylo zbytí. Romana to oplakala, uzavřela se do sebe a skončila na psychiatrii. „Co bude s Anetou dál?“ ptám se sama sebe. Snažila jsem se jí vždy ukázat, že nemusí mít všechno hned, a peníze se přece vydělávají prací. Jenže geny jejího otce možná napáchaly škody, které nedokážeme vymazat.
Teď je Aneta v diagnostickém ústavu, má to v záznamu. „Bojím se, že se jí to potáhne celý život, že jednou nohou už zůstane označená za zlodějku,“ říkám rodině, která se jen smutně tváří. Doufáme, že se tam dá do kupy, přehodnotí svůj vztah k penězům a drahým věcem, ale jsem skeptická. Člověk by řekl, že s láskou a dobrým zázemím jde vychovat každé dítě, jenže realita umí být mnohem drsnější.
