Článek
Na české politické scéně se nyní častěji objevilo slovo „ekoterorista“ a nebylo to z úst karikaturisty ani satirika. Bylo to z úst muže, který by mohl usednout do čela Ministerstva životního prostředí. Petr Macinka, mluvčí Klausova institutu, motoristický rebel a samozvaný guru bojovníků proti „zelenému šílenství“. Jenže kde končí nadsázka – a kde začíná skutečné nebezpečí?
Když se ochrana přírody nazývá ideologií
Macinka se prezentuje jako zastánce „rozumu a svobody “, který chce „zastavit zelené vydírání“ a „vrátit normální život normálním lidem “. Na sociálních sítích označuje ochránce přírody za „fanatiky“, kteří prý „blokují rozvoj a svobodu“. Vlastně by to bylo komické, kdyby to nebyl kandidát na ministra.
Jsme zvyklí slyšet tyto formulace v hospodách. Pokud však takovou rétoriku použije někdo, kdo má mít v rukou legislativní i výkonnou moc nad přírodou, jde o jiný kalibr. Ministerstvo životního prostředí není PR agentura — je to jedna z posledních institucí, která brání krajinu před těžbou, zabetonováním, vysycháním krajiny i ztrátou biodiverzity.
Ještě nebezpečnější než samotná slova je ale to, když se taková rétorika začne brát jako normální. Když se ochrana přírody začne označovat za „šílenství “, „ekoterorismus“ nebo „zelené vydírání“ a vsákne se to do podhoubí společnosti. Pomalu, nenápadně, ale o to účinněji. A najednou se začne zdát, že chránit přírodu je přehnané, že bránit les nebo řeku je projev extremismu.
Vzpomínáme-li na kauzu Šumava a spor o zásahy proti kůrovci, právě tehdy se tento jazyk naplno ujal. Aktivisté, kteří protestovali proti plošnému kácení v srdci národního parku, byli veřejně odsuzováni jako „ekoteroristé“ a „nepřátelé rozumu“. Společnost se jim vysmívala, politici je chtěli nechat pokutovat. Trvalo to roky, než soudy rozhodly, že odpor byl oprávněný – že hájili nejen zákon, ale i principy ochrany přírody.
Šumava nás učí, že když označíme obranu přírody za fanatismus, vzdáváme se sami sebe. V okamžiku, kdy přestaneme bránit krajinu, přestáváme chránit i vlastní budoucnost.
Jak jsme se sem dostali: krátké dějiny české „zelené únavy“
Abychom pochopili, proč se část veřejnosti nechává strhnout Macinkovou „antizelenou“ rétorikou, je nutné připomenout si český kontext.
Zatímco západní Evropa už v 80. letech mluvila o klimatické krizi, u nás byla ochrana přírody za komunismu spíše trpěná a často odsouvaná stranou. Po roce 1989 se však situace zásadně změnila – vzniklo Ministerstvo životního prostředí a zákon o ochraně přírody z roku 1992 patřil k nejprogresivnějším v Evropě. Byla to krátká doba naděje, kdy se zdálo, že svoboda a odpovědnost mohou jít ruku v ruce.
Zlom přišel s vládou Václava Klause, kdy se ochrana přírody začala prezentovat jako brzda ekonomického rozvoje. Postupně převládl jazyk „efektivnosti“, privatizace a zisku, v němž pro krajinu zůstávalo stále méně místa. Období ministrů Drobila a Chalupy pak završilo trend, kdy se z ministerstva stávalo spíše alibi než skutečný nástroj ochrany.
Bohužel, označení „ekoterorista“ nevzniklo v posledních letech. S oblibou jej používali i naši bývalí prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Právě Klaus považoval snahy o ochranu přírody za překážku přeměny země v čistě tržní společnost a Zeman na tuto rétoriku navázal. Pro část veřejnosti se oba stali myšlenkovými „guru“ v pojetí vztahu člověka a přírody – vztahu, v němž má mít ekonomika vždy přednost. Tato klausovsko-zemanovská éra se hluboce otiskla do společenského vnímání ekologie a zanechala v něm nechuť k pojmům jako ochrana přírody, klimatická odpovědnost či udržitelnost.
