Článek
Ivanské jezero je pro mnoho obyvatel Rychnova nad Kněžnou místem vzpomínek. Procházky kolem vody, pozorování klidné hladiny, výlety s dětmi nebo prostý pocit, že „jezero tu bylo vždy“, vytvářejí silné a pochopitelné pouto. Diskuse o jeho budoucnosti proto není jen technickou otázkou, ale dotýká se i emocí a vztahu lidí ke krajině.
Úvahy o možné proměně nejsou popřením minulosti ani zpochybněním tohoto vztahu. Jsou spíše snahou otevřeně si položit otázku, zda řešení, které vzniklo před více než sto lety, dokáže dobře fungovat i v krajině dneška – krajině, která se mezitím výrazně změnila. Dnes stojíme před rozhodnutím, které musí zohlednit realitu 21. století: změnu klimatu, stav vodních ekosystémů i odpovědné nakládání s veřejnými prostředky. Právě v tomto kontextu se stále častěji ukazuje, že nahrazení Ivanského jezera přírodě blízkým mokřadem a obnovenou nivou Javornického potoka je dlouhodobě smysluplnějším řešením.
Když bylo cílem vodu zkrotit
Ivanské jezero vzniklo na začátku 20. století v době, kdy se na vodu pohlíželo především technicky. Nádrže, hráze a regulace toků měly vodu zadržet, ochránit obce a dát krajině jasný řád. V tehdejším kontextu šlo o dobově pokrokové řešení. Ivanské jezero bylo odpovědí své doby a po dlouhá desetiletí svou funkci plnilo. Dnes už nejde o to, zda bylo jeho vybudování správným krokem, ale zda podoba technické nádrže stále představuje nejlepší řešení pro potřeby dnešní krajiny.
Čas jako tichý, ale zásadní faktor
Do dnešních úvah výrazně vstupuje vliv času. Ivanské jezero je technickým dílem starým více než sto let a za tuto dobu se v nádrži postupně ukládaly sedimenty, které sem voda přinášela z povodí. Tento proces je přirozený a nevyhnutelný – týká se každé nádrže či rybníka a nelze ho zcela zastavit, pouze dočasně zpomalit za cenu opakovaných a nákladných zásahů. U Ivanského jezera dospěl časem až do bodu, kdy podle historických technických dat nánosy bahna zabírají více než polovinu jeho původního prostoru. Z celkového projektovaného objemu 39 400 m³ tvoří dnes usazený sediment přibližně 20 000 m³. V praxi to znamená, že nádrž přišla o 51 % své kapacity – je tedy už z poloviny ‚plná‘ ještě dřív, než do ní přiteče první kapka povodňové vlny.
Současně stárne i samotná hráz a další technické části vodního díla. To neznamená, že by byly špatně navržené – naopak, dlouhá existence Ivanského jezera svědčí o kvalitě práce tehdejších stavitelů. Znamená to však, že technické řešení z jiné doby dnes naráží na limity dané časem, změnou krajiny i přísnějšími bezpečnostními požadavky. Zatímco v českém prostředí často přetrvává představa, že vodní díla jsou stavbami „na věčné časy“, v zahraničí – například ve Spojených státech – je běžná praxe opačná. Licence na provoz přehrad se tam vydávají řádově na desítky let, v současnosti je to zpravidla do 50 let. Po jejich vypršení musí vlastník buď v novém řízení obhájit bezpečnost a smysluplnost díla, nebo hráz na vlastní náklady odstranit.
Současné odborné hodnocení a technická realita
Právě kombinace stárnutí konstrukce, sedimentace a proměněného chování vody v krajině vede k tomu, že je Ivanské jezero dnes posuzováno jinak než v době svého vzniku. Podle aktuální evidence správce toku, Povodí Labe, je vedeno jako místo omezující průtočnost toku s negativním vlivem na průběh povodní. Jinými slovy: objekt, který měl povodním bránit, se v současných podmínkách může stát rizikovým faktorem. Pokud by došlo k narušení konstrukce během povodně, masa zadržené vody by vytvořila bleskovou vlnu, která by přímo ohrozila Rychnov nad Kněžnou.
