Článek
Zvyk, který málokdo zpochybňuje
Zimní přikrmování zvěře patří k činnostem, které jsou společensky oceňované, málo zpochybňované a často automaticky považované za projev vztahu k přírodě. Přesto stojí za to položit si jednoduchou otázku: je to skutečně pomoc přírodě – nebo jen zvyk, který bereme jako samozřejmost?
Zvěř není obětí zimy
Volně žijící zvěř není bezmocnou obětí zimy. Zima je pro ni normální, opakující se období, na které je po tisíce let adaptovaná. V zimě snižuje metabolismus, mění se objem bachoru a mikroflóra trávicího traktu a trávení se přizpůsobuje chudé, vláknité potravě. Současně si zvěř od léta vytváří tukové zásoby, z nichž během nejchladnějších měsíců čerpá.
Zvěř na podzim „přepíná“ metabolismus, zpomaluje trávení a dokáže fungovat s minimem potravy. Ne proto, že by hladovění bylo ideální, ale proto, že sezónní omezení zdrojů je součástí přirozené rovnováhy.
Dětská otázka, která neztratila platnost
Sběrem kaštanů a žaludů se „na pomoc“ zvířátkům zapojují i školy. Pamatuji si to z doby, kdy byl můj syn v první nebo druhé třídě. Přišel ze školy s úkolem sbírat kaštany a žaludy „pro lesní zvěř“. Zatímco většina dětí sbírala s nadšením, on se s paní učitelkou pustil do sporu. Tvrdil, že to nedává smysl – že zvěř si má potravu najít sama a že rozumnější by bylo zajistit v lese více stromů, které potravu poskytují přirozeně. Znělo to jako drzost, ve skutečnosti však šlo o postoj, který odpovídá pohledu ochrany přírody. Dětská otázka po smyslu mířila dál než většina našich dospělých zvyků.
Když dobrý úmysl mění krajinu
Přikrmování není izolovaný akt laskavosti. Je to zásah, který se promítá do celé krajiny. Umělé navyšování potravní nabídky snižuje přirozenou selekci a umožňuje zvěři přežívat i tam, kde by se jinak přesunula nebo kde by její počet přirozeně klesl. Výsledkem jsou dlouhodobě vysoké stavy spárkaté zvěře – tedy přezvěření.
A přezvěření má své konkrétní a viditelné důsledky.
Les, který se bez plotu neobnoví
Les se nedokáže přirozeně obnovovat, protože každý nový stromek je okousán dřív, než má šanci vyrůst. Mizí keře i citlivější druhy dřevin, porosty se stávají druhově chudšími a věkově nevyváženými. Mladé stromky přežívají jen tam, kde jsou chráněny oplocenkami nebo individuální ochranou.
Les tak přestává fungovat jako samostatný ekosystém a stává se závislým na neustálých lidských zásazích.
Dopady přezvěření sahají dál než do lesa
Důsledky přezvěření se ale neprojevují jen v lese. Vysoké stavy zvěře ovlivňují i otevřenou krajinu v jeho okolí – například skalní stepi, suché trávníky a další cenná stanoviště, kde roste řada vzácných druhů rostlin. Intenzivní okus zde postupně ochuzuje druhovou pestrost a oslabuje schopnost těchto míst odolávat dalším tlakům, jako je sucho nebo šíření invazních druhů.
Nejde jen o to, čím krmit
Debata se často zužuje na otázku, čím zvěř krmit „správně“. Jablka, mrkev, kaštany, obilí. Jenže problém není jen ve složení krmiva. Problém je v samotné představě, že krátkodobé a nahodilé přikrmování může nahradit dlouhodobě funkční krajinu, která by byla schopná uživit zvěř přirozeně.
Z hlediska ochrany přírody je proto důležitější jiná otázka: proč máme v krajině tolik zvěře, že ji bez přikrmování neuživí?
Ekonomické škody
Dopady dlouhodobě vysokých stavů zvěře mají i ekonomickou dimenzi. Tisková zpráva Ministerstva zemědělství ze dne 5. 6. 2024 uvádí, že každoroční ztráty způsobené zvěří činí přibližně dvě a půl miliardy korun, a to bez ohledu na počasí, stav lesů nebo ochranná opatření. Zatímco s kůrovcem se lesníci postupně dokázali vypořádat, stavy přemnožené zvěře se radikálně snižovat nedaří. Bývalý ministr Marek Výborný uvedl: „Údaje o škodách, které u nás způsobuje přemnožená zvěř, jsou alarmující. Tyto škody možná nejsou na první pohled tak viditelné, jako v případě kůrovce, jsou ale podobně zásadní. Podle údajů z Národní inventarizace lesů zvěř poškodí zhruba 32 procent stromků do výšky 1,3 metru, tedy těch, které lesníci nákladně vysázeli při obnově po kůrovcové kalamitě v posledních letech.“
Pomáhat méně může znamenat pomáhat lépe
Přikrmování je jednoduché, viditelné a dává okamžitý pocit, že jsme udělali něco dobrého. Oproti tomu práce s krajinou, regulace početních stavů zvěře nebo respektování klidu v zimovištích jsou méně viditelné a méně vděčné. Přesto právě ony rozhodují o tom, zda bude les fungovat i v budoucnu.
Plný krmelec uklidňuje svědomí. Zdravý les je ale jediným důkazem, že jsme přírodě skutečně pomohli.
Nezaměňujeme pomoc přírodě za pocit, že jsme pomohli?
Informační zdroje:
