Článek
CHKO Soutok měla být relativně nenápadným krokem ochrany jednoho z posledních velkých komplexů lužní krajiny ve střední Evropě. Místo toho se z ní stala politická kauza, která ukazuje, jak snadno se ochrana přírody může dostat do střetu s ekonomickými zájmy a politickou mocí.
Spor o Soutok dnes už není jen debatou o jednom chráněném území na jižní Moravě. Stal se testem toho, zda dokáže český systém ochrany přírody obstát ve chvíli, kdy se proti němu postaví politicky vlivní aktéři a jejich ekonomické zájmy.
Již během vyhlašování CHKO se kolem tohoto kroku objevila celá série tvrzení: že chráněná oblast poškodí místní vlastníky, zablokuje hospodaření nebo zastaví rozvoj regionu.
Při bližším pohledu se však ukazuje, že velká část těchto argumentů stojí na nepřesných číslech, zavádějících interpretacích nebo příbězích, které se při konfrontaci s fakty rozpadnou.
Celá kauza tak postupně odhaluje něco jiného než údajné selhání ochrany přírody: ukazuje mechanismus, jak se kolem jednoho chráněného území může vytvořit politický tlak, který má postupně oslabit jeho ochranu.
CHKO Soutok patří k nejcennějším přírodním územím v České republice. Nejde o krajinu cennou pouze svou estetikou, ale především tím, že si jako jedna z mála zachovala podobu nížinné říční krajiny velkých řek – typu prostředí, který ve střední Evropě téměř vymizel. Přestože je dlouhodobě obývanou a člověkem formovanou kulturní krajinou, zůstává ekologicky mimořádně hodnotná.
Soutok není izolovaným fragmentem přírody, ale rozsáhlým živým systémem. Tvoří jej rozvětvená síť ramen, tůní a mokřadů, staré stromy, přirozený rozpad lesa i koloběh vody a živin. Voda zde po staletí utvářela lužní lesy a zajišťovala druhovou rozmanitost, která se v běžné krajině téměř vytratila. To, co dnes je výjimečné, bylo ještě před dvěma stoletími běžným obrazem velké části střední Evropy. Většina nížinných říčních krajin však byla v 19. a 20. století narovnána, odvodněna a přeměněna na pole, kanály či zástavbu. Soutok je jedním z posledních míst, kde se tento typ krajiny dochoval alespoň v částečně funkční podobě.
Právě proto má území evropský význam: je součástí evropské soustavy Natura 2000, Ramsarské úmluvy o ochraně mokřadů a biosférické rezervace UNESCO. Zatímco většina českých chráněných území leží v horách nebo podhůří, Soutok chrání nížinu – typ krajiny, který jsme jinde zničili nejrychleji a nejdůkladněji.
Lužní lesy v CHKO Soutok jsou domovem stovek druhů organismů vázaných na staré stromy a mrtvé dřevo.
Základním a určujícím prvkem území je voda. Hlavními osami jsou řeky Morava a Dyje, jejichž přirozené záplavy po staletí udržovaly les i půdu v rovnováze. V minulosti však došlo k rozsáhlému ohrázování řek a výstavbě vodního díla Nové Mlýny, což vodní režim výrazně narušilo. Přirozené zaplavování nivy se tím výrazně omezilo. Krajina přestala fungovat sama od sebe a bez lidských zásahů by lužní les postupně vysychal. Právě proto zde vznikla CHKO – aby se alespoň částečně obnovily přírodní procesy. Dnes je proto část krajiny řízeně povodňována systémem kanálů, pokud je v řekách dostatek vody.
Navzdory dlouhodobě negativním vlivům se zde zachovala v rámci České republiky nejreprezentativnější ukázka biotopů údolních niv velkých řek. Území je mimořádně cenné zejména díky unikátním rybím společenstvům, vysoké druhové bohatosti obojživelníků a výskytu mnoha kriticky ohrožených druhů hmyzu a ptáků, pro které zde často existují nejpočetnější, někdy dokonce jediné populace v celé ČR. Nejde však jen o jednotlivé organismy, ale o celý ekosystém.