Tento závěr může působit překvapivě, zejména pro ty, kteří mají místo spojené s pocitem klidu a bezpečí. Neznamená však, že by samotné místo bylo „špatné“. Jde o odborné technické hodnocení, které popisuje fyzikální realitu – při vysokých průtocích se voda v prostoru nádrže a u hráze může zdržovat a vzdouvat více, než je žádoucí.
Současný stav Ivanského jezera je přitom dlouhodobě známý. Nádrž je silně zanesená sedimenty, její akumulační i retenční schopnost je omezená a technický stav hráze vyžaduje zásadní zásah. Odborné průzkumy ukázaly, že běžné opravy či dílčí sanace nejsou reálným řešením a že by bylo nutné přistoupit ke kompletní přestavbě vodního díla. Taková přestavba by však neznamenala návrat k „tomu, co známe“, ale vznik nového, výrazně technického objektu podle dnešních bezpečnostních norem – s masivnější konstrukcí a jiným výrazem v krajině. Pro mnohé by to paradoxně znamenalo ztrátu atmosféry klidu a přirozenosti, kvůli níž si toto místo oblíbili.
Paměť vody na Rychnovsku
Rychnovsko navíc není místem bez zkušenosti s extrémní vodou. Mnozí si stále pamatují noc z 22. na 23. července 1998, kdy přívalové deště v Orlických horách a podhůří proměnily malé, běžně klidné toky v dravé proudy. Voda přišla rychle, často v noci, a zasáhla obce i místa, kde by to málokdo čekal. Zaplavené domy, poškozené komunikace a pocit bezmoci nejsou v tomto regionu abstraktní vzpomínkou z médií, ale osobní zkušeností mnoha rodin.
Tyto události ukazují, že nebezpečí nespočívá jen v tom, kolik vody spadne, ale v tom, jak rychle a kam odteče. A právě zde se dnešní krajina liší od té před sto lety. Po vysídlení Sudet zanikly meze a terasy, které dříve svahy v okolí Rychnova rozčleňovaly a umožnovaly přirozené zasakovaní. Dnešní rozsáhlá pole na kopcích nedokážou vodu zastavit a při deštích se mění v blátivé skluzavky. Zhutněná pole, odvodněné plochy i rozsáhlé zastavěné území s velkými plochami betonu a asfaltu odvádějí vodu rychle do toků a zvyšují tlak na umělé bariéry a protipovodňové stavby.
Podobně je tomu i u lesů, jejichž vliv na odtok vody bývá často zjednodušován. O tom, zda les vodu skutečně zpomaluje, nerozhodují jen koruny stromů, ale především stav půdy a struktura porostu. V bukových a druhově pestřejších lesích umožňuje hlubší kořenový systém a živá půda vsakování většiny srážek i při velmi silných deštích, zatímco ve smrkových monokulturách voda častěji odtéká po povrchu. Tento rozdíl je však v praxi často potlačen způsobem hospodaření: zhutněné lesní cesty a svážnice, mnohdy vedené po spádnici, při přívalových srážkách soustřeďují vodu, urychlují její odtok a odvádějí ji přímo do potoků. Les tak může být prvkem, který odtok zpomaluje – nebo naopak prostorem, kde se voda nepozorovaně mění v rychlý a koncentrovaný proud zvyšující povodňové riziko níže po toku.
Méně betonu, více prostoru
Moderní přístup k ochraně před povodněmi vychází z jednoduchého, ale zásadního poznání: voda potřebuje prostor. Zkušenosti z posledních desetiletí ukazují, že samotná technická opatření – jakkoli důležitá – nedokážou povodňové riziko spolehlivě řešit bez podpory krajiny, která vodu zpomalí a rozloží v čase.
Současná správa vodních toků proto stále častěji kombinuje technická řešení s přírodě blízkými opatřeními. Vedle hrází a regulovaných koryt se uplatňují suché retenční nádrže, řízené rozlivy do niv nebo revitalizované úseky toků. Nejde o protiklad „technika versus příroda“, ale o jejich doplnění v jednom funkčním systému.
Revitalizace toku neslouží k „zadržení“ povodní v technickém smyslu, ale ke zpomalení odtoku a zvýšení kontaktu vody s půdou a nivou. Tím umožňuje lepší zasakování, rozkládá povodňovou vlnu v čase a snižuje její destruktivní účinky, zejména při menších a středních povodních.
