Zmizení fyzika Ettore Majorana vyšetřoval i Mussolini. Génia, který se chtěl ztratit, nikdy nenašli

Slova znějí klidně, skoro odměřeně: oznamuje svou „náhlou nepřítomnost“ a prosí za odpuštění. Jako by nešlo o loučení se životem, ale o prostou služební cestu. Je pozdní březen 1938 a Sicílie tonula v černé, bezměsíčné noci.

O pár hodin později nastoupil autor onoho dopisu na noční parník z Palerma do Neapole. V kabátě měl pečlivě uloženou obálku s dopisem na rozloučenou a v kapse všechny své úspory. Na palubě ho čekala dlouhá cesta chladnou tmou Tyrhénského moře. Nikdo z kolegů ani studentů netušil, že už tohoto muže nikdo nikdy nespatří.

Tím mužem byl Ettore Majorana, zázračný talent italské fyziky první poloviny 20. století. Ještě pár měsíců předtím stál na prahu oslnivé akademické kariéry – mlčenlivý, skromný génius, kterého jeho učitel Enrico Fermi stavěl na roveň Galileovi či Newtonovi.

Majoranovo nadání bylo mimo všechny tabulky. Řešil z hlavy problémy, nad nimiž by si i Einstein lámal hlavu týdny. Ettore byl součástí legendární skupiny mladých fyziků přezdívaných „Via Panisperna boys“ kolem Fermiho v Římě. Mezi nimi se však vyjímal.

Dle jedné historky Fermi a Majorana jednou závodili na rychlost ve výpočtu složité rovnice – Fermi si pomáhal papírem a logaritmickým pravítkem, zatímco Majorana jen tiše hloubal s rukama v kapsách. Skončili prý zároveň, remíza mezi mistrem a žákem. To, co jiní počítali týdny, dokázal Ettore rozlousknout za chvíli jen ve své hlavě.

Přesto nebyl Majorana nikdy typem vědce, který by toužil po slávě. Naopak – vyhýbal se pozornosti a výsledky své práce často ani nepublikoval. Když vyřešil nějaký problém, neměl potřebu na sebe upozorňovat; spíš jakoby své geniální myšlenky ihned pokládal za banální samozřejmost a nechával je tiše zapadnout.

Kolegové později vzpomínali, že své nadání považoval za něco všedního – skoro přítěž. Enrico Fermi o něm v soukromí jednou řekl: „Ettore byl příliš inteligentní. Jestli se rozhodl zmizet, nikdo ho nedokáže najít“. Ta věta, pronesená s hořkostí i respektem, byla tragicky prorocká.

Narodil se roku 1906 v Katánii na Sicílii do zámožné a vlivné rodiny. Od dětství vynikal v matematice. Víra a věda v něm žily společně: Ettore byl hluboce věřící katolík a zároveň nadšený fyzik. Jako mnoho mladých intelektuálů své doby vstoupil i do fašistické strany, ne z fanatismu, spíše z konformity.

V roce 1928 ve svých 22 letech už spolupracoval s Fermiho týmem v Římě a ohromoval všechny kolem svou schopností bleskově analyzovat i ty nejtěžší kvantové teorie. Byl plachý, uzavřený do sebe. Přesto kdo ho poznal blíže, nalezl prý vřelého přítele s jemným smyslem pro humor. O to větší překvapení bylo, když se v polovině 30. let Majorana náhle stáhl do ústraní.

Na podzim 1933 se cosi zlomilo. Majorana se vrátil z vědeckého pobytu v Německu (u slavného Wernera Heisenberga) v žalostném stavu – trpěl akutním zánětem žaludku a nervovým vyčerpáním. Fyzicky zeslábl a psychicky se uzavřel před světem. Dříve milující syn náhle odmítl trávit léto s matkou u moře.

Přestal docházet do ústavu kde pracoval, zavřel se ve svém římském bytě. Kontakty s přáteli takřka utnul, nové práce nepublikoval. Z nadějného mladého vědce se stal dobrovolný poustevník pohroužený do svých myšlenek a démonů. Nikdo nevěděl, co přesně se v něm odehrává.

Jeho zpovědník, trapistský mnich Riccieri, později mluvil o „mystických krizích“, které Ettore prožíval. Možná deprese? Možná strach z vlastních objevů? Co se honilo hlavou genialitě, která náhle zavřela dveře před světem? Žádná odpověď nebyla – Majorana mlčel.

Trvalo skoro čtyři roky, než se zase objevil na veřejnosti. Koncem roku 1937 publikoval svůj první významný článek po dlouhé pauze – práci, jež předběhla dobu. Předpověděl v ní existenci částic, které jsou samy sobě antihmotou, zrcadlem sebe sama. Říká se jim dnes Majoranovy fermiony a patří k základním stavebním kamenům moderní fyziky částic.

Ironií osudu však právě po Majoranovi samotném zanedlouho nezůstane ani stopa, podobně nepolapitelná jako po oněch hypotetických částicích. V lednu 1938 se Fermiho naléháním nechal přemluvit a nastoupil – bez nutnosti habilitace, díky výjimečnému talentu – jako řádný profesor teoretické fyziky na univerzitě v Neapoli.

Zdálo by se, že se život výstředního vědce vrací do normálních kolejí. Jenže pod povrchem vřely pochybnosti a úzkosti, o nichž nikdo neměl tušení.

