Článek
Krajina, která mizí nejrychleji
Soutok Moravy a Dyje je krajina, jakou v Česku téměř neznáme – nížinný svět vody, lesa a luk, kde řeky po staletí utvářely krajinu, místo aby byly svázány regulacemi. Spletitá síť ramen, tůní a mokřadů tu vytváří prostředí, které vzdáleně připomíná říční delty a právem si vysloužilo přezdívku „Moravská Amazonie“.
Jde přitom o největší souvislý komplex lužních lesů ve střední Evropě, domov více než 130 zvláště chráněných druhů živočichů, včetně ikonického orla královského, čolka dunajského a krasce dubového. Výjimečnost tohoto území dokládá i to, že se zde po více než sto letech znovu objevil vzácný brouk lesknáček dubový, nenápadný druh vázaný na staré duby, které z naší krajiny jinde mizí.
Jedinečnost území vedla k jeho začlenění do Evropské soustavy Natura 2000, Ramsarské úmluvy i Biosférické rezervace UNESCO. Na rozdíl od většiny českých chráněných krajinných oblastí a všech národních parků, které se nacházejí převážně v horských a podhorských oblastech, chrání Soutok zcela jiný typ území: nížinnou říční krajinu formovanou pravidelnými záplavami. Ty zde po staletí nebyly katastrofou, ale zdrojem života – obnovovaly půdu, přinášely živiny a vytvářely pestrou mozaiku biotopů.
Spletitá síť ramen, tůní a mokřadů je základem fungování lužní krajiny Soutoku. Právě tato dynamika vytváří mimořádně pestrou mozaiku biotopů.
Právě nížiny jsou dnes přitom vzácnější než hory. Zatímco horská území měla větší šanci přežít bez zásadních zásahů, nížinné krajiny byly systematicky obětovány regulacím řek, melioracím, intenzivnímu zemědělství a zástavbě. Soutok je jednou z posledních výjimek – a zároveň připomínkou toho, co jsme jinde už ztratili.
Proč chráněná území stále potřebujeme
Spor o Soutok se odehrává v době globální krize biologické rozmanitosti. Tempo vymírání druhů patří k nejvyšším v historii lidstva a přes veškerý technologický pokrok zatím neexistuje účinnější nástroj, jak tento trend alespoň zpomalit, než jsou chráněná území.
Důležité je přitom pochopit, že ochrana přírody nemá jen jednu podobu. Na jednom konci spektra stojí národní parky s velmi přísným režimem, kde je hlavním cílem ponechat přírodu samovolnému vývoji. Na druhém konci jsou území, kde ochrana znamená především respekt k limitům krajiny – tedy že člověk může hospodařit, ale ne bez ohledu na přírodní hodnoty. Právě tato pestrost přístupů umožňuje chránit biodiverzitu, aniž by se z ochrany stala ideologická nálepka.
Mrtvé dřevo ponechané v lužním lese je klíčovou součástí ekosystému. Na jeho přítomnosti závisí stovky druhů organismů.
Jak se z ochrany přírody stal politický terč
Vyhlášení CHKO Soutok v roce 2025 však narazilo na silný politický odpor. Nejviditelnějším nositelem kritiky se stalo hnutí Motoristé sobě a dnes i ministr Petr Macinka. V jejich rétorice je ochrana Soutoku vykreslována jako překážka hospodaření, faktor zvyšující povodňová rizika a příklad „zbytečné ochrany“.
Významnou roli v tomto rámci sehrává František Fabičovic, jakási šedá eminence Motoristů. Právě s ním byla spojena většina námitek v procesu přípravy CHKO. Jeho právní zástupce připravoval podklady pro naprostou většinu z přibližně 1 700 připomínek, které měly velmi podobné znění. Tento postup měl zjevně obstrukční charakter, k zablokování řízení však nevedl – připomínky byly ze strany státní správy vypořádány.
František Fabičovic přitom vlastní v území pozemky, na nichž byla před vyhlášením CHKO zvažována developerská výstavba rodinných domů, a to na přírodovědně cenných Slováckých lúkách. Rétorika Motoristů i ministra životního prostředí, která dnes vykresluje CHKO Soutok jako ideologickou zátěž a ohrožení „rozumného hospodaření“, tak nepůsobí jako neutrální politický názor, ale jako přímé převzetí argumentů vzniklých v konkrétním majetkovém a investičním konfliktu.
