Nuda pro ňoumy? Omyl, deskové hry jsou zábava pro všechny

Když zapátráme v paměti, určitě si každý vybavíme nějakou deskovou hru, kterou jsme doma měli a občas hráli. Teď opravdu nemyslím šachy a dámu, ale spíš takové ty klasiky, které si mohla zahrát celá rodina. Co se vám vybaví? Člověče, nezlob se, Dostihy a sázky, Monopoly? Možná ještě Hadi a žebříky?

Zkuste se teď sami sebe zeptat: Bavily vás hry, když jste byli děti? Chtěli byste hrát i dnes jako dospělí? Vytvořili jste si k hrám vztah? Pokud jsou odpovědi na všechny tři otázky Ne, patrně za to můžou právě zmíněné hry.

Nechci jim nijak upírat jejich zásluhy. Skutečně je hrála většina z nás a vyrostli jsme na nich bez nějaké větší újmy na zdraví. Kromě občasné nechuti a odporu k hraní. Jenže jejich společným nešvarem bylo, že většinou ony hrály nás, než abychom my hráli je. Co tím myslím? Bezduše jsme hodili kostkou a posunuli figurku na hracím plánu o tolik políček, kolik nám padlo. A pak případně vykonali danou akci. S minimální možností hru aktivně ovlivnit a vlastním úsilím a snahou dosáhnout jakéhokoliv výsledku, který by plně nepodléhal náhodě.

Opravdu se nedivím, že se většině nechtělo zkoušet nové hry a zabíjet svůj drahocenný čas něčím nudným a zdlouhavým, jak se po předchozích zkušenostech snadno dalo předpokládat. Na druhou stranu bylo a je spousta lidí, kterým tyto hry bohatě stačí, vyhovují jim a umí si je užít a pobavit se u nich. To je samozřejmě naprosto v pořádku. Hry mají v první řadě bavit a pokud to tak je, splnily svůj účel.

Jako u všeho ostatního tak i u deskových her platí, že se vyvíjí. Co bylo dříve, je dnes už dávno překonanou záležitostí. Naštěstí. Díky tomu dnes máme možnost vyzkoušet takřka cokoliv a najít téma a herní mechanismy, které nám budou maximálně vyhovovat. Občas se kvůli tomu až může zdát, že je toho tolik, že to jednoho svádí k sáhnutí po „staré dobré“ klasice. A to by byla věčná škoda.

Jestli si tedy pohráváte s myšlenou, že byste rádi něco nového zkusili, ale bojíte se, že se jedná jen o nafouknutou bublinu a nechcete věnovat úsilí vyhledávání něčeho, co by vás mohlo, ale nemuselo bavit, můžu vám nabídnout pár tipů. Jsou obecně oblíbené, snadné na pochopení a častokrát slouží jako vstupní hry pro deskoherní mudly (tj. slangové označení pro nehráče). Pak už stačí jen navštívit hračkárnu, nebo knihovnu, kde často bývají hry k zapůjčení, odhodlat se a prostě skočit.

Zrovna nedávno jsem se nachomýtla k rodině, která bezradně vybírala mezi záplavou her, ale množství názvů a obrázků na krabicích jim nic neříkalo. Ale chtěli zkusit něco nového, jen nevěděli co. Na otázku co hrají odpověděli, že Aktivity a Monopoly, tak třeba něco podobného?

Tůdle! To jsem jim teda neřekla, ale pomyslela jsem si to. Když už chtěli něco zkusit, tak ať to za to stojí. Ale opatrně, abych je nevyplašila jako srnku v lese.

Bylo jich pět, nejmladšímu přibližně 9 let. Chvilku jsem uvažovala co, až jsem si vzpomněla na větu, kterou jsem před časem slyšela: Tetrisové dílky jsou oblíbené a spoustě lidí připadají jako staří známí.

Sáhla jsem proto do poličky a vytáhla Prehistories. Hra je až pro pět hráčů od 8 let, navíc zabere maximálně půl hodinky. Ideální. Zavedla jsem je všechny ke stolu a jala se vyprávět úvodní příběh i stručná pravidla.

