Článek
V Západní Pennsylvánii jsou krásné vlahé letní noci. Při pohledu na hluboké hvězdné nebe se mi často ani nechce jít spát. To aby mi z té krásy neutekl ani kousíček.
Zaposlouchaná do nočního koncertu žab, cikád a cvrčků jsem nakonec přeci jen usnula, aby mě skoro vzápětí probudil příšerný jekot ženy, na které je pácháno násilí. V úleku jsem se posadila a srdce mi bušilo strachy. Uf, byl to sen!
Položila jsem se a zavřela s úlevou oči, když v tom se to ječení ozvalo znovu! To už jsem třepala manželem, že nám někdo přímo pod okny páchá zločin! Sam ani neotevřel oči a jen v polospánku zahuhňal: „To nic, to je jen kojot. Je dost blízko. Za chvíli mu ostatní začnou odpovídat…“ A spal dál.
Dle síly ječení nestálo pod oknem žádné kojotí mládě, ale sám nejvyšší, největší kojotí šéf! Ležela jsem s otevřenýma očima a s nastraženýma ušima a čekala ve střehu, kdy se ten hrozivý jekot zase ozve. Byla jsem z toho tak vyjevená, že jsem se ani nepokusila vstát a na kojota se z okna podívat. Nakonec jsem si řekla, že asi lepší kojot pod oknem než nějaké jiné výtržnictví, a vyčerpaná bděním jsem usnula.
Jednou mě nad ránem probudil divný štěkot. Zvláštní na tom bylo, že psy bylo slyšet z různých směrů a vzdáleností. Tak jsem zjistila, že kojoti taky štěkají. Logicky. Jejich štěkot je chraplavý a podivně skřípavý. Sedět pozdě v noci u ohně a slyšet je v dálce, jak se svolávají na svůj noční sněm, může přinést až nečekaně hluboký, téměř mystický zážitek. Kojotí volání se nese černou nocí táhle a neústupně, i snad trochu zlověstně. Když k Vám dolehne, téměř okamžitě pudově zareagujete. Pozvednete hlavu, nastražíte sluch a jen tiše dýcháte a v žilách plně vnímáte to syrové, zemité a hluboké „volání divočiny“.
Když jsme si pořídili první jehňata, donutila jsem manžela, že je musíme na noc zavírat. Aspoň než povyrostou. Měla jsem obavy, že „volání divočiny“ nemusím cítit jenom já, nýbrž i kojoti. V Pennsylvánii se totiž kojoti vyskytují běžně a také běžně napadají hospodářská zvířata i domácí mazlíčky. Nejsou to žádní drobečkové. Jsou totiž zkřížení s vlky. Naštěstí zatím všichni kojoti, které jsem doposud viděla, byli pouze kolemběžící a nestavili se ani na svačinku v podobě naší slepice. Na rozdíl od kmotry lišky.
Jedné letní noci jsem se při péči o můj chrup kochala na balkóně pohledem na hvězdné nebe, když v tom jsem „TO“ spatřila znovu: po nebi jedoucí „hvězdný satelitní vlak“ Starlink Elona Muska.
Pozorovali jsme jej nedávno. Kamarádka D. nám poslala SMS, ať se jdeme podívat na nebe, že tam pojede vlak 👀🤔. Nějak mě do té doby informace o Muskově satelitním vlaku míjela, takže první dojem mi naprosto vzal dech. Hvězdný řetěz se vynořil nečekaně z temného nebe a stejně tak nečekaně náhle do toho hvězdného nebe zajel jako do tunelu a nebylo po něm ani památky. Nechápala jsem. Celá ta paráda netrvala ani minutu.
Tentokrát se vlak nechal vidět déle. Vypadal delší než prve, ale posléze zmizel opět zcela nečekaně, jako by se ponořil do jiné dimenze. Letadlo letí a prostě přeletí prostor nad Vámi. Tento „vlak“ se vynořuje a mizí nečekaně v prostoru někde „nad“, jako by projížděl nahodile skrz naskrz nebem.
Je to fascinující podívaná. Vybavila jsem si ihned mé oblíbené Hvězdné války a další podobné filmy, jako třeba Strážci galaxie. Planeta Země, jedna z mnoha planet v nekonečném vesmírném prostoru. Obydlená lidskou rasou. Jedinečná, specifická, rozmanitá. Tak krásná… Najednou mi bylo smutno a těžko. Ty dech beroucí velkolepé sci-fi filmy, plné fascinujících vesmírných lodí a strojů, robotů a hrdinů, počítačů a přístrojů, jsou plné bojů a válek… a lidem putujícím na vesmírných lodích nekonečným vesmírem za černočerné, vlahé letní noci nikdy nevyjí pod oknem kojoti…
Bee
A pokud vás moje příběhy baví, navštivte i můj Instagram:
@blanka_adams