Politika versus právo
Tento spor se promítl i do legislativní roviny. Skupina poslanců hnutí ANO podala návrh na zrušení vládního nařízení, kterým byla CHKO Soutok vyhlášena. Ústavní soud však návrh zamítl a jasně konstatoval, že stát postupoval zákonným způsobem a že silný veřejný zájem na ochraně mimořádně cenného území převažuje nad zásahy do jiných práv a zájmů.
Rozhodnutí Ústavního soudu tak připomnělo zásadní skutečnost: ochrana Soutoku není politickým názorem ani ideologickým experimentem, ale zákonným postupem státu, který obstál i v testu ústavnosti – bez ohledu na to, zda se to aktuální politické reprezentaci hodí.
Ochrana potvrzená soudem, zpochybňovaná praxí
Do tohoto kontextu zapadá i aktuální iniciativa Ministerstva životního prostředí, která má podle vlastních vyjádření usnadnit nakládání se soukromými pozemky na území CHKO Soutok. Ministerstvo tím reaguje na tlak části vlastníků a politických aktérů a deklaruje snahu o větší flexibilitu při hospodaření. Tento krok však přichází krátce poté, co Ústavní soud potvrdil zákonnost vyhlášení CHKO a existenci silného veřejného zájmu na ochraně území. Vzniká tak napětí mezi právně potvrzeným smyslem ochrany a politickou snahou její dopady dodatečně oslabovat – nikoli změnou zákona, ale posunem výkladu a praxe.
Pokud ochrana přírody obstojí u soudu, ale začne se rozpadat v každodenní praxi, není problém v zákonech – ale v ochotě státu je skutečně naplňovat.
Spor i uvnitř politiky
Je však důležité dodat, že tento pohled není sdílen napříč politickou reprezentací. Proti zpochybňování CHKO se veřejně postavil například hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich, který ministru Macinkovi adresoval otevřený dopis a vyzval ho, aby se s územím seznámil přímo v terénu. „Prosím, přijeďte se na Soutok podívat. Ne na mapu, ne do tabulek, ale do krajiny samotné,“ uvedl Grolich.
Odpověď ministra však zůstala u opakování stejných tezí o údajné zbytečnosti ochrany a jejích negativních dopadech. Právě tato výměna ukazuje jádro problému: nejde o nedostatek informací, ale o neochotu přijmout, že ochrana přírody je legitimní součástí fungujícího státu.
Řeka v souvislém lesním komplexu Soutoku. Hodnota území nespočívá v jednotlivých místech, ale ve fungujícím celku.
Co je skutečně ve hře
Příběh Soutoku není jen o jednom území na jihu Moravy. Je testem toho, zda dokážeme chránit veřejný zájem i tehdy, když se to politicky nehodí – a zda soudem i zákonem potvrzená ochrana obstojí v každodenní politické praxi.
Jde o střet mezi respektem k zákonům, odborným podkladům a soudním rozhodnutím na jedné straně a snahou učinit z ochrany přírody snadný terč politických kampaní na straně druhé.
Soutok připomíná, že ochrana přírody není brzdou rozvoje, ale pojistkou proti chybám, jejichž důsledky dnes draze napravujeme. Pokud připustíme, aby ochrana přírody obstála u soudu, ale rozpadala se v praxi, neztratíme jen lužní lesy Moravy a Dyje. Ztratíme schopnost rozhodovat o krajině na základě práva, vědy a dlouhodobé odpovědnosti.
Proč tenhle text vznikl
Tento text píši proto, že debata o CHKO Soutok se v posledních měsících vzdálila realitě území i faktům. Místo věcné diskuse o hodnotách krajiny, ochraně biodiverzity a roli státu sledujeme zjednodušené slogany, hledání viníků a zpochybňování zákonných postupů, které obstály i před Ústavním soudem.
Soutok není abstraktní „ochranářské téma“. Je to konkrétní krajina, kde se střetává veřejný zájem s politickou mocí a soukromými zájmy. Považuji za důležité tento střet pojmenovat, zasadit do širšího kontextu krize biologické rozmanitosti a ukázat, že ochrana přírody není ideologií, ale jedním ze základních nástrojů odpovědné správy státu.
Text není útokem na jednotlivce, ale kritikou způsobu, jakým se dnes o ochraně přírody mluví – a jak snadno se z ní stává politický terč. Pokud má mít ochrana krajiny v Česku budoucnost, potřebujeme o ní mluvit přesně, otevřeně a bez zkratek.
Informační zdroje:
