Článek
Co má společného gumová kačenka, pojem 4×4 a slova svoboda a legenda? Chcete nápovědu? Tak: armáda, prototyp, 49, 1940. Přihořívá? Ještě malou nápovědu? Nuže: Bantam, Butler, vášeň, dobrodružství.
Blahopřeji! Uznejte. Nešlo přece použít Wrangler nebo Cherokee. To byste neváhali ani dvě vteřiny! A Jeep za tu chvíli přemýšlení rozhodně stojí! Před časem bych neuhodla tuto hádanku ani s celou nápovědou. Dnes mi stačí první tři slova… a proč? Protože jedné hodně chladné březnové soboty, kdy ve vzduchu poletoval sníh a přes mraky prosvítalo slunce, vstoupil do našeho života Jeep. Stalo se tak velmi, velmi nečekaně.
Všechno to začalo jednoho březnového večera v kuchyni. Dcera měla tehdy 16, v kapse čerstvý řidičský „permit“ a my ji učili řídit. Nějak přirozeně jsme si rozdělili funkce. Můj muž byl hlavní instruktor a já? Zajišťovala jsem doprovodné vozidlo, plnila roli závozníka, asistenta hlavního instruktora, pomocníka ve výuce, psychologa a vrby. Jak pro žáka, tak jeho učitele. Raději multifunkční než šéf. To chce pevné nervy, zkušenosti a sebedůvěru, kterou já tedy rozhodně za volantem zrovna neoplývám.
Tedy, onoho večera vařil večeři manžel a dcera dělala v kuchyni něco do školy. Občas prohodili pár slov o řízení. V klídečku si žehlím, užívám si domácí pohodičku, když vtom, co to slyší uši mé? Fantazírování vrchního instruktora s učencem o tom, že bychom mohli koupit Jeep??? A ne automat! Manuál. Abychom my s mužem nevyšli ze cviku a dcera se to naučila. A prý že by se nám hodil! Tady na ten náš terén! 🧐 Lehce jsem znervózněla, když místo vaření a učení začali „googlit Jeepy“.
„To přece ještě nic neznamená,“ uklidňovala jsem se.
„And maminka, what do you think about that?“ Co si o tom myslíš?
„Maminka“ jsem se usmála. Nechtěla jsem jim brát jiskru v oku, ani tento nápad podpořit:
„Interesting… hm… we will see…“. Zajímavé. Uvidíme.
Neutrál. Mám zařazený neutrál. Naštěstí zaznělo slovo „podzim“ a „teď ne“. Samozřejmě, že „TEĎ NE“, pomyslela jsem si. Jako proč ano? Žádný Jeep nepotřebujeme. Bee, zachovej klidnou hlavu. Jsou to jen takové „sedmivětrné kuchyňské řeči“.
Jenže to by do toho ti dva nesměli zatáhnout dědečka… Dědečkovi se stačilo jen zmínit. Auta se nekupují každý den a dědeček kupování aut miluje. Volal hned DRUHÝ den, že našel na prodej Jeepa dle našich požadavků. 🙈
Tedy, upřesněme si to: podle „jejich“ požadavků. Já měla zařazený neutrál a byla připravená hodit zpátečku. Přeřadila jsem však na jedničku a připojila se k výpravě do autobazaru. Přece jen jsem ještě v autobazaru v Americe nikdy nebyla, a pak, chtěla jsem vidět krajinu kolem Erijského jezera. A… nechtěla jsem „trhat“ partu.
Byl to autobazar, jak se patří. Přesně jako z „amerického“ filmu. Malé městečko, oprýskaný nápis, uvnitř omšelá křesla a trojice od pohledu vykutálených, protřelých maníků, co se nám až příliš chtěli ihned zalíbit. Vzali nás k Jeepu na prodej a vychvalovali, jaký je to extra kousek. Extra kousek to byl, to je pravda. Měl extra velká kola, na extra tyči extra světla a na chladiči namalované extra velké černobílé zuby. Na to, jak extra se o něj ex-majitel staral, však nějak moc extra nejel. Chroptěl, škytal, kodrcal. Cítila jsem se jak na poli na traktoru! Trošku dost mě to děsilo.
Když prodejci viděli, že manžel lehá pod auto, začali hned snižovat cenu. Docela dost snižovat cenu a tahali za všechny páky. Záloha na místě, další vážný zájemce, už je po zavíračce. Berte, nebo ne. Taková cena! A najednou…! Světe, div se! Prý že si můžeme tedy klidně auto odvézt hned!! Zavřou oko a můžeme frčet domů. A motor má dobrý… Trochu kodrcá, dlouho nejel… Bylo to tak bolestně lákavé! Nejen to! Byli mistři svého oboru! Začali jsme se cítit provinile. Přeci… tohle se neodmítá!
Manžel s dědečkem potichu rozmlouvali a já najednou, zcela nečekaně, v duchu zařadila jedničku. Nádech a šup tam dvojku. Nádech a trojku a bez jakékoli sebereflexe jsem do toho všeho nahlas prohlásila, že bez kontroly motoru na místě ani ránu. Bylo to zoufale troufalé prohlášení. Hrdinsky jsem se jen tvářila. Uvnitř jsem sváděla urputný zápas mezi pocitem, že jsem právě zmařila koupi století, anebo úspěšně zabránila.
