Článek
Nastal čas prozradit vám, kde jsem trávila letošní letní dovolenou. Nakonec jsem skončila v USA - přesněji řečeno v Bostonu a v Atlantě. Na začátek byste měli pochopit, že to rozhodně není něco, o co bych do té doby v životě stála. Nikdy jsem se moc nepočítala mezi fanoušky států – vždycky to bylo spíš naopak. V hlavě jsem měla milion důvodů, proč zrovna já Ameriku nikdy nenavštívím. Například bezpečnost a vysoké ceny. A taky opravdu nemám zrovna v lásce angličtinu. Takže jak jsem se tam zrovna já, proboha, dostala?
Vlastně trochu oklikou. Pánové totiž hrozně chtěli vidět MS ve fotbale. A věděla jsem, že beze mě by se pravděpodobně nikam nejelo. Původním plánem ovšem bylo Mexiko. Což mě nadchlo, jelikož španělštinu pro změnu miluju. Navíc jako mileniál jsem vyrůstala na telenovelách a spousta z nich je mexického původu. Pak ovšem přišel problém. Ciudad de Mexico je totiž jedno z nejdražších měst v celém fotbalovém kalendáři. A bylo hrozně těžké sehnat lístek na jakýkoli zápas v tomto státě, i kdyby v jiném městě. Nakonec se našlo náhradní řešení – Atlanta.
Zkusíte hádat, jaká byla moje reakce, když tento návrh padl poprvé? Vyměnit zemi, kterou chci vidět, za tu, které se bojím, můj milovaný jazyk za neoblíbený… Ano, pohádali jsme se. Skoro mi to v tu chvíli přišlo jako spiknutí. Nalákat mě, abych s cestou souhlasila, pak změnit podmínky a věřit, že to projde, protože jsem hodná. Samozřejmě to tak úplně nebylo. Jen lístky do Mexika došly, zatímco kluky chuť na mistrovství neopouštěla. Prostě to zkusili. Už měli tu cestu na dosah ruky a teď hrozilo, že nic nebude?
Přes noc se mi moje rezolutní NE ovšem rozleželo v hlavě. Když jsem viděla, jak moc jim na tom záleží, že beze mě (jako jazykově vybavené) se nikam nepojede, že by je to pravděpodobně doživotně mrzelo a kdoví, zda budou mít další šanci… (Teď Češi postoupili po dvaceti letech.) Začala jsem nad celou tou situaci přemýšlet trochu jinak. Došla jsem k závěru, že ano, USA momentálně ráda nemám. Ale nejlepší je vždycky osobní zkušenost, ne? Co když ta země není zas tak démonická, jakou ji mám v hlavě? Co když bych na ní dokázala najít i něco pozitivního? Co když bych sama sebe nějak obohatila? Začala jsem toužit po tom vylézt z komfortní zóny a prostě jet. Dokázat si, že na to mám. Vždyť tam ročně jezdí tolik turistů…
Bylo rozhodnuto. Teď jen koupit lístky na ten fotbal. A tady se musím zastavit. Zdržel nás totiž fakt, že Česká fotbalová reprezentace, která distribuovala lístky na MS pro české fanoušky (dostali jste unikátní kód, ten jste zadali na stránkách a pak už jen v náhledu stadionu vybrali místo podle vaší preferované ceny a umístění), tvrdila, že tyto kódy nejsou určeny pro handicapované. Že takové lístky má člověk řešit přímo s pořadatelem, že oni je nemají k dispozici. Nebyla to pravda. Při koupi klasické vstupenky jsme zjistili, že v náhledu sedadel je i několik sekcí pro handicapované. A sedadlo šlo s kódem koupit úplně stejně jako každé jiné… Byla to úplně zbytečná věci komplikující dezinformace. Ale nečekejte žádné slevy. Ty se na letošní ročník nevztahovaly. Šlo jen o to mít sekci, místo přístupné s vozíkem.