Právě v tomto kontextu dává smysl i úvaha o nahrazení Ivanského jezera mokřadem a obnovenou nivou. Na rozdíl od technické nádrže, která je závislá na své kapacitě a bezchybném technickém stavu, přírodě blízká opatření fungují adaptivně: při přívalových deštích část vody zdrží a rozprostřou, v obdobích sucha pak umožňují její postupné uvolňování, odpařování a ochlazování krajiny.
Od jedné hráze k celé krajině
Zásadní změna oproti minulosti nespočívá jen v typech opatření, ale i ve způsobu uvažování o bezpečnosti. Zatímco dříve se ochrana před povodněmi soustředila na jedno konkrétní místo – hráz, nádrž nebo regulovaný úsek toku –, dnes se odolnost obcí buduje postupně v celé krajině nad nimi.
Soustředění ochrany do jednoho bodu však v sobě nese i určité riziko: v případě selhání nebo přetížení takového prvku se problém koncentruje a následky mohou být náhlé a výrazné.
Mokřady, tůně, rozvolněná koryta a obnovené nivy umožňují vodě ztratit část své energie ještě předtím, než dorazí do zastavěného území. Zatímco technická stavba vodu soustřeďuje do jednoho bodu, krajinná opatření ji rozkládají do prostoru a času. Právě toto rozložení je dnes považováno za klíč k větší odolnosti sídel i samotné krajiny.
Hráz na Javornickém potoce: technická bariéra, která soustřeďuje vodu do jednoho bodu a zároveň přerušuje přirozenou kontinuitu toku.
Ekologie a život v krajině
Javornický potok, na němž Ivanské jezero vzniklo, je dnes hodnocen jako vodní útvar s nevyhovujícím ekologickým stavem, mimo jiné kvůli hydromorfologickým změnám a narušené kontinuitě toku. Nádrž zde představuje migrační bariéru a jednotvárná vodní plocha nenabízí takovou pestrost stanovišť jako přirozený tok s tůněmi, mělčinami a mokřady.
Obnova mokřadu by znamenala návrat rozmanitého prostředí pro obojživelníky, vodní hmyz, ptáky i drobné savce. Zkušenosti z jiných lokalit ukazují, že taková území se často rychle stávají nejen ekologicky cennými, ale i oblíbenými místy klidné rekreace a poznávání přírody.
Ekonomická odpovědnost
Neméně důležitým hlediskem je ekonomika. Podle podkladů Povodí Labe není technická sanace hráze jednoduchá ani levná a v podstatě by znamenala kompletní přestavbu vodního díla. Investice v řádu desítek milionů korun by přitom směřovala do objektu, který z hlediska protipovodňové ochrany ani ekologického stavu toků nepřináší odpovídající užitek.
Naopak revitalizace toku a vytvoření mokřadu představují jednorázovou investici s nízkými provozními náklady a dlouhodobým přínosem – pro krajinu, vodní režim i veřejné finance.
Ne ztráta, ale proměna
Volba mokřadu místo technické nádrže neznamená popření historie ani zlehčování vzpomínek těch, pro které je Ivanské jezero srdeční záležitostí. Jde spíše o proměnu vztahu ke krajině – podobně jako se v minulosti proměňoval vztah k volně tekoucím potokům, když byly regulovány a přehrazovány.
Citlivě navržená revitalizace může zachovat přístupnost území, nabídnout nové stezky, vyhlídky i prostor k odpočinku. Rozdíl bude v tom, že místo statické vodní plochy vznikne živá krajina, která se bude v průběhu roku proměňovat a poskytne lidem i přírodě více, než dokáže technická nádrž.
Jak to funguje jinde
Taková proměna není v české krajině výjimkou. Dobře zdokumentovaným příkladem je Košín na Táborsku, kde z původního rybníka, který už nebylo možné obnovit kvůli změně struktury území a technickým omezením, vznikl mokřad s hlavní tůní, mikrotůněmi, mělkými vodními plochami a bohatou mokřadní vegetací. Místo dnes zadržuje vodu, podporuje biodiverzitu a působí přirozeně bez výrazných technických konstrukcí. Projekt byl oceněn v rámci výstavy Má vlast cestami proměn jako příklad povedené krajinné proměny.
