Článek
Občas si říkám, jaký by byl můj život, kdybych se narodila jako muž. Možná bych to měla jednodušší. Našla si dobře placenou práci a sváděla ženský na potkání. Těžko říct, jaký bych byla chlap. Ale to je jen představa. Realita všedních dní je taková, že jsem žena a musím denně čelit takovým těm ryze ženským „problémům“ a „starostem“.
Pociťuji vděčnost za to, co mám
Na úvod bych chtěla jenom podotknout, že si velice vážím toho, co mám. Jsem vděčná za svého skvělého manžela, laskavou mamku, skvělé nej kamarády, prima psa (i když je na jaře na zabití), střechu nad hlavou, jídlo, práci snů a tak vůbec. Nemám si vlastně na co stěžovat. Jen někdy mě to doběhne, taková ta všednost dní… stereotypní úkony, které z duše nesnáším a musím je udělat.
Asi mi praskne hlava
Nutno podotknout, že jsem tak trochu cholerik. Na první pohled byste to neřekli, ale mám to v sobě. Takovou nějakou impulzivní krev - možná to bude tím, že můj praděda byl prý Ital - no ti prý mají horkou krev. Netuším, odkud moje impulzivita pochází, ale je ve mně.
Dokážu dlouho udržet dekórum a poker face. To ale trvá jen do té doby, než už jsem přeplněná těmi všemi povinnostmi a starostmi. Jsem jak papiňák a někdy mám pocit, že mi praskne hlava. Kumulují se ve mě věci a pak bouchnu. A čas od času to mám tak, že mě prostě všechno slušně řečeno „štve“ a nejradši bych se na vše vykašlala a vzala si měsíc volno někde na samotě u lesa. Chtěla jsem použít jiný výraz, ale raději se ho nyní budu stranit… přeci jen píšu do veřejného prostoru.
Psychohygiena je důležitá
Nechci říct, že by mi můj muž doma nepomáhal. Dělá věci, které jsou potřeba. To jo. Hlavně tedy opravuje, montuje, tvoří a tak dále. Je to takový kutil Tim. Nechci po něm, aby uklízel, to si udělám sama nejraději. Ale samotný úklid mě děsně vytáčí. Nejsem uklízecí typ. Nežijeme jako prasátka v chlívku, ale zase nemáme to doma jako v nemocnici. Takové doby jsou již dávno za mnou - jako bývalá zdravotní sestra jsem dříve mívala doma sterilní prostředí, ale bydlela jsem sama a neměla psa.
Říkám si vždycky v tom šíleném chaosu a při těch všech povinnostech, jak moc je důležitá psychohygiena. Jako dělat prostě věci, které vás baví a u kterých odpočíváte. Když to nemáte, jste v čudu. Já mám psaní - baví mě, ale bohužel nebo možná i bohudík mě i živí - takže to tak úplně psychohygiena není… pak ještě to jistí malování a příroda.
Únava materiálu
Někdy si fakt připadám nějaká opotřebovaná. Nechce se mi nic a mám pocit, že mytí nádobí, praní, vytírání, vysávání, vaření a venčení je zacyklený proces, který mě dostane do Bohnic. Pořád to samé, každý den. Tedy to vysávání a vytírání jen 1 až 2× týdně max. Jsem ráda, že nemáme děti a nikdy je mít nebudeme. Stačí mi hormonálně nevybouřený pes. A taky hromada všedních věcí, které se prostě musí udělat.
Už se těším na dovolenou na chalupě. Za 12 dní míříme! Spása.
Obdivuji vás ženy, co máte doma kromě manžela a psa tak malé děti. Se svou povahou bych to fakt nedávala. Asi bych se zcvokla. Nebo by ze mě zcvokli ti okolo.
