Článek
Myslím si, že člověk není nikdy sám, ale i přesto se někdy sami cítíme.
Máme sami sebe, rodinu, přátele, kamarády, kolegy, známé a „známé neznámé“. Jako třeba paní, kterou jsem pravidelně potkávala v létě na koupališti. Neznám její jméno, jen jsme se na sebe vždycky usmály a pozdravily se. Bylo to příjemné a necítila jsem se tam „sama“.
Kolem nás je mnoho „neznámých“, avšak ti „neznámí“ mají schopnost v nás vyvolat pocit, že nejsme tak docela sami. Pocit sounáležitosti. Jsou totiž ze stejného kmene a minimálně tedy hovoří stejným jazykem a žijí ve stejném státě. A pak existují také „soukmenovci“ ze stejného kontinentu.
Může se však také stát, že kolem není žádný jiný soukmenovec, nikdo z „vašeho“ kmene. Jste na jiném kontinentu, lidé zde hovoří jiným jazykem. Absolutní, úplně mamutí většina jsou „neznámí“ a vy jste… sami. Nejste, ale cítíte se tak.
A když si tak připadáte jak kůl v plotě, najednou se na vás nečekaně usměje prodavačka, cizí pán, který kolem vás projde v obchodě, člověk v čekárně u lékaře, malé dítě v kočárku, paní na úřadě nebo lidé na sportovním utkání…
Kamkoli jsem zatím tady v USA přišla, lidé se převážně při očním kontaktu usmáli. Je to milé a vy se hned cítíte nějak lépe, uvolníte se.
Nepřemýšlím o tom, zda-li ty úsměvy jsou upřímné, strojené, vřelé, naučené, povrchní, hluboké, opravdové, profesionální, takové nebo makové. Na to nemám čas.
Cítím okamžitou potřebu se usmát zpět a odpovědět na otázku, jež tady často doprovází úsměv:
„Jak se máte?“
Odpovím:
„Hezky, děkuji. 😊 A vy?“
Ani jedna zúčastněná strana nečeká následný výčet momentálních či starých životních strastí ani radostí.
Úsměv a tato prostá otázka však naplní prostor mezi zúčastněnými jistým pocitem bezpečí, laskavosti a důvěry. Zda-li si následně společně postěžujete na vedro, déšť či mráz, posdílíte radost z toho, že je pátek, nebo si jen popřejete pěkný den, je už jen a jen na vás.
Možná se pustíte do mnohem hlubší konverzace.
Úsměv.
Nic to nestojí a ať je to jakkoli, je to milé a slušné. Vy se hned cítíte „součástí kmene“ a dělá to svět ještě lepším místem k žití.
Bee s úsměvem
PS.
Hm… a na závěr dnes ještě trochu matematiky.
Z téměř 337 milionů obyvatel USA znáte, více nebo méně, plus minus 95 lidí. Tito lidé nebydlí většinou ve stejném místě.
Jaká je pravděpodobnost, že takhle v sobotu odpoledne při neplánovaném zaskočení do obchodu potkáte v jednom z 63 207 supermarketů v zemi známou bytost?
No… a přesto se tak stalo.
To bylo úsměvů a objímání.
A objímání se v rámci rodiny, mezi přáteli a známými je další „jev“, se kterým jsem se zde setkala a stále setkávám. Je to milé, laskavé a dělá to svět ještě krásnějším místem k žití.