Soutok je zároveň dlouhodobě obývaným prostorem, formovaným lidskou činností. Už od pravěku zde vznikala sídla díky úrodným nivám a bohatství řek. Ve středověku a novověku vtiskli oblasti výraznou tvář Lichtenštejnové, jejichž činnost vyvrcholila vznikem komponované krajiny Lednicko-valtického areálu. Hospodářské využívání lesa a luk se zde propojilo s uměleckým záměrem a vznikl unikátní celek evropského významu. Na tuto tradici dnes navazují místní hospodáři a lesníci, kteří spolu s ochránci přírody hledají rovnováhu mezi produkcí a ochranou tak, aby Soutok zůstal životaschopným prostorem pro lidi i pro vzácné druhy.
CHKO Soutok: vyústění téměř stoletého zápasu o krajinu
Vyhlášení CHKO Soutok v roce 2025 nepřišlo náhle ani shora „od stolu“. Naopak, navázalo na téměř sto let trvající snahy o ochranu Dolnomoravských luhů, které patří k nejcennějším a zároveň nejohroženějším krajinám v Česku. Už ve 30. letech 20. století byly v oblasti Ranšpurku ponechány části lesa bez těžby, po druhé světové válce se objevují první systematické návrhy na zvláštní ochranu a v dalších desetiletích se téma opakovaně vrací v různých podobách – od návrhů CHKO, přes biosférickou rezervaci UNESCO, až po zařazení do mezinárodních a evropských ochranářských režimů.
Přesto se ani toto formální uznání dlouhodobě nepromítlo do skutečně účinné ochrany v terénu. Na naprosté většině území Soutoku se až do vyhlášení CHKO stav přírody spíše zhoršoval – v důsledku intenzivního kácení, frézování pařezů a přemnožené zvěře. Významnou a často podceňovanou hrozbou byla také postupující urbanizace a tlak na výstavbu v bezprostředním okolí cenných území. Dalším nebezpečím byl velikášský projekt Dunaj–Odra–Labe. Zejména po roce 2000 se proto stále silněji ozývala kritika odborné i místní veřejnosti.
Mezi lety 2017–2019 tento tlak výrazně zesílil a v roce 2018 dokonce Evropská komise zahájila řízení s Českou republikou kvůli nezajištění adekvátní ochrany území. Zlom nastal kolem roku 2020, kdy stát začal situaci řešit systematičtěji: vznikla dohoda mezi Lesy ČR a Agenturou ochrany přírody a krajiny o šetrnějším hospodaření, rozběhla se příprava maloplošných chráněných území a znovu se otevřela otázka velkoplošné ochrany.
V roce 2021 byl předložen další – už čtvrtý – návrh na vyhlášení CHKO Soutok a v následujících letech probíhala intenzivní jednání s obcemi, vlastníky, hospodáři i politiky. Klíčovou roli sehrálo rozsáhlé předjednávání, sběr připomínek a vysvětlování skutečných dopadů ochrany. Významná byla také aktivita místních iniciativ a odborných institucí, které dokázaly téma udržet ve veřejném prostoru a čelit dezinformacím.
Tesařík alpský je v České republice typicky vázán na horské bukové lesy. Na Soutoku je výjimečný tím, že zde žije v nížinném prostředí starých lužních porostů.
Vyhlášení CHKO Soutok v roce 2025 tak není výsledkem jedné politické kampaně, ale vyústěním skoro stoletého zápasu o zachování této krajiny. Je to první okamžik, kdy se historické ambice, odborné argumenty, místní podpora i politická vůle skutečně potkaly v jednom bodě – a kdy se dlouhodobě zhoršující trend konečně podařilo alespoň zastavit a obrátit směrem k systematické ochraně.
Právě kombinace výjimečných přírodních hodnot a atraktivní polohy však činí Soutok mimořádně zranitelným. Území je dnes vystaveno silnému ekonomickému a developerskému tlaku a ochrana Soutoku se tak stává střetem dvou zásadně odlišných představ o budoucnosti krajiny. Ve hře je, zda zůstane jedním z posledních zbytků lužní krajiny ve střední Evropě, nebo se stane dalším územím „neudržitelného“ rozvoje.
Následující text popisuje postupy, které se v debatě o CHKO Soutok objevovaly napříč politickými, mediálními i podnikatelskými kruhy.
Fáze první: výroba problému
Fámy o CHKO a strašení vlastníků
Když se začala připravovat Chráněná krajinná oblast Soutok, objevilo se nebývalé množství fám a poplašných zpráv. Mluvilo se o zákazu vstupu do lesa, o nemožnosti sbírat houby, hospodařit, o ohrožení pitné vody pro desítky tisíc lidí, o zavírání továren. Řada těchto tvrzení byla natolik absurdní, že by mohla působit úsměvně – kdyby se nešířila s takovou urputností a neměla tak konkrétní politické dopady.