Jako pravěcí lidé vyráží hráči pomocí karet lovců na lov zvířat. Ty jsou ve tvaru různě velkých tetrisových dílků. Po úspěšném lovu se pak vrací zpět do jeskyně, kde svůj úspěch malují na stěny (skládají ulovené dílky na svou hrací desku). Každou hru je určeno několik bodovacích podmínek, která udělují tzv. totemy za jejich splnění. Hráč, který jako první umístí osm totemů, tak vyhrává.

Když jsem o chvilku později slyšela, jak si trošku škodolibě kradou dílky pod rukama, pokud se někomu podařilo vyslat rychlejší skupinu lovců, a po dohrání vraceli hru s úsměvem, vážně mě to potěšilo.

Komu by téma pravěku nic neříkalo a přesto by chtěl zkusit skládat dílky k sobě, mohl by sáhnout po Alenčině zahrádce. Jim jsem ji bohužel doporučit nemohla, protože je pro maximálně čtyři hráče. Na druhou stranu je v krabičce několik pytlíčků, ze kterých se dílky vytahují, což je taky oblíbený prvek během hry.

Když to vezmu kolem a kolem, tak vlastně každá hra je přemýšlecí. Což je super, protože pomáhá rozvíjet mozek a logické myšlení. Pokud byste přesto rádi hru, která je převážně logická, musíme zabrousit do kategorie Abstraktních her. Jedná se o hry, kde je druhořadé jejich téma, jde totiž hlavně o správné kombinování dílků, aby se dosáhlo co nejlepšího výsledku.

Absolutním vítězem v této kategorii je Azul. Přiznám se, že když jsem se s ním setkala poprvé, vůbec se mi nelíbil. Ani téma, ani provedení. Zlomilo se to, když vyšla čokoládová edice a já měla poprvé možnost ho zkusit.

Ze společné nabídky uprostřed stolu si hráči berou vždy všechny dílky jedné barvy z jednoho talíře nabídky a umisťují je na pět různých řádků své hrací desky. Jakmile dílky v nabídce dojdou, nastává druhá fáze hry a to přesun splněných řádků na stěnu (podle herního příběhu obkládáte stěny paláce, takže na ni umísťujete kachličky). Hraje se několik kol a vítězí hráč s nejvíce body.

Azul umí neskutečně pohltit. Vybrat si které dílky si mám vzít, jak tím pomůžu, nebo nepomůžu soupeřům, a kdy se vyplatí pokračovat nebo urychleně se snažit ukončit hru, krásně potrápí hlavu. Chytlo nás to doma všechny. Bez rozdílu. Touto hrou jsme už strávili desítky hodin a myslím, že se to hned tak nezmění. Navíc ji mohou plnohodnotně hrát děti, dospělí i babičky a dědečkové. A do látkového pytlíku plného plastových dílků je tak příjemné zabořit ruku! Právě pro všechny tyhle klady jsem nedávno čokoládový Azul věnovala jako svatební dar.

I v tomto případě navrhnu ještě druhou hru, kterou je Nova Luna. Také spadá do kategorie abstraktních her. Z nabídky si hráči berou kartonové dílky, které umisťují před sebe. Na každém dílku je pak natištěno různé množství barevných puntíků, které symbolizují umísťovací podmínky, které když splníte, máte bod. A vítězí ten, kdo jako první získá 20 bodů.

Společné rodinné hraní? To je ideální cílová skupina! Množství her, které jsou určeny pro hráče školou povinné je nepřeberné množství.

Jednou z možností jsou Výbušné lektvary. Překvapivě těžká krabice je totiž plná barevných kuliček, které přímo vybízí k nabrání do hrstí. Jejich postupným vybíráním ze speciálního pořadače dochází k „výbuchům“, které daly celé hře název. Nelekejte se, k opravdovým explozím nedochází, vždyť je to jen hra, pouze se tak říká srážení kuliček stejné barvy. S jejich pomocí se poté vaří lektvary. Hra je to hlasitá, zábavná, trochu potrápí mozkové závity, ale hlavně obsahuje ty nejvtipnější popisky na krabici a v návodu, na které jsem zatím měla to štěstí narazit.