Podobné principy se osvědčily i jinde – například V Praze byla v roce 2022 dokončena revitalizace soutoku Rokytky, Říčanky a Běchovického potoka, kde se mokřadní a nivní prvky staly přirozenou součástí městského prostředí. Dobrou ukázkou je i revitalizace potoka na Českokrumlovsku, v Borové u Chvalšin, kde návrat prostoru vodě zlepšil odtokové poměry i ekologickou hodnotu území. Tyto příklady nenabízejí univerzální návod, ale ukazují, že změna nemusí znamenat ztrátu – často naopak.
Místo jedné stavby potřebujeme tisíce drobných brzd.
Proměna Ivanského jezera v mokřad může být jednou z nich – důležitou, ale nikoli jedinou. Skutečná ochrana před velkou vodou totiž nezačíná až v údolí, ale v celé krajině nad městem.
Na polích je potřeba obnovit meze a travnaté pásy, které zachytí bahno i přívaly deště, v lesích přerušit vyjeté koleje a upravit lesní cesty tak, aby voda nestékala do údolí jako po dálnici. Jak potvrzují výzkumy, smíšené lesy s buky dokážou v krajině zadržet výrazně více vody než smrkové monokultury.
Samotné potoky je pak nutné znovu rozvolnit a vrátit do nich kameny či kmeny, které proud zpomalí a „unaví“ dříve, než dorazí k obcím.
Krajina nedokáže zabránit extrémům, ale může výrazně zmírnit jejich dopady. A právě o to dnes jde.
I tak platí, že při extrémních povodních ke škodám vždy docházet bude – cílem je však zajistit, aby díky odolné krajině byly co nejmenší. Stejně jako žádný les ani mokřad nezabrání suchu, pokud dlouhodobě neprší, nemůže krajina zabránit ani povodni při mimořádně silných srážkách. Může ale rozhodnout o tom, zda voda krajinou jen proletí, nebo se v ní alespoň částečně zdrží.
Jak si to představit v praxi
Místo jedné souvislé vodní hladiny by vznikla mozaika vody a zeleně: tůně s vodou po celý rok, mělké mokřady zaplavované při deštích, vlhké louky a klidná zákoutí. V běžném stavu prostor pro procházky a tiché pozorování přírody, při vyšších vodách bezpečné místo, kde se voda může rozlít, zpomalit a postupně vsáknout – bez masivní hráze a výrazných technických staveb, s krajinou, která pracuje sama.
Závěrem
Úvaha o budoucnosti Ivanského jezera není rozhodováním mezi krásou a funkčností ani mezi minulostí a budoucností. Je hledáním cesty, jak respektovat paměť místa a vztah lidí k němu, a zároveň přijmout realitu krajiny, která se musí s vodou vyrovnávat jinak než dřív. Proměna jezera v mokřad a obnovenou nivu není ztrátou, ale pokračováním příběhu – v podobě, která dává větší smysl pro dnešní i budoucí podmínky.
Informační zdroje:
Ivanské jezero – zajištění bezpečnosti a provozuschopnosti: HSL31800016.pdf
Chlebek, A., Jařabáč, M., & Hošek, A. (1997). Dlouhodobé odtoky z malých lesnatých povodí. Zpravodaj Beskydy. MZLU Brno, 51-56.
Policy Statement on Establishing License Terms for Hydroelectric Projects
Přírodní park Včelný: https://www.khk.cz/cz/prirodni-parky/les-vcelny?utm
https://www.suchovkrajine.cz/sites/default/files/vystup/6_typizovana_lokalita_borova.pdf
Pobědinskij, A. V., & Krečmer, V. (1984). Funkce lesů v ochraně vod a půdy. SZN.
Průvodní list vodního útvaru Javornický potok: VU_POV_HSL_0580.pdf
Role lesního hospodaření při retenci vody v české krajině United
TZ-Ivansk�-jezero-05-2021 (1).pdf
Válek, Z. (1977). Lesní dřeviny: jako vodohospodářský a protierozní činitel. Státní zemědělské nakladatelství.