Toto hluboké společenské „vtištění“ dodnes brání pochopit, že ochrana biodiverzity a klimatická stabilita nejsou otázkou ideologie, ale podmínkou přežití. Ať se nám to líbí či nelíbí, lidstvo se dostalo do situace, kdy svým jednáním zásadně ovlivňuje planetu – a tím i vlastní životní prostředí.
Od Klausovsko-Zemanovské doby se environmentální agenda stala politickým otloukánkem – tématem, které se přehazuje mezi rezorty a stranami podle okamžité potřeby. Místo dlouhodobé strategie přišla improvizace. Každá vláda brala tuto agendu jako nutné zlo, něco mezi hygienickou stanicí a přítěží investorům. Zelení, kteří se objevili na politické scéně, nedokázali překročit nálepku „městských moralistů“. A ekologické kauzy se redukovaly na emoce: kůrovec, bobr, vlk, limity uhlí…
Z těchto kořenů vyrůstá i dnešní „antizelená“ rétorika – stejný slovník, jen v jiném obalu.
Výsledkem je dnešní atmosféra. Slovo „ekolog“ se zprofanovalo, ztotožnilo se s aktivismem a protestem. Na sociálních sítích se z toho stal terč – a politici jako Macinka na to umějí hrát. Vědí, že část společnosti má pocit, že „ekologové“ jsou ti, co zakazují auta, zdražují benzín a nutí lidi topit v zimě energií z větru a slunce. V takovém klimatu se dá snadno prodávat jednoduché poselství: „Já vás ochráním před zelenou šikanou.“
Když se populismus převlékne do montérek
Macinka mluví jazykem, který zní ‚lidově‘. Slíbí, že nebude poslouchat Brusel, že zastaví Green Deal, že zruší emisní limity a vrátí svobodu silnicím. Jenže jeho návrhy neřeší reálné problémy – jen je zakrývají.
Macinkův svět je postavený na jednoduché logice: hlavně teď, hlavně levně, hlavně bez omezení. Je to filozofie krátkodobého pohodlí – moderní verze hesla po nás potopa. Plné nádrže levného benzínu, parkoviště na každé louce a dálnice skrz všechno, co se ještě zelená.
Tato mentalita není jen politickým postojem, ale symptomem civilizační krátkozrakosti – maximalizace pohodlí v několika nejbližších letech výměnou za nevratné škody, které ponese budoucnost. Krajina, kterou jsme zdědili, se v tomto pojetí mění v jednorázový zdroj energie, hluku a asfaltu. Z logiky krátkodobého zisku se tak stává programový princip celé politické strategie.
Absurdnost tohoto přístupu je zřejmá i z toho, že právě Motoristé chtějí obsadit ministerstvo životního prostředí. Člověk by čekal, že strana s takovým názvem bude usilovat o ministerstvo dopravy – o to, aby se jezdilo bezpečněji, efektivněji, možná i šetrněji. Jenže o dopravu tu nejde. Cílem je destrukce samotného principu ochrany přírody. Z ministerstva, které má být poslední hrází proti devastaci krajiny, by se stala výkladní skříň politického vzdoru vůči ekologii.
Nominace samotného předsedy Motoristů na ministra životního prostředí působí jako cynická demonstrace moci – jako by žhář velel hasičskému sboru. Nejde o snahu řídit resort, ale o jeho rozložení zevnitř. Ministerstvo, které má chránit vodu, půdu a lesy, se má proměnit v továrnu na odpor vůči jakékoli ochraně přírody. Je to útok na samotný význam veřejného zájmu, přestrojený za obhajobu svobody.
Česká krajina se mění před očima. Motýli, kteří byli kdysi běžní na každé louce, dnes přežívají jen na malých enklávách. Místa, kde ještě před pár desítkami let žili čolci, žáby, ještěrky nebo koroptve, dnes mizí pod asfaltem a betonem, zarůstají ruderální trávou nebo se ztrácí pod intenzivně obdělávanými poli. Lesy z velké části zůstávají továrnami na dřevo. Pesticidy mezitím odvádějí svou ‚práci‘. Spolu s tím vším odchází i rovnováha krajiny – voda, půda i hmyz. Z potoků, kde býval rak říční, zůstaly strouhy bez života. Louky vysychají, mokřady mizí – a s nimi i stovky druhů, které byly přirozenou součástí naší krajiny.
Úbytek života přitom vidíme všichni, jen si ho málokdo uvědomuje příčiny. Stačí si vzpomenout na jízdu autem před dvaceti lety – po letní cestě jste museli neustále čistit čelní sklo od hmyzu. Dnes zůstává sklo čisté. A to není známka pokroku, ale tichého ústupu života.
Přehřívání měst už dnes není abstraktní problém. Zvyšuje zdravotní rizika, ničí stromy, zhoršuje kvalitu života a přetěžuje energetickou infrastrukturu.
To vše nejsou „zelené výmysly“, ale tvrdá data. Přesto se v části společnosti uchytila myšlenka, že „příroda je zbraň proti člověku“.
Macinka do téhle noty zapadá dokonale: ukazuje na nepřítele, slibuje odplatu a mluví o „rozumu“. Je to klasická populistická inverze reality – místo aby politika řešila problémy, vymyslí si vnějšího viníka, který se „musí zastavit“.
Vědci, studenti, občané: kdo tu vlastně brání stát?
Když se proti Macinkovi ozvali vědci z univerzit, aktivní biologové i studenti, nebyla to ideologická hysterie. Byla to obrana institucí. Stát, který rezignuje na odborné řízení ochrany přírody, ztrácí jeden ze základních pilířů moderní civilizace.
Macinkův program – ať už vědomě, nebo z ignorance – ohrožuje kontinuitu ochrany krajiny. Pokud se z ministerstva stane politická tribuna proti vědě, otevře se cesta k destrukci toho, co se budovalo desítky let.
Prosadit národní parky a další zvláště chráněná území stálo spoustu práce, stejně jako zavést limity těžby nebo regulaci pesticidů. Každé z těchto opatření bylo vybojováno krok po kroku – a právě tak, krok po kroku, se může i rozpadnout.
Rozklad zpravidla nepřijde naráz. Začne drobným ústupkem, jedním povolením navíc – a dřív, než si to uvědomíme, se ochrana krajiny rozpadne v sérii kompromisů. A tyto malé změny se pak nabalují jako sněhová koule: čím víc roste, tím rychleji se valí a tím hůř se zastavuje.
Závěrem: Kdo je vlastně ekoterorista?
Když někdo říká, že „zelená krev poteče“, není to projev odvahy. Je to signál pohrdání. A možná i nepochopení, že „zelená“ není barva ideologie, ale barva života.
Dnes se vede spor o to, zda má příroda mít v politice své místo. Ale to je falešná otázka – ona ho tam má, ať chceme nebo ne. Každý zábor, každé rozhodnutí o lesích, o vodě či o krajině je politické rozhodnutí o tom, jak chceme žít.
Pokud dnes někdo chce „osvobodit“ stát od ekologie, měl by si uvědomit, že osvobozuje především byznys od odpovědnosti, nás ostatní od budoucnosti.
Možná bychom se měli přestat ptát, kdo je ekoterorista, a začít se ptát, kdo tady skutečně terorizuje rozum – a krajinu.
Protože jestli někdo šlape po zemi bez ohledu na následky, nejsou to ekologové, ale ti, kdo hluk motorů vydávají za svobodu. Jsou to mototeroristé – hlučná menšina, která se snaží přesvědčit ostatní, že auto je důležitější než příroda, a nakonec i než člověk samotný.