Na konci března 1938 se vše zlomilo podruhé – a naposledy. 25. března večer odcestoval Majorana náhle do Palerma. Nikomu pořádně nevysvětlil proč; možná se chtěl setkat s přítelem (jenž však nebyl přítomen).

Z Palerma poslal svým blízkým dva zmatené vzkazy. První přišel dopis, adresovaný řediteli neapolského ústavu Antoniu Carrellimu – ten, kterým jsme začali náš příběh. Majorana v něm psal, že jeho rozhodnutí zmizet je nevyhnutelné, omlouval se za „zradu důvěry a přátelství“ a vzkazoval kolegům, že na ně bude s láskou vzpomínat „alespoň do dnešní jedenácté hodiny noční, možná i déle“.

Pár hodin poté dorazil z Palerma ještě stručný telegram, který všechny zaskočil: „Moře mě odmítlo a zítra se vrátím… Nemyslete si, že jsem jako nějaká Ibsenova hrdinka, případ je jiný,“ stálo v něm mimo jiné. Jako by si Ettore své předsevzetí rozmyslel a hodlal se druhý den vrátit do Neapole – s tím, že už ovšem nechce učit.

Jenže druhý den se Majorana neukázal. Noční parník doplul 26. března 1938 do neapolského přístavu podle plánu. Jeden ze spolucestujících, místní profesor, potvrdil, že Majorana s ním sdílel kajutu a po cestě vedli zdvořilý rozhovor. Když ale loď zakotvila, Ettore nebyl k nalezení. Jeho kajuta zela prázdnotou – žádné zavazadlo, žádný vzkaz, nic. Zmizel beze stopy. Doslova.

Následovalo horečné pátrání. Šokovaná rodina nevěřila svým uším – jejich milovaný Ettore, ta výjimečná duše, je pryč. Okamžitě nabídli odměnu 30 000 lir za jakoukoli zprávu. Italská policie rozjela vyšetřování, pročesávala pobřeží i lodní záznamy. Enrico Fermi neváhal požádat o pomoc samotného Mussoliniho, tehdejšího diktátora.

Vysvětloval, že Itálie nesmí ztratit tak jedinečný mozek, jehož „geniální schopnosti“ se dají přirovnat jen ke géniům formátu Galilea. Do pátrání se vložila i fašistická vláda – ale marně. Tělo mladého profesora se nenašlo v moři ani nikde jinde. Žádné dopisy, žádné stopy, žádné svědectví. Jako by se po Ettorovi Majoranovi slehla zem.

Zůstaly jen otázky bez odpovědí. Co se té mrazivé noci stalo? Skočil do temných vln a vzal si život, jak mnozí předpokládali? Nebo svůj skok na poslední chvíli zastavil – a pak zmizel do ústraní? Každá možnost byla děsivá i podivně fascinující zároveň. Přirozené vysvětlení by byla sebevražda: mladý muž sužovaný depresemi skočí přes palubu a moře jeho tělo pohltí.

Jenže Majoranovi blízcí tomu odmítali uvěřit. Silně věřil v Boha a vědomě ukončit svůj život by pro něj znamenalo smrtelný hřích. Navíc – proč by vybíral všechny peníze z účtu, kdyby se chystal zemřít? Ty bankovky zůstaly beze stopy; naznačují, že měl plán žít – jen jinak a jinde.

Časem se vynořily nejrůznější teorie. Italský spisovatel Leonardo Sciascia přišel s představou, že Majorana uprchl do kláštera v horách Kalábrie a dožil jako anonymní mnich, aby odčinil potenciální vinu vědce, jenž předvídal zrod ničivých atomových zbraní. Tomu by nasvědčovala Ettoreho zbožnost – i jeho vlastní rodina a zpovědník tuhle variantu pokládali za nejpravděpodobnější.

Jiní spekulovali, že za zmizením mohla být politika: snad ho unesli agenti cizí mocnosti, nebo dokonce odstranila vlastní vláda, aby zabránila vyzrazení strategických vědeckých znalostí. Tahle verze však zní jako divoký špionážní thriller bez důkazů. Další hypotézy míří přes oceán: útěk do Jižní Ameriky.

Několik svědků údajně spatřilo v 50. letech ve Venezuele záhadného italského poustevníka nápadně podobného Majoranovi. V roce 2011 dokonce italská policie znovu otevřela případ a zkoumala fotografii z roku 1955 – muž na snímku z Venezuely jako by Ettorovi z oka vypadl.

Vyšetřovatelé nakonec v roce 2015 oznámili, že Majorana zřejmě v letech 1955–1959 žil v Jižní Americe a zmizení bylo jeho svobodné rozhodnutí. Skutečný konec příběhu však neznáme. A nejspíš se ho ani nikdy nedozvíme.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Ettore_Majorana

https://cerncourier.com/a/ettore-majorana-genius-and-mystery/

https://iopscience.iop.org/article/10.1088/1742-6596/173/1/012019/pdf

https://electramagazine.fundacaoedp.pt/en/editions/issue-26/disappearance-ettore-majorana

https://scienceshot.com/post/the-brilliant-mind-that-vanished-the-ettore-majorana-enigma

https://www.indaginiemisteri.it/en/the-mysterious-disappearance-of-the-physicist-ettore-majorana/