Článek
Česká politika má jednu zvláštní schopnost: principy v ní nestárnou, jen se podle potřeby překlápějí. To, co bylo včera výrazem státnické odpovědnosti, je dnes útokem na ústavu. A někdy se z toho zrodí tak pěkná záhada, že by se nad ní zamyslel i Sherlock Holmes — pokud by ovšem nemusel řešit, proč mu někdo tvrdí, že Watson je sice trochu intelektuálně nedostatečný, ale přesto nezbytný.
Když prezident nebyl podepisovač
V roce 2021 odmítl tehdejší prezident Miloš Zeman jmenovat Jana Lipavského ministrem zahraničí. A tehdy se ozval hlas, který dnes stojí za připomenutí: Petr Macinka.
Jeho reakce byla stručná a nadšená:
„Geniálně naformulované stanovisko prezidenta republiky!“
Nešlo jen o stylistický obdiv. Macinka tehdy vysvětloval, že prezident:
· není podřízen premiérovi,
· není pouhým podepisovačem,
· a má plné právo nejmenovat kandidáta, o jehož odbornosti či způsobilosti pochybuje.
Ústava fungovala. Prezident byl pojistkou. Všechno dávalo smysl.
Když prezident překáží
Rok 2026. Prezident Petr Pavel odmítá jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. A tentýž Petr Macinka dnes tvrdí, že jde o krok „za hranou ústavy“.
Ústava se nezměnila. Pravomoci také ne. Změnil se kandidát — a role, v níž Macinka vystupuje. Z obhájce prezidentovy zdrženlivosti se stal kritik prezidentovy zdrženlivosti. To, co bylo kdysi „geniální“, je dnes „nepřípustné“ a dokonce je nazýváno „ústavním faulem“
A pak Macinka při setkání s voliči pronesl větu: „Turek není nácek, maximálně debil“
Ano, ta věta:
„Turek není nácek, maximálně debil.“
Měla uklidnit. Měla bagatelizovat. Měla být lidová. Jenže v okamžiku, kdy se bavíme o kandidátovi na ministra, se z lidovosti stává problém. Protože pokud někdo obhajuje nominanta tím, že není ideologicky nebezpečný, pouze intelektuálně nedostatečný, přestává jít o spor o ústavu a začíná jít o elementární politický úsudek.
Tady vzniká Macinkova hádanka
Jestliže přijmeme tezi, že ministr má být elitním představitelem státu, pak výrok jeho nejbližšího spojence o tom, že je „maximálně debil“, je v přímém rozporu s nároky na tuto funkci.
Není tedy otázkou, proč ho prezident nechce jmenovat ministrem, ale proč ho někdo vůbec navrhuje. A proč jej navrhuje tak ostře, že téměř „vyhlásí válku“ prezidentovi?
Tohle není právní konstrukce. To je zdravý rozum.
A právě tady přichází Watson.
Teprve z uvedené hádanky může vyrůst hypotéza. Co když Filip Turek není prosazován navzdory své pověsti, ale právě kvůli ní?
Každý Sherlock Holmes potřebuje doktora Watsona, který vytváří patřičný kontrast. Watson se ptá, Holmes vysvětluje. Watson pochybuje, Holmes září. Díky Watsonovi vypadá Holmes ještě brilantněji.
Co když si někdo řekl, že vedle „maximálního debila“ bude každý výrok znít chytřeji? Že kontrast pomůže vyniknout? Že když Watson přikyvuje, Sherlock může přednášet?
Je to spekulace. Ale v politice platí, že symbolika personálních rozhodnutí bývá silnější než jejich oficiální zdůvodnění. Tuto spekulaci navíc podporuje skutečnost, že Petr Macinka Filipa Turka systematicky bere na svá jednání — ať už na Ukrajinu, nebo na schůzku s izraelským ministrem zahraničí.
Ústava bez soudce
Celou věc navíc provází moment, který z Macinkovy hádanky dělá argumentační past bez úniku. Pokud je prezidentovo jednání skutečně „za hranou ústavy“, existuje jediná legitimní cesta, jak to autoritativně posoudit: kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu.
Jenže Petr Macinka tuto cestu nejen odmítá, ale zároveň zpochybňuje předem samotný Ústavní soud jako podjatý. Výsledkem je dokonale uzavřený kruh: prezident porušuje ústavu, soud je nedůvěryhodný a žádné rozhodnutí tedy nepřipadá v úvahu. Zbývá už jen politický tlak, ultimáta a veřejné ostouzení.
Tady už nejde o obranu ústavy – jde o její instrumentalizaci. Ústava se stává argumentem, nikoli pravidlem. Kladivem, kterým se tluče do protivníka — ale které se odkládá ve chvíli, kdy by mělo dopadnout i na vlastní ruku.
Když se pravidla přestanou hodit
A tak Macinkova hádanka zůstává otevřená. Ne proto, že by byla složitá nebo právně nejasná, ale proto, že se ji nikdo příliš nesnaží uzavřít. Jde o konkrétní jméno, kvůli němuž se sahá k mimořádným krokům. Kdyby nešlo o Filipa Turka, byl by navržen někdo jiný. Místo toho sledujeme eskalaci, která se vymyká běžné politické praxi.
Naznačuje to i tón a obsah zpráv adresovaných prezidentovi, v nichž je jmenování jednoho kandidáta podmiňováno dalšími kroky. Spor se tak neposouvá k řešení, ale k tlaku – a tím i k hraně ústavního rámce.
Prezident přitom jedná stejně jako dřív. Ústava se nezměnila a pojistky v systému stále existují. Přesto se z nich náhle stává problém. Ne proto, že by přestaly platit, ale proto, že začaly překážet v prosazení konkrétního cíle.
Nejde už tedy o to, zda prezident smí nejmenovat ministra. Skutečná otázka je prostší a nepohodlnější: jak rychle se v politice dokáže princip proměnit v překážku ve chvíli, kdy se přestane hodit.
A to už není hra s paradoxy.
To je tichý test paměti — a ochoty připustit, že pravidla mají platit i tehdy, když se zrovna nehodí.
Informační zdroje:
