Článek
Zvoní mi mobil. To je ale překvapení! Na druhém konci pomyslného drátu se ozývá dobře známý hlas: „No nazdar! Jak se máš?“
Zvedám pomyslné stavidlo a proudy vět se ze mě valí ven a jak rozvodněná řeka přetékají koryto drátu.
„Ty tak jezdíš??? To se do toho mumraje pustíš? Když vidím tu highway (dálnici) tady v Chicagu, jak to tam frčí… skoro nejde najet…“
„Jako, tady u nás se to dá. Tady to tak není. Celkem v pohodě. Blíž k městu je to jiné, ale tam moc nemám cestu… a když tak, neřídím…“
O méně než 24 hodin později křečovitě svírám volant, potím se, divoce mi buší srdce, vědomě dýchám, hlasitost telefonu na maximum:
„Go past these traffic lights… stay in the middle lane… merge into the left lane… in 2.5 miles take exit 58…“
Přesně plním pokyny.
Pro tentokrát jsem se rozhodla Navigaci důvěřovat. Minulý týden mě místo do Zbrojnice dobrovolných hasičů donavigovala k polorozpadlé stodole uprostřed pole. Na narozeninovou oslavu jsem tím pádem dorazila s jistým zpožděním a ke všemu ještě celá zpocená od nervů, neboť domnělá zbrojnice se nacházela na soukromém pozemku. Naše vzájemná spolupráce a důvěra byla tímto počinem dost znatelně narušena. Řekněme: vyhrocena. Nebylo to poprvé. No, chápu. Taky už toho asi měla, holka, se mnou dost…
Občas jsem totiž vzpurná a rebelská a myslím si, že vím lépe, kudy kam, než ona. Neposlouchám a dělám si to po svém. Obyčejně najedu více mil a přiznávám otevřeně, že mě za volantem potom popadají dost silně pochybovačné myšlenky ohledně mých navigačních schopností. Nahlas jí to však nepřiznám. Skoro vždy však také objevím na „nesprávné“ trase něco nesmírně zajímavého. Nebo si to alespoň namlouvám, abych zmírnila frustraci a nalomenou sebedůvěru. Pak začínám věty stylem: „Víte, co jsem dnes objevila?“ Nikoliv: „Dnes jsem zabloudila.“
Moje navigační sebedůvěra mě třeba dovedla na Alpine Road – Alpskou cestu. Když jsem na ni najela, byla jsem více než lehce skeptická a poněkud domýšlivě jsem si myslela něco o „skutečných“ cestách v Alpách a že to zní vskutku nadneseně. Silnice se však záhy zúžila a překvapivě četně se klikatila vzhůru do zalesněného strmého kopce. Díky mé svéhlavosti (neposlechla jsem Navigaci a odbočila na horizontu vpravo) jsem byla donucena po pár metrech zastavit u krajnice v místě, kde jsem se mohla otočit. To mi dalo možnost podívat se, odkud jsem vlastně přijela. Pohled do krajiny, jenž se mi naskytl, byl dechberoucí. Kam až jsem dohlédla, táhly se míle a míle zvlněné pennsylvánské krajiny s lesy, loukami, pastvinami, silnicemi a malými městečky. S pokorou jsem uznala, že cesta nese své jméno oprávněně. Svému jménu dostála i ve zbývajícím úseku. Prolínala se mezi pastvinami s krávami a ovcemi, kolem osamocených farem, až skrze les vyústila zpět do civilizace.
Tentokrát, ocitnuvší se však nečekaně v dopravní špičce na rušném předměstí velkoměsta, unášena proudem přímo do jeho středu, rozhodla jsem se obnovit ztracené pouto důvěry a zcela jsem se oddala pokynům Navigace. Své poslání přijala bez řečí a ihned nás začala vyvádět z toho „mumraje, který u nás není“. Tady si nechtěla zahrávat očividně ani ona. Její jasné, strohé pokyny nás tři – ji, auto i mě – dostaly po půl hodině bezpečně do našich známých končin.
Tady u nás je taky „mumraj“, jen jiného druhu. Opatrnosti není nikdy nazbyt. Číhají zde na nás skryté, nečekané příjezdové cesty za zatáčkami, lesní zvěř přebíhající přes cestu, popadané stromy a elektrické vedení, po velkých deštích rozvodněné potoky zalévající silnice v údolích a v zimě často sníh a záludná námraza. Tady nahoře si Navigace a já však můžeme spolu občas zalaškovat. Tam dole nikoli. Hezky jsme si to vyjasnily. ❤️ Jednou provždy. Deal.
A proč jsem se ocitla tam, kde „k městu normálně nemám cestu“, kde „neřídím“? Začalo to zcela nevinně. Pozváním na kafe, které jsem velmi ráda přijala. Čas s příjemnou osobou, ke všemu odchovanou divokou přírodou Jeseníků jako já! Tady! Adresa zaváněla výletem do oblasti mnou ještě neprozkoumané. Tak skvěle! Zase poznám nový kraj! Letmý pohled do mapy mě ujistil, že cesta nepovede skrze velkoměsto.
Dítě mi říkalo: „Mami, ale tam se JEDE po dálnici. Vždyť to už jsi skoro v Downtown… Víš to, že?“
No, můj letmý pohled do mapy, jak se ukázalo, byl opravdu letmý a dítě mělo pravdu. Ale… stálo to za to!
