Článek
Stejně jako u vlaku, i tady si musíte objednat asistenci dopředu, pokud ji potřebujete. A pokud nechodíte jako já, tak ji rozhodně potřebujete. Na letišti k tomu mají vyhrazenou část personálu. Existují různé stupně a formy pomoci. Jak pro slabozraké, tak pro sluchově postižené, i pohybově handicapované. Pomoc může zahrnovat doprovod po letišti, pomoc při nástupu do letadla a usazení, či úplný přesun imobilních pasažérů. Asistence se doporučuje objednávat minimálně 48 hodin dopředu (u vlaku je to 24 hodin pro srovnání) s tím, že aerolinky i tak doporučují pokud možno cestu objednat ještě dříve pro hladký průběh všeho - obzvlášť u mezinárodních letů.
Zapomeňte na slevové portály na letenky. Spolu s letenkami se totiž objednává přímo ona asistence. Proto je nejlepší vyřídit to všechno najednou přímo na stránkách aerolinky. Nicméně portály na letenky vám mohou alespoň pomoct s tím správně vybrat, kdo a za kolik létá do vaší cílové destinace.
Jen pro představu - já konkrétně mám zkušenosti s letem do Anglie, Španělska a Turecka. Dva lety tam i zpátky na mechanickém vozíku, tři lety tam i zpátky na elektrickém vozíku. Obecně používám elektrický vozík raději, protože jsem více samostatná a pohodlněji se mi na něm sedí. Je však pravdou, že letět na mechaničáku je v mnohém ohledu snadnější. Vozíky totiž stejně jako kufry míří do podpalubí letadla. A mechanický vozík je lehčí, skladnější a nemusí vás trápit data jako typ baterie… Takže se s letištěm na přepravě domluvíte jednodušeji. A pokud se, nedejbože, při letu něco na vozíku rozbije, je to mnohem levnější záležitost k řešení.
Ale právě proto, že s elektrickým vozíkem je to daleko napínavější se zaměříme na něj. A budeme mluvit nejen o Turecku. Pojďme začít bod po bodu. Co vás čeká a na co si dát pozor? A to před cestou i na letišti.
1. Aby elektrický vozík mohli do podpalubí naložit, musí se rozměr vozíku vejít do dveří podpalubí. Konkrétně u turecké společnosti Sunexpress, která jako jediná létá do Antalye z pražského letiště (k únoru 2026) jsem se vešla s 84 cm na výšku, šířkou 64 cm a hloubkou 89 cm. Ale rozměry se mohou lišit aerolinka od aerolinky a díky typu letadla.
Právě kvůli cestování se vždy snažím o co nejužší a nejlehčí vozík. Často sama společnost, která vozíky dodává, vám je schopná poradit, který vozík - ač lehký a úzký - je ještě vhodný i na venkovní použití, a který už by byl spíše jen na domácí pobyt.
Pokud se vám ovšem výše napsané rozměry zdají až moc malé, máte pravdu. Abych se na ně dostala, i ten elektrický vozík jsem musela částečně složit. Například sklopit záda dopředu a odendat podpěry na nohy. Takže před cestou se vyzbrojte metrem, trpělivostí a hledejte konkrétní rozměry u vaší společnosti. A měřte, měřte a měřte… Rozměry pak napíšete do objednávky asistence. Na letišti