Cotobědotoho: jak mohlo vzniknout jedno příjmení

Do města přijede vrchnostenský úředník, postupně obchází domy a sepisuje jejich obyvatele. Ti z toho nejsou nijak nadšení, vědí, že je na základě toho soupisu čeká vyměření daní.

Zabuší na dveře jednoho stavení, otevře mu nerudný hospodář, který má vrchnosti tak akorát po krk. Úředník, jehož rodným jazykem je němčina, se ho lámanou češtinou ptá na jméno a chlap na něj jen houkne „Co tobě do toho!“

A jak to chlap řekne, tak to úředník zapíše.

Možná to bylo trochu jinak, možná to nebyl úředník, ale kaplan nebo kooperátor farnosti, který se dotčeného ptal na jméno při křtu jednoho z jeho dětí.

Nebo možná první nositel tohoto příjmí* tuhle frázi používal tak často, až mu podle ní začali jeho sousedé říkat. Ať už to bylo jakkoli, příjmí Cotobědotoho bylo na světě.

*Příjmí je potřeba vysvětlit. Liší se od příjmení - příjmení je stálé, neměnné rodinné jméno. Příjmí (také přízvisko) je pojmenování lidí ještě předtím, než se ustálila dědičná příjmení. Řada rodin v Čechách a na Moravě měla stálé příjmení ještě předtím, než byla uzákoněna příjmení po otci patentem Josefa II. v roce 1786, který je k přečtení (v němčině a švabachu) na webu rakouské národní knihovny, nicméně v některých oblastech (třeba v jižních Čechách) se s příjmími setkáme ještě ve druhé polovině 18. století.

Poprvé jsem se s přízviskem Cotobědotoho setkala v kunžacké farnosti v 70. letech 17. století. Moji předci z téhle farnosti pocházejí a na sňatek Salomeny, dcery Matěje Pekaře Spálilželezovýho jináč Cotobědotoho, jsem poprvé narazila někdy v roce 2010 (a teď jsem sama sebe vyděsila tím, jak dlouho už jsou některé matriky digitalizované).

U Matěje tak můžeme vidět hned tři příjmí - Pekař (dle povolání), Spálilželezový (asi se mu něco takového stalo) a Cotobědotoho (což možná s oblibou říkal).

Matěj byl totiž asi trochu pruďas. Svědčí o tom zachycení jeho jména v listině z roku 1687, jejíž výtah byl zveřejněn v Ohlasech od Nežárky v roce 1912:

Je otázkou, zda se Matěj skutečně už nikdy nedopustil urážky starostenského majestátu, nicméně další zmínky o jeho prudké povaze v Ohlasech zveřejněny nebyly.

Když jsem hledala křty Matějových dětí, našla jsem Matěje zapsaného nejprve jako Pekaře a následně v roce 1659 jako Spálilželezovýho a také jako Pekaře jináč Spálilželezovýho. Příjmí Cotobědotoho se objevuje až později, přetrvá ale ze všech Matějových přízvisek nejdéle.

Po Matějovi najdeme v Kunžaku Václava Cotobědotoho nebo Vavřince Cotobědotoho, který se v Kunžaku oženil hned třikrát, přičemž jeho poslední manželka Terezie asi taky nebyla úplně klidné povahy. Několikrát totiž vyházela štoky (police) na chleby, které byly umístěny v podloubí domu Antonína Vrabce, ve kterém Terezie bydlela, což se opět dočteme v Ohlasech od Nežárky.

Kunžacká farnost není jedinou, kde se toto příjmí v minulosti objevilo. V roce 1674 se v Náměšti nad Oslavou Matěj Cotobědotoho se svou manželkou Annou. Dle všeho nebyl kunžacký Matěj jediným prostořekým Matějem v našich zemích.

Příjmí Cotobědotoho se v Náměšti vyskytuje ještě v první polovině 18. století. V roce 1741 se dokonce setkáváme s jeho poněmčenou verzí Wasgehtsdichan. Zřejmě zapisující kněz Zikmundovi Cotobědotoho nerozuměl - a tak mu to Zikmund přeložil do němčiny, aby to měl jednodušší.

Po roce 1784 už jsem se s tímto přízviskem nesetkala. Poslední výskyt jeho německé verze jsem zaznamenala v roce 1783 v Náměšti, poté z matrik mizí. Škoda, že to s ním dopadlo takto…