Všichni se na mě překvapeně otočili. Zařadila jsem 4. Moc hladce jsem nejela. Koktala jsem něco jako, že bez kontroly motoru odborníkem přece nelze auto prodat, obzvlášť když tam svítí kontrolka „Kontrola motoru“. Byla jsem na rozsypání. Přesně jako ten extra Jeep, když jsme ve zkušební jízdě zařadili čtyřku.
Uvnitř mě už nebyla jen obava z koupě nekvalitního vozidla, ale i hlodající pochybnost o správnosti mého úsudku a údiv nad sebou, že to ze mě vypadlo. Je „čas mlčet a čas mluvit“, jak stojí na kamenném mostě v Písku, a nebyla jsem si jistá, zdali jsem to neprohodila. Co já vím o Jeepech? A o motorech? Nic. Tady se stará můj muž a doma to za mě vždy vyřešil tatínek nebo pan Chládek, majitel autoservisu, který už znal moje telefonní číslo zpaměti.
Situace byla chvíli velmi napjatá. Všichni muži se zachovali galantně. Manžel s dědečkem se za mě bez zaváhání postavili a automobiloví prodejci nás s prkennou zdvořilostí vyprovodili z prodejny se slovy, že Jeep sice už asi zítra na prodej nebude, ale že když ráno zavoláme, je náš.
Domů jsme dojeli kolem půlnoci. Všichni jsme se sice shodli, že „to smrdělo“, nicméně, zžírána pochybnostmi a zodpovědností k vlastnímu názoru, jsem pod záminkou pořádného vyčištění si zubů žhavila telefon až do půl druhé do rána. Četla jsem si o Jeepech. Jaký mají motor, životnost, potenciální problémy, projížděla diskuzní fóra a četla o všech možných úskalích spojených s nákupem Jeepu toho typu a roku výroby. Ráno jsem měla z toho hlavu pořád jako balón.
Naštěstí už byl pátek. Po celém pracovním týdnu a čtvrtečním večerním nervovém vypětí jsme se těšili na víkend „jen v klidu doma“. U večeře jsme znovu došli ke konsenzu, že jsme „dobře udělali“ a že „možná se po něčem podíváme na podzim“ a pustili to celé z hlavy. (Všímáte si, že používám množné číslo?)
Vtom píše dědeček.
„Našel jsem Jeep na prodej. Zajedeme se tam zítra podívat? Je to nedaleko.“
Jen jsme na sebe všichni tři mlčky hleděli… Strašně, ale strašně se nám nechtělo. Když ale ten dědeček… si s tím dal práci, myslel na nás… Dobře, pojedeme tedy. Uvidíme se s dědečkem. Společně se podíváme na Jeepa, zajdeme na oběd a pojedeme domů. O co jde.
Dědeček už na nás čekal. Stál vedle Jeepu. Toho rána to nebylo v tom autobazaru zdaleka jediné auto na manuál, co připadalo v úvahu. Přesně naopak. Jeep byl nejstarší, nejdražší a nejpomalejší. Jenže… prostě… zcela nelogicky… 🙆♀️ Láska na první pohled, byť jsem se v duchu ocitla v „gazíku“ na lesní cestě v Jeseníkách.
Od toho dne vím, že Jeep je mnohem více než jen „auto“. Jeep je životní styl, vášeň. Nezapomenutelný zážitek. Jeep je dobrodružství. Jeep je svoboda. Pocítila jsem to na vlastní kůži. Procítila do každé buňky. Koktejl oxytocinu, dopaminu a serotoninu s příměsí endorfinů, co tohle auto umí namíchat, je jedinečný a… varuji! Silně návykový!
Sunout si to zasněženou krajinou, uvnitř pěkně teplíčko. Za horkého letního dne oddělat střechu, vysadit dveře. Vítr ve vlasech. Na hodinku si v podvečer vyjet… Jeep byl snad pro tento účel stvořen!
A víte, že tak i trochu ano? V jeho rodném listě totiž stojí: Jeep „Go anywhere. Do anything“. (Jet kamkoli, dělat cokoli.) V roce 1940, když se válečná mračna pomalu, ale jistě roztahovala do celého světa, oslovila americká armáda 135 amerických výrobců automobilů s požadavkem na malé, lehké, snadno sestavitelné, výkonné, spolehlivé a odolné auto, se kterým se dá jet kamkoli a dělat cokoli.
Bylo to naléhavé volání a nereálný termín. Vymyslet a vyrobit auto splňující všechny požadavky za 49 dní? Na výzvu zareagovaly pouze tři společnosti: Bantam, Willys-Overland a Ford. Inženýři automobilky Bantam dokázali prakticky nemožné a po daných 7 týdnech spatřil první Jeep světlo světa v Butleru v Pennsylvánii. Vážil pouhých 250 kg a v rodném městě jsou na svého občana dodnes právem hrdí.
Bee-Jeep Lover, takže: to be continued 😁 aneb pokračování příště.
PS. Prodejci ojetých aut v USA to nemají lehké. Mezi lidmi mají špatnou pověst díky nekalým praktikám, jejich příjmy jsou nestálé, kariérní růst omezený, pracovní podmínky nejsou úplně ideální a jednání zákazníků ne vždy férové. Všude krajíc o dvou kůrkách. Z hlediska důvěryhodnosti se dělí o spodní příčky pomyslného profesního žebříčku společně s politiky a telemarketéry. Dočetla jsem se, že pouze 26 procent zaměstnanců tuto práci doporučuje. Zcela chápu.
Na závěr snad jen dodat, že jsou autobazary a „autobazary“ a lidi a „lidi“ a že zkušenosti a obezřetnost jsou na místě nejen při koupi aut.