Postupně se ukázalo, že výsledkem těchto sdělení nebyl obraz reálné podoby CHKO, ale obraz hrozby – něčeho nebezpečného, nesmyslného a škodlivého. Takový obraz pak logicky otevírá prostor pro politický zásah.
Tyto představy jsou v přímém rozporu se zkušeností ze všech existujících CHKO v Česku. V CHKO Žďárské vrchy se běžně sbírají houby, v CHKO Pálava se hospodaří už téměř padesát let a vinaři ani zemědělci zde nemluví o likvidaci podnikání. CHKO není národní park s bezzásahovým režimem, ale území, kde se většina běžných činností odehrává dál, pouze s limity tam, kde by zásahy ničily klíčové přírodní hodnoty.
Tento obraz však nebyl v rozporu jen se zkušeností z jiných CHKO, ale i s oficiálním stanoviskem státní odborné instituce. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR dlouhodobě uvádí, že vyhlášení CHKO Soutok neznamená žádné plošné omezení pro místní obyvatele ani návštěvníky. V území nejsou zahrnuta žádná města ani obce, jejich rozvoj tedy není statusem CHKO dotčen.
Na přípravě vyhlášení se podílely místní samosprávy i hospodáři a hranice i podmínky ochrany byly upravovány na základě jejich připomínek. Jen v přípravné fázi proběhlo téměř tři sta jednání s obcemi, vlastníky a dalšími aktéry. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) v tomto směru nic nepodcenila – proces přípravy byl mimořádně intenzivní a vedený otevřeně se všemi subjekty, které v území mají nebo mohou mít nějakou roli či zájem. O to více kontrastují s realitou různá zavádějící a zcela nepravdivá tvrzení, že se zde postupovalo „vrchnostensky“ a bez ohledu na lidi v území.
Agentura opakovaně zdůrazňuje, že vyhlášení CHKO ve skutečnosti nepřináší žádná nová omezení oproti dosavadnímu stavu – ať už jde o vstup do krajiny, rybolov či sběr lesních plodů.
Děsivé vodní zdroje
Přesto se fámy šířily s mimořádnou intenzitou. Vrcholem této linie bylo trestní oznámení podnikatele Františka Fabičovice na Ministerstvo životního prostředí a Agenturu ochrany přírody a krajiny pro údajné „obecné ohrožení“ 79 tisíc obyvatel kvůli tomu, že CHKO má ležet v území s vodními zdroji.
Argument se však rozpadá při srovnání s praxí v jiných chráněných územích. Vodní zdroje se nacházejí prakticky v každé CHKO v Česku. Minerálka Magnesia pochází z první zóny CHKO Slavkovský les. Mariánské Lázně, Karlova Studánka nebo Luhačovice leží přímo v chráněných oblastech. Součástí řady CHKO (např. Broumovsko, Orlické hory, Jeseníky, Beskydy…) je i vyhlášená Chráněná oblast přirozené akumulace vod (CHOPAV), jejímž cílem je udržet přírodní vodní režim a chránit jak podzemní, tak povrchové vody.
Vodárenská infrastruktura Břeclavska se už od roku 1976 nachází v CHKO Pálava – bez jakéhokoli kolapsu zásobování. Ochrana přírody a ochrana vod si navíc ve většině případů neodporují, ale naopak se posilují. Omezení pesticidů či biocidů je pro kvalitu pitné vody spíše výhodou než rizikem.
Nešlo tedy o spor mezi odbornými názory, ale o systematické vytváření dojmu hrozby, který neměl oporu v realitě.
Gumotex se zavře? Nezavře.
Další populární fáma tvrdila, že kvůli CHKO Soutok bude muset zavřít továrna Gumotex. I zde chyběla elementární logika: závod se na území CHKO vůbec nenachází. A i kdyby se nacházel, samotný status CHKO není důvodem k uzavření průmyslového podniku – podobně jako nikdo nezavírá lázně nebo farmy jen proto, že leží v chráněném území.
I v tomto případě šlo o vytváření dojmu hrozby bez opory v jakýchkoli reálných podkladech.