Ale i když mám fotbal docela ráda, mistrovství světa pro mě nebylo dostatečným důvodem, abych se vydala do země, ke které jsem byla přirozeně skeptická. Potřebovala jsem víc než jednu motivaci. A pak jsem si vzpomněla na můj oblíbený seriál „Supernatural“ (Lovci duchů). Pravidelně pořádají po celých státech akce zaměřené pouze na tento počin (stejně jako další seriály) – setkání s herci, vystupování na pódiu, focení… Ale je to vždycky jen pár měst ročně. Jaká byla pravděpodobnost, že se datem trefím a bude se v té době konat něco v Atlantě, nebo někde poblíž? Považovala jsem šanci za prakticky nulovou, ale stejně jsem se podívala. A bylo to tam. Pár dní před mistrovstvím v Atlantě se jedno setkání konalo v Bostonu. Ten je letadlem vzdálený něco kolem tří hodin, takže jako vlakem IC z Prahy do Brna, což jsem zvládala i na denní bázi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Navíc leží u oceánu! To už byly tři důvody, proč odjet. A časem přibývaly další…
Víte, nebudu lhát - výlet do Ameriky je drahá záležitost. Kdysi jsem někde četla doporučení, že pokud jedete do USA na týden, měli byste si pro jednoho připravit zhruba 120 tisíc. My zaplatili o trochu nižší částku. Realisticky si myslím, že se dá ale ještě srazit, když si letenky koupíte dlouho dopředu (my tenhle šílený nápad realizovali měsíc před odjezdem), mimo turistickou sezónu (samozřejmě, že byla nejen turistická sezóna, ale i mistrovství a spoustu konferencí) a nebudete se bát v rizikovějších oblastech (to pro mě nepřipadalo v úvahu, navíc požadavek na bezbariérovost někdy automaticky ty nejlevnější ubytování vyselektuje). Tři dny jsem od rána do večera seděla u počítače a hledala vhodné ubytování jak v Bostonu, tak v Atlantě, které by nás úplně nezruinovalo. Protože i přes sto tisíc za šest nocí v Bostonu se rovnalo časté taxe. A to nebylo v našich možnostech… Když už jsem to několikrát málem vzdala, objevila jsem Holiday Inn Boston – Cambridge Area, v Atlantě pak Hilton Garden Inn – Atlanta Midtown. Berte to jako můj tip pro vás s cenou ve střední kategorii, bezbariérovým přístupem, přijatelnou polohou a dobrou dostupností metra. Co já bych za takové doporučení tehdy dala…
Dalším problémem k řešení byly letenky (včetně objednání asistence). A to v době, kdy se v médiích hrozně propírala Lufthansa a její zrušené lety. Už jsem úplně viděla, jak zákonem schválnosti zůstaneme právě my někde trčet. Takže jsem odmítala letět právě s touto společností. Jaké další možnosti nám zůstaly? Společnost Delta. Jenomže při sumárním objednávání jsme zjistili, že ceny za letenky jsou astronomické. Tohle opravdu nešlo. Nakonec nás zachránil webový portál Trip.com. I tak to nebyla levná záležitost, tudíž vám doporučuji letenky pojistit. Mě by to samotnou totiž možná taky vůbec nenapadlo, kdyby mi tuhle radu nepředali jiní.
Děsivým strašákem pro mě celou dobu přípravy ale bylo získat vízum. Česká republika ovšem patří do skupiny zemí, které mají umožněno cestovat do USA i pomocí takzvaného ESTA víza, které stačí vyplnit elektronicky, to byla první úleva. Jenže kamarádka toto vízum kvůli přestupu na území USA vyplňovala asi před dvěma lety a její povídání mě hodně odrazovalo. Mluvila o tom, že je to celé v angličtině, otázky bývají chytákem a chtějí po vás všechno od pasu, sociálních sítí vašich i rodičů až po nájemní a zaměstnaneckou smlouvu, aby si byli trochu jistější, že jim tam nebudete chtít zůstat. Celá ta sranda měla mít navíc okolo 40 stran. Vás by to nevyděsilo?
Jenomže doba se změnila. Minimálně letos už je celé vyplňování víza dostupné (nejen) v češtině. Stran bylo zhruba pouze sedm (přesný počet fakt nedám, možná o pár stránek víc, ale na desítky se to nepočítalo)a jediný dokument, který jsem nahrávala, byl pas. Jen doporučuji použít aplikaci místo webu, protože tam po vás budou chtít taky selfíčko. A počítačový web je záhadně citlivý - všechny fotky, které jsme se pokusili nahrát, označoval jako nevhodné. Aplikace v telefonu oproti tomu nasnímala obličej okamžitě a do pár minut bylo hotovo. Samotné vyplnění pak nebylo nijak zvlášť složité… Jediná otázka, která mi dala trošku zabrat vzhledem k mému handicapu, byla ta, jestli trpím nějakým druhem postižení. Bylo to totiž zahrnuté mezi vážnými duševními i fyzickými chorobami jako cholera. A kdybych zaškrtla ANO, neměla bych možnost vysvětlit, že moje nemoc není pro Ameriku nebezpečná, protože se tam nikde nedalo nic dopsat… Nakonec se ovšem několik hlav shodlo na tom, že tahle otázka míří na zdravotní a fyzický handicap, co by ohrožoval ostatní. Ohrožoval bezpečí státu. Takže jsem poprvé v životě zaškrtávala, že netrpím žádným postižením. Bylo to zvláštní. Byla jsem z toho nesvá. A podle všeho to tak bylo správně.
Cestování letadlem bývá náročné, i když je to jenom let tam a zpátky. Tady nás ovšem pokaždé čekala cesta s přestupem a navíc i vnitrostátní přelet mezi Bostonem a Atlantou. Což navyšuje počet letů ze dvou rovnou na pět. Přiznám se, že jsem se o elektrický vozík docela bála. Občas stačí jeden let, aby se lehce pocuchal… Vyklíčil ve mně tedy pocit, že by bylo asi jednodušší jet na vozíku mechanickém a elektrický si pronajmout až v cíli. I proto, že USA má jiný typ zásuvek (nezapomeňte si správný adaptér) i proud uvnitř sítě, což se nedá jen tak ignorovat. V ČR to je 230 V, 50 Hz, v USA 120 V, 60 Hz. Jenomže ani země neomezených možností není všemocná a vozík za přijatelnou cenu v té době jednoduše nebyl. Sháněla jsem ho třeba na Cloud of goods. Ale osud při mně stál. Ukázalo se, že nabíječka mého elektrického vozíku dokáže pracovat nejen se zdejší, ale i americkou sítí. (Mimochodem moderní nabíječky na mobil to dokážou taky.) Takže jsem se nadechla a rozhodla vzít vozík svůj.
A do toho všeho jsem hodiny a hodiny googlila, hledala na YouTube a psala si s umělou inteligencí o Atlantě i Bostonu, abych byla co nejvíc možně připravená na kulturní šok a objevila místa, která bych ráda viděla. A než se někdo ozve s tím, že používat net může každý, ale že to mě na cestu nepřipraví, že tam najdu i spoustu blbostí… Ano, jenže já neměla nikoho, kdo z mého okolí by v Americe byl. Brouzdání na internetu z vás určitě neudělá experta na daný stát, ale pomoct vám to může. Obzvlášť když nemáte jiné zdroje. A když se něco naučíte nepřesně, vlastní zkušenost vám to poupraví. Nejde o perfektní přípravu bez chyb, ale o upřímnou a poctivou snahu.
Takhle napsáno v pár odstavcích mi to přijde jako jednoduchý seznam, ale bylo to několik týdnů stresu… Že jsme něco takhle velkého zvládli za pár týdnů zrealizovat, mi dodnes přijde fakt šílený. Ostřílený (navíc zdravý) cestovatel by se mi mohl vysmát, jenže když cokoli děláte poprvé, je to mnohem, mnohem náročnější… Ale stálo to za to, protože jsem pochopila, že když člověk chce, opravdu zvládne věci, které by ho ve snu ani nenapadly.
P.S.: Mějte na paměti, že vše je mé subjektivní doporučení. Co vyhovovalo nám, nemusí sedět vám. A situace, až budete inspiraci hledat vy, může být zcela jiná. Šťastnou cestu!
