Článek
Seděla jsem doma na gauči, rozvedená, unavená, čtyřicet pryč a s dcerou, která ze všeho vinila hlavně mě. Chtělo to vypnout. Kamarádka navrhla, že pojedeme na prodloužený víkend do lázní na Moravě, prý tam bude přes léto pár volných procedur a klid.
V hotelu nás uvítalo staré vstupní foyer a v něm mírně neupravený, ale okouzlující recepční. Podle všeho byl sotva starší než má dcera a působil, jako by nevěřil, že dvě unavené matky tam skutečně přijely na odpočinek. Děti jsme měly s sebou, ale naštěstí docela zabavené – kamarádčina dcera i ta moje se znají od dětství, takže se vyblbnou samy.
Ten kluk se jmenoval Lukáš. Zpočátku nenápadně vždy kývl na pozdrav a usmíval se, když jsem s holkami procházela kolem recepce. „Nepotřebujete s ničím poradit, paní?“ nadhodil jednou. Snažila jsem se ho brát s nadhledem, byl přece o hodně mladší. Ale potěšilo mě, že si vůbec povšiml mojí existence. Když se ukázalo, že si máme v lázních rezervovat vstup na masáž dlouho dopředu, nabídl se, že to zařídí. Začal vypadat, že by rád pomohl i s věcmi, u kterých jsem to tolik nepotřebovala. „Vy si zasloužíte pořádně vypnout,“ řekl mi a mně najednou došlo, že to myslí vážně.
Nějak jsme si zvykli povídat. Každé ráno, když jsem scházela na snídani, už mě vítal a vyptával se, co jsem dělala večer. Zvala jsem ho jednou, aby si s námi sedl, ale odmítl s dovětkem, že se musí věnovat recepci. Večer mě ale zastavil, že prý končí směnu a „co když bych vám ukázal tu část hotelu, kam hosté běžně nechodí?“
Kamarádka se jen usmála a dodala, že jestli mi to prospěje, ať se klidně jdu projít. Ta procházka končila v zadním traktu staré budovy, kde kdysi bylo skladiště, teď polozapomenutá část. Lukáš si drze vypůjčil klíče z recepce a odemkl dveře, za kterými zůstaly původní lázeňské lehátka z minulého století. Opřela jsem se o jedno z nich a nejistě se usmívala. „Vypadá to tu trochu strašidelně,“ řekla jsem. „Já vím,“ usmál se. „Ale má to kouzlo, ne?“
Najednou jsem cítila, jak mi buší srdce. Jako bych se vrátila o dvacet let zpátky, kdy jsem s tehdejší láskou prožila první skutečný vášnivý večer. Jenže teď jsem byla starší, rozvedená, unavená… a on byl tak mladý, energický, bezstarostný. „Chci vidět, jak se usmíváte,“ řekl potichu, „nemáte důvod být smutná.“
Pak mě políbil a já se přestala kontrolovat. Bylo to bláznivé a rychlé, a přitom strašně intenzivní. Uvědomila jsem si, že si nepamatuju, kdy naposledy mě někdo políbil s takovou naléhavostí. Přišlo mi, jako bych se na krátkou chvíli dostala do jiné reality. Ano, někdo by to nazval románkem o prázdninách, ale já v tom spatřovala záchranný kruh. Možná to bylo i trochu zoufalství, ale v tu chvíli jsem to nedokázala pojmenovat.
Byla jsem naprosto pohlcená tím momentem. „Myslíš, že je to hloupost?“ zašeptala jsem, když jsme se na krátký okamžik zastavili, já s hlavou na jeho rameni, srdce bušící jako na poplach. „Ne,“ odpověděl, aniž by se mi podíval do očí. Znělo to vyrovnaně a trochu smutně, jako by věděl, že i tahle chvíle jednou skončí.
Když se pak dveře skladiště za námi zavřely, cítila jsem, že jsem nechala kousek sebe někde mezi starými lehátky a polámanými vitrínami. Vrátili jsme se do recepce a on si zachoval profesionální výraz, zatímco já se třásla vzrušením i obavami, jestli se mi to celé jen nezdálo.
Odjížděla jsem z lázní se směsicí radosti a lítosti. Kamarádka si domyslela, co se stalo, a v její tváři se mísila spokojenost i starost. Ptala se, co bude dál. „Asi nic,“ pousmála jsem se. „Mám dítě, mám jiné povinnosti, on je o skoro dvacet let mladší… ale připadala jsem si zase jako živá.“
A to mi žádný rozvod nemohl vzít. Zase jsem se cítila žádaná, připomněla jsem si, jaké to je, když se člověk přestane bránit a nechá unášet emocemi. Možná to byla jen letmá epizoda, ale i tak mi vrátila trochu sebevědomí, které jsem dávno postrádala. Vím, že se k Lukášovi nejspíš nevrátím, ale tu vzpomínku si uchovám. Protože ten okamžik patřil jen mně a jemu a ničemu jinému.