Fáze druhá: manipulace čísly
Zkreslená čísla ve veřejné debatě
Ve chvíli, kdy přestaly fungovat obecné hrozby, začala se ve veřejné debatě objevovat tvrzení opřená o zdánlivě konkrétní čísla. Mluvilo se o „šesti tisících nesouhlasících vlastníků“, o „1 700 nevypořádaných připomínkách“ nebo o tom, že „tisíce lidí přijdou o možnost hospodařit“,
Realita je však opačná. Z více než šesti tisíc oprávněných subjektů v území budoucí CHKO podalo námitku pouze 219. Pouze devět z nich bylo skutečně unikátních, ostatní byly hromadné, totožného znění a podané stejným advokátem. Všechny byly řádně a oficiálně vypořádány.
Rozdíl mezi veřejnými tvrzeními a skutečnými daty je přitom zásadní. Čísla uváděná ve veřejném prostoru neodpovídají oficiálním podkladům a nelze je opřít o žádná ověřitelná veřejně dostupná data.
Tvrzení o zásadních omezeních a ohrožení místních obyvatel se přesto opakovaně objevovala v médiích i v politických vystoupeních, aniž by byla podložena stanovisky příslušných orgánů nebo konkrétními rozhodnutími státní správy.
Ministerstvo životního prostředí oznámilo v srpnu 2023 záměr vyhlásit CHKO Soutok. Z více než šesti tisíc oprávněných subjektů podalo námitky 219. Pouze devět z nich bylo unikátních, ostatní měly shodné znění a podal je tentýž advokát. Některým námitkám bylo vyhověno, jiné ministerstvo zamítlo, mimo jiné i proto, že se týkaly pozemků ležících mimo území CHKO.
Proti rozhodnutí ministerstva podalo rozklad 43 subjektů. V roce 2024 rozkladová komise ministra všechny rozklady zamítla. Následně podalo 30 subjektů žalobu k soudu. Městský soud v Praze dosud rozhodl ve 24 případech – všechny žaloby v plném rozsahu zamítl.
Proti těmto rozsudkům bylo podáno 22 kasačních stížností k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Ten již projednal zhruba polovinu z nich a všechny dosud zamítl jako neoprávněné. Ústavní soud zatím ve věci nerozhodl.
Je přitom třeba zdůraznit, že ani případný úspěch některé ze žalob nemůže vést ke zrušení CHKO jako celku. Nejvýše by mohlo dojít k obnovení řízení o konkrétní námitce, pokud by soud shledal pochybení při jejím vypořádání. To se však zatím nestalo v žádném z projednaných případů.
Fáze třetí: výroba příběhů
Jak vznikají příběhy ve sporu o Soutok
Vedle práce s čísly se v debatě o Soutoku začaly objevovat i silné příběhy, které nahrazují ověřitelná data osobními tvrzeními a emocionálními výklady. Symbolickým příkladem této práce s narativem se stal případ revitalizace Zámeckého rybníka v Lednici.
František Fabičovic v rozhovoru se senátorem Robertem Šlachtou tvrdil, že projekt měl stát 45 milionů korun, ale ve skutečnosti se zaplatilo 140 milionů, přičemž „to dělali oni sami“. Tvrzení o masivním předražení však nebylo doloženo žádnými dokumenty ani rozhodnutími kontrolních orgánů. Žadatelem o dotaci byla Biosférická rezervace Dolní Morava o.p.s., tedy právnická osoba, která nesla plnou odpovědnost za podání žádosti, rozpočet projektu i čerpání veřejných prostředků.
Současně existuje zápis ze správní rady Biosférické rezervace Dolní Morava, kde tehdejší ředitel Jan Vybíral uvádí pravý opak: že dotace byla na poslední chvíli krácena a organizaci finančně „zachránil“ Fabičovicův příspěvek. Ani toto tvrzení však neodpovídá realitě. Zápis správní rady pouze zaznamenává, že takové tvrzení zaznělo, nikoli že by bylo fakticky podložené nebo ověřené.
Státní fond životního prostředí oficiálně potvrdil, že dotace krácena nebyla a byla proplacena v plné výši. Projekt Zámeckého rybníka byl financován z 90 % z veřejných prostředků, což je zvýhodněná sazba určená pro zvláště chráněná území (standardně činí dotace 60 %). Zbývajících 10 % museli příjemci uhradit ze soukromých zdrojů, což je chvályhodná investice a standardní součást dotačních projektů, která sama o sobě neznamená žádnou krizovou situaci. Lživé je však tvrzení, že jim část schválené dotace byla na poslední chvíli odepřena a že projekt musel být „zachraňován“ soukromými penězi kvůli neuznaným výdajům. Pro příjemce šlo o mimořádně výhodné financování a žádná taková krizová situace ve skutečnosti nenastala.
Ve veřejném prostoru se objevily dvě protichůdné verze téhož příběhu. Podle jedné byl projekt extrémně předražený. Podle druhé byl naopak finančně téměř neudržitelný a musel být zachraňován soukromými penězi.
Oficiální data však nepotvrzují ani jednu z těchto verzí. Jednotlivá tvrzení si navíc vzájemně odporují a nejsou podložena žádnými ověřitelnými dokumenty – ať už zaznívají ve veřejných vystoupeních, nebo v interních zápisech organizace.
Případ Zámeckého rybníka neukazuje selhání konkrétního projektu, ale spíše způsob, jakým se v debatě o ochraně přírody nahrazují fakta účelově upravovanými příběhy podle aktuální potřeby. František Fabičovic s čísly pracuje obdobným způsobem dlouhodobě – například v souvislosti s financováním své obory, kde byly na vybudování mokřadů poskytnuty desítky milionů korun ze státních i evropských prostředků. Tyto projekty přitom fungují velmi dobře, což samo o sobě ukazuje, že veřejné investice do krajiny nejsou problémem. Problémem je spíše jejich následná interpretace a způsob, jakým jsou využívány v argumentaci.
V samotné oboře Obelisk jsou dnes mnohá opatření zaměřená na mokřady skutečně pozitivní a jejich financování šlo převážně z veřejných zdrojů. Obnova mokřadů zde byla v řadě případů úspěšná. Na druhou stranu je však třeba dodat, že intenzivní chov a přikrmování zvěře nejsou z hlediska ochrany mokřadů přínosné, i když si tuto činnost majitel hradí sám. Podle dostupných údajů se v oboře chová přibližně 150 jelenů, 100 daňků a 80 srnců, doplněných o zajíce a bažanty. Právě vysoká koncentrace zvěře tak z ochranářského hlediska představuje jednu z hlavních nevýhod tohoto způsobu hospodaření.
Samec skokana ostronosého ve svatebním modrém zbarvení, které se objevuje jen krátce během jarního rozmnožování.
Fáze čtvrtá: právní spor
Napadení vyhlášení CHKO a soudní přezkum
Spor o CHKO Soutok se neodehrál jen v mediální a politické rovině, ale promítl se i do roviny právní. Skupina poslanců hnutí ANO podala návrh na zrušení vládního nařízení, kterým byla CHKO vyhlášena. Argumentovali mimo jiné nepřiměřenými zásahy do vlastnických práv a nedostatečným odůvodněním ochrany.
Ústavní soud však návrh zamítl a ve svém rozhodnutí jednoznačně konstatoval, že stát postupoval zákonným způsobem a že silný veřejný zájem na ochraně mimořádně cenného území převažuje nad jinými právy a zájmy. Jinými slovy: ochrana Soutoku obstála nejen politicky, ale i v testu ústavnosti.
Rozhodnutí soudu připomnělo zásadní skutečnost, která v následné debatě často zaniká: ochrana Soutoku není politickým názorem ani ideologickým experimentem, ale standardním výkonem veřejné moci v mezích zákona. Nejde o „aktivistický projekt“, ale o postup, který prošel všemi institucionálními kontrolami právního státu.
Právě v tomto kontextu působí aktuální iniciativa Ministerstva životního prostředí zvláštně. Resort deklaruje snahu „usnadnit nakládání se soukromými pozemky“ v CHKO Soutok a reagovat na tlak části vlastníků a politických aktérů. V praxi to znamená hledání cest, jak rozvolnit ochranný režim bez změny zákona – tedy posunem výkladu, metodických pokynů a správní praxe.
Tento krok přichází krátce poté, co Ústavní soud potvrdil nejen zákonnost vyhlášení CHKO, ale i existenci silného veřejného zájmu na její ochraně. Vzniká tak paradoxní situace: co obstálo u soudu, začíná být oslabováno politickým rozhodnutím v exekutivní rovině.
Nejde přitom o drobnou technickou úpravu. Jde o zásadní posun v logice ochrany: namísto toho, aby se politická reprezentace snažila naplnit smysl zákona, hledá cesty, jak jeho dopady zmírnit ve prospěch konkrétních zájmů – aniž by byla ochotna otevřeně přiznat, že chce ochranu jako takovou změnit.
