Článek
Když jsem vstoupila v New Yorku po 9 hodinách letu opět na pevnou zem, držel mě přitom za ruku můj nastávající a vedl si mě do své rodné země bez váhání jistým krokem. Naše tempo se s každým metrem (měla bych napsat: yardem? 👀) zrychlovalo a já se ho držela stále pevněji, jako kdyby to znamenalo, že se tím přiblížíme rychleji na místo označené nápisem „Restrooms“. Ne, není to místo, kde si můžete odpočinout na gauči po dlouhé cestě. Je to prostě jen vznešený eufemismus pro místnost, jež v jazyce českém nese syrové označení „Záchody“.
Po celou dobu svižné chůze k vytoužené místnosti jsem místo romantických myšlenek měla v hlavě permanentní prosbu. Ať už jsem na WC! Krom toho si má mysl generovala otázky typu: „Kolik dolarů tak asi stojí na letišti kalhoty?“ Aby toho nebylo málo, přidaly se vnitřní výčitky, proč jsem zanedbala před přistáním péči o můj močový měchýř. Na tváři jsem měla křečovitý úsměv a v duši pevné odhodlání, že těch 18 oznamovaných minut chůze k pasové kontrole, kde se nacházely první záchody, zvládneme podstatně rychleji.
Pod 13 minut jsme to nedali. I tak jsem však posléze obdařovala všechny zaměstnance pasové a imigrační kontroly šťastným úsměvem s úlevou na duši, že vstoupím na americkou půdu důstojně. Oni se též usmívali a přáli mi hodně štěstí do nového života. Zcela jistě netušili v ten okamžik pravou příčinu mého upřímného nadšení. Jedna zaměstnankyně imigrační policie si mě přejela dost znechuceným pohledem a pas mi vrátila s poněkud sarkasticky znějícím: „Good luck, girl.“ Bylo mi to jedno. Usmívala jsem se pořád stejně zeširoka. Byla jsem totiž někde až v sedmém nebi. V takové výšce se stávají některé věci nepodstatnými detaily. Třeba tužka na oči rozmazaná po celé tváři jako následek půlhodinového, srdceryvného pláče nad romantickým filmem, co jsem sledovala před přistáním.
Když jsem se opět připojila k Samovi (občané USA mají jiný průchod přes celní a pasovou kontrolu), ještě pořád jsem se usmívala jak měsíček na hnoji. Sam se moc neusmíval. Přes hodinu čekal u našich kufrů. Jen čekal a čekal. Ve frontě na pasovou kontrolu a posléze na imigračním oddělení, kde kontrolovali mé doklady, jsem nesměla používat telefon. Nemohla jsem se tedy ozvat, kde právě jsem a co se děje. Tak jeho úsměv během toho čekání poněkud zatuhl.
Nakonec jsem se přeci jen, romanticky ruku v ruce s mým budoucím manželem, ocitla ve velké, krásné, rušné odletové hale newyorského JFK. Čekání na letadlo, které nás v noci dopravilo domů do Pittsburghu, jsme si zpříjemnili teplým pokrmem a lahodným mokem. S Českem jsme se rozloučili v Praze na letišti českou klasikou: dali jsme si řízek s vařeným bramborem a české pivo. Já to celé ještě pro jistotu zpečetila Pribináčkem. Když tedy „hezky česky“, tak tady na uvítanou „hezky americky“. Hamburger a hranolky a lahodný mok k tomu. Je potěšující skutečností, že lahodný mok se čepuje lahodný před i za velkou louží.
B.
Pozn.: (to rest = odpočívat, oddechnout si)