Pokud byste raději něco tiššího, u čeho si děti procvičí násobilku a trochu toho taktizování, doporučuji sáhnout po menší krabici s názvem Kingdomino. S klasickým dominem to nemá moc společného, kromě tvaru dílků. Ty zdejší na sobě mají různé druhy krajin a postupně se pokládají na stůl k malému hradu, čímž si každý hráč vytváří své královstvíčko. Podobně jako u domina je třeba dávat stejné části k sobě. A čím větší území jednotlivých typů krajiny se vám podaří postavit, tím líp.

Pro menší děti, přibližně ve věku od 4 let, vznikla jednodušší varianta s názvem Dragomino. I tady se přikládají dílky krajin, ale vzniklé území není podmíněno čtvercovým tvarem jako u Kingdomina, a násobilku tu také nikdo netrénuje. Místo toho se získávají vajíčka, ze kterých se mohou vylíhnout roztomilí dráčci! Navíc dospělí hráči u hry nijak netrpí a rádi se k ní s dětmi vrací.

Nedostatek času a menší herní plocha si o karetní hry vyloženě říká, proto budou asi věčné. Samozřejmě jsou případy, kdy může karetní hra zabrat stejné množství místa, jako velká hra s velkým herním plánem. Představím vám ale takové, které ctí své jméno a už dnes jsou legendami.

První je Dobble, který dnes najdete pomalu v každé domácnosti. Rychlá a svižní postřehovka s kulatými kartami získala na oblibě a to plným právem. Lákavé obrázky a jednoduchá pravidla jsou totiž jasným klíčem k úspěchu. Skutečně jen stačí jako první najít stejný obrázek na své kartě a kartě uprostřed stolu. Ovšem pokaždé jsou obrázky jinak velké, v jiné čísti karty a mezi jinou kombinací obrázků. Ale skutečně tam vždycky jsou.

Pokud se nebráníte škození, poohlédněte se po Výbušných koťátkách. Před dvěma lety byly vánoční senzací a dnes k nim seženete také množství rozšíření nebo další samostatně hratelné varianty hry (Zombie koťátka, Výbušní Mimoni…). Postupně ve směru hodinových ručiček vykládáte karty z ruky a berete si novou, dokud si některý z hráčů nelízne výbušné kotě. Pokud nemá kartu Zneškodni, vypadává a ostatní pokračují. Odehráno je za pár minut a o škodolibé pochechtávání, blafování a taktizování opravdu není nouze.

Těch her, které bych vám tu mohla ve zkratce ještě nastřelit, je skutečně nespočet. Milovníci map a detektivek mohou zkusit MikroMakro, kvízovkáři Desítku, na cesty se skvěle hodí Bambilion a další rychlou a bláznivou karetkou je třeba Taco, kočka, koza, sýr, pizza, kde se zběsile máchá rukama a neustále stoupá hlasitost hry.

Navíc je úžasné, že stále více stoupá obliba sólo hraní, což vydavatelé moc dobře vědí, a můžeme si tak v klidu a bez ostychu zahrát společenskou hru také sami. (Ano, oxymóron, zdravím paní učitelko.) Výborní jsou zakreslovací Kartografové, kteří jsou u nás doma hrou č. 1, a třeba malé karetní Velkoměsto, ideální k odpolední kávě. A obě hry si užijete jak sami, tak s dalšími hráči.

Věřím, že vám můj lehký nástřel aspoň trochu pomůže a odhodláte se něco nového zkusit. A ti z vás, kteří už dávno hrají, se klidně mohou podělit do komentářů o další jednoduché startovní hry, které rádi doporučují.

Hry, které jsou uvedeny v článku, jsem si sama koupila a doma jsme je mnohokrát hráli.