Jestliže ochrana přírody obstojí u soudu, ale začne být systematicky oslabována v praxi, nejde o právní problém, ale o politické pokrytectví. Právo pak nepůsobí jako závazný rámec, ale jako flexibilní argument v mocenské hře. Rozsudek soudní síň uzavírá – skutečný konflikt však teprve začíná v terénu.
Fáze pátá: rozvolňování ochrany
Argument o „příliš přísném režimu“
Zlom nastal ve chvíli, kdy CHKO Soutok právně obstála. Ústavní soud potvrdil zákonnost jejího vyhlášení a odpor části obcí i politiků tím ztratil oporu v právních argumentech.
A právě tehdy se změnil jazyk celé debaty. Už se nemluví o tom, že CHKO je špatně vyhlášená nebo nezákonná. Mluví se o tom, že je „příliš přísná“. Že je potřeba „vrátit vlastníkům práva“. Že stát „šikanuje lidi“.
Ministr životního prostředí Petr Macinka v této logice hovoří o tisících vlastníků, kteří splácejí úvěry, a přitom údajně nesmějí se svým majetkem nakládat. Struktura vlastnictví v území však ukazuje něco jiného: naprostou většinu ploch tvoří lesy a louky, kde vyhlášení CHKO nikoho zásadně nepoškodilo. Ani sami místní zemědělci takové příběhy plošného ohrožení nepotvrzují.
Z dostupných dat nevyplývá existence systémového omezení, o němž politická rétorika hovoří. Naopak je patrné, že stát do území dlouhodobě směřuje finanční podporu.
Na území CHKO Soutok bylo místním zemědělcům a lesníkům vyplaceno přibližně 3,5 milionu korun na sečení 239 hektarů luk a obnovu 5 hektarů zarůstajících nivních luk. Dalších zhruba 3,5 milionu korun směřovalo na různé typy lesnických opatření. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR zároveň podpořila výsadby a ořezy dřevin mimo lesní porosty a pomohla obcím s obnovou a údržbou alejí. Co vše AOPK ČR pro ochranu Soutoku udělala v roce 2025 je možné podrobněji zjistit v zajímavém materiálu jenž vydala: KATALOG_dvoustránky. Různé zajímavosti o soutoku se lze dočíst v publikaci GEJDOŠ et al. 2025 https://soutok.aopk.gov.cz/publikace
Data tak ukazují spíše opačný obraz, než jaký vytváří veřejná debata: CHKO Soutok není územím plošných zákazů a restrikcí, ale místem, kde stát aktivně investuje do šetrného hospodaření v krajině a spolupracuje s místními vlastníky. Změna rétoriky tak není důsledkem nových zjištění, ale ústupem z prohraného právního boje k čistě politické a emoční kampani
Reorganizace moci na Ministerstvu životního prostředí
Rozvolňování ochrany Soutoku přitom neprobíhá ve vzduchoprázdnu. Na Ministerstvu životního prostředí se proměnilo personální obsazení, zatímco mocenská konfigurace hlavních aktérů zůstala zachována. Klíčové role v řízení resortu totiž nadále zůstaly v rukou stejného politického okruhu. Personální změny tak neznamenaly přerušení politické linie, ale spíše její reorganizaci.
Cesta Filipa Turka do útrob resortu připomíná precizně naplánovaný manévr na závodním okruhu – jen s jednou nečekanou odbočkou. Turek se totiž ministrem nikdy nestal. Prezident Petr Pavel jeho jmenování odmítl kvůli kontroverzní minulosti a radikálním postojům.
Tím však celý projekt neskončil.
Strategickou kontrolu nad resortem v přechodném období převzal předseda Motoristů Petr Macinka, který ministerstvo dočasně vedl. Současně otevřel Filipu Turkovi cestu do role vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal. Tato pozice sice nemá formální exekutivní pravomoc, v Turkově případě však znamená výrazný politický vliv na agendu resortu.
Dalším krokem bylo jmenování Igora Červeného ministrem životního prostředí.
Tento krok vzbudil mimořádnou pozornost i kvůli Turkovi samotnému. Ten se totiž veřejně nechal slyšet, že Červený udělá vše, co mu „na očích uvidí“.
Ve světle tohoto výroku působí Červeného nástup méně jako výběr autonomního ministra a spíše jako personální řešení, které umožnilo pokračování stejné politické linie – jen s jinou tváří v čele resortu. Změna jména tak neznamenala změnu směru.
Ministerstvo životního prostředí se v krátké době pustilo do série legislativních a koncepčních změn, které systematicky přehodnocují dosavadní ekologické priority státu. V tomto kontextu začalo působit spíše jako legislativní buldozer než jako instituce stabilizující systém ochrany přírody.
V této situaci už nejde jen o jednotlivé lokality nebo konkrétní spory o ochranný režim. Ve hře je širší otázka: zda bude systém ochrany přírody v České republice nadále fungovat jako nástroj veřejného zájmu, nebo zda se postupně promění v instituci, která ustupuje politickému tlaku a ekonomickým zájmům.
A právě zde se příběh Soutoku propojuje s další rovinou celé kauzy.
Za směřováním politiky ministerstva totiž nestojí jen ideologický spor o podobu ochrany přírody, ale také konkrétní aktéři, jejichž ekonomické zájmy se v krajině přímo protínají s politickou mocí.
Fáze šestá: sponzoři a developerský motiv
Ekonomické zájmy v pozadí politické kampaně
Politické změny na Ministerstvu životního prostředí přitom nelze chápat jen jako ideologický spor o podobu ochrany přírody. V pozadí celé kauzy se objevuje ještě další rozměr – ekonomické zájmy lidí, kteří stojí v bezprostřední blízkosti politického projektu Motoristů.
Významný rozměr celé situace spočívá v tom, že někteří z nejhlasitějších kritiků CHKO Soutok patří zároveň mezi klíčové sponzory hnutí Motoristé sobě. Právě toto hnutí dnes určuje politickou linii Ministerstva životního prostředí – prostřednictvím svého předsedy Petra Macinky a vlivného aktéra Filipa Turka, zatímco exekutivní rozhodnutí formálně podepisuje ministr Igor Červený.
Macinka ještě před vstupem do vlády otevřeně prosazoval zrušení CHKO. V dopise jihomoravskému hejtmanovi z října 2025 uvedl, že vyhlášení chráněné oblasti nebylo nezbytné a nepřinese vyšší úroveň ochrany. Podobná vyjádření zaznívala opakovaně v kampaních Motoristů i na sociálních sítích jejich lídrů.
Za touto linií však nestojí jen obecná ideologická kritika „přehnané regulace“. Ve stejném prostoru se pohybují konkrétní podnikatelé s konkrétními pozemky.
Jedním z klíčových aktérů je František Fabičovic – podnikatel, majitel obory Obelisk o rozloze zhruba 500 hektarů přímo v území CHKO a zároveň oficiální sponzor hnutí Motoristé sobě, který straně před volbami daroval jeden milion korun. Fabičovic dlouhodobě vystupuje jako jeden z veřejně nejaktivnějších kritiků ochrany Soutoku. Podával trestní oznámení na Ministerstvo životního prostředí a Agenturu ochrany přírody a krajiny, vystupoval v médiích, organizoval protestní akce a aktivně se zapojoval do kampaní proti vyhlášení CHKO.
Současně však jeho obora sama čerpala desítky milionů korun z veřejných a evropských dotací na revitalizační projekty v krajině. Tyto projekty se týkaly právě obnovy mokřadů, vodního režimu a struktury lesa – tedy hodnot, jejichž dlouhodobou ochranu má CHKO systémově zajišťovat.
Druhým, ještě významnějším jménem je Richard Chlad – podnikatel a jeden z největších sponzorů Motoristů. Chlad sám opakovaně prohlašuje, že bez jeho peněz by hnutí vůbec nevzniklo. Nejde tedy o okrajového dárce, ale o člověka, který sám sebe popisuje jako zákulisního spolutvůrce politického projektu Motoristů. V rozhovorech i reportážích otevřeně popisuje, že se podílel na financování a mediálním budování politické kariéry Filipa Turka, dnes nejviditelnější tváře Motoristů.
Chlad zároveň v reportážích České televize (Soutok zájmů, Chladná minulost) veřejně mluví o svých dlouhodobých osobních vazbách na klíčové postavy českého ekonomického a kriminálního podsvětí 90. let, jako byli František Mrázek, Tomáš Pitr, Ivan Jonák či Radovan Krejčíř.
Z hlediska kauzy Soutok je však klíčové především to, že Chlad je personálně i majetkově provázán se společností DDK Bohemia, která vlastní rozsáhlé parcely v bezprostředním okolí CHKO a částečně přímo v jejím území.
Právě na těchto pozemcích se podle dostupných informací plánuje rozsáhlá turisticko-rezidenční výstavba. Její rozloha je srovnatelná zhruba s polovinou dnešní Lednice. V už tak turisticky vytížené oblasti by to znamenalo výrazné navýšení dopravní zátěže, tlaku na infrastrukturu i na vodní zdroje, a především zásah do ekologicky nejcitlivější části lužní krajiny.
V této konfiguraci vzniká přímý mocenský řetězec:
sponzor financuje politické hnutí → hnutí dostane svého předsedu do vlády → ministr rozhoduje o území, kde má sponzor pozemky a developerské plány.
Richard Chlad se tak z pozice soukromého podnikatele dostává do role nepřímého spolutvůrce veřejné politiky v oblasti, kde má přímý ekonomický zájem.
Klíčový není samotný fakt, že někdo chce v regionu stavět. Klíčové je, že ve druhé zóně CHKO nelze bez souhlasu Agentury ochrany přírody a krajiny měnit územní plán ani realizovat rozsáhlou výstavbu. Ochranný režim zde představuje reálnou institucionální překážku, kterou nelze obejít běžným politickým vyjednáváním.
A právě zde se motivace „rozvolňovat“ ochranu stává srozumitelnou. Zrušení nebo oslabení CHKO by znamenalo okamžité zhodnocení dotčených pozemků – z hodnot v řádu desítek korun za metr čtvereční na hodnoty v řádu tisíců. V praxi by to znamenalo zisk v řádech stovek milionů korun vzniklý čistě politickým rozhodnutím.
Nejde o to, že by turismus byl sám o sobě problematický. Jde o to, že ne každé místo je vhodné pro jakýkoli typ rozvoje. Lužní krajina Soutoku není volnou stavební plochou, ale jedním z nejvzácnějších typů ekosystémů v Evropě – a na Moravě z nich zbyl už jen zlomek.
Celý případ tak nepůsobí jako ideologický spor o podobu ochrany přírody, ale jako střet mezi veřejným zájmem a soukromými ekonomickými motivacemi aktérů, kteří zároveň patří mezi klíčové sponzory vládní strany.
Na Břeclavsku byl zaznamenán také výskyt vzácné užovky stromové. Dosavadní údaje jsou věrohodné, jejich počet je však zatím malý a není jasné, zda jde o stálý výskyt. Přítomnost druhu se proto nadále zjišťuje a nové nálezy, ideálně doložené fotografií, jsou velmi cenné.
Soutok jako test systému ochrany přírody
V této situaci už nejde jen o jednotlivé lokality nebo konkrétní spory o ochranný režim. Případ Soutoku ukazuje něco podstatnějšího: jakým způsobem se v současné době proměňuje přístup státu k ochraně přírody.
Systém ochrany přírody v České republice byl dlouhodobě založen na předpokladu, že stát vystupuje jako garant veřejného zájmu. Ochrana cenných území měla vycházet především z jejich přírodních hodnot a z odborného posouzení. Konflikty s ekonomickými zájmy samozřejmě existovaly vždy, ale ochranný režim měl představovat relativně stabilní rámec.
Případ Soutoku však naznačuje posun. Argumentace, která byla ještě nedávno používána k obhajobě ochrany území, je postupně nahrazována snahou hledat důvody, proč ochranný režim oslabit nebo redefinovat. Nejde přitom nutně o formální rušení chráněných území, ale spíše o jejich postupné oslabování prostřednictvím výjimek, změn výkladu právních předpisů nebo politického tlaku na správní praxi.
Z odborného sporu o podobu ochrany konkrétní lokality se tak stává širší politická otázka. Spor o Soutok proto není jen debatou o jednom území na soutoku Moravy a Dyje. Je to test toho, zda ochrana přírody v České republice zůstane stabilní součástí veřejného zájmu – nebo zda se postupně stane proměnlivou položkou politického vyjednávání.
Použité zdroje:
ANONYMUS (2025): CHKO Soutok – Katalog. – AOPK ČR, KATALOG_dvoustránky
GEJDOŠ P., ŠŮLOVÁ K. & PEŠOUT P. (2025): Chráněná krajinná oblast Soutok pro lidi a přírodu. – AOPK ČR – nestránkováno, https://soutok.aopk.gov.cz/publikace
PEŠOUT P. (2025): Jak se vyhlašovala chráněná krajinná oblast Soutok. – Veronica, 4, http://www.casopisveronica.cz/clanek.php?id=2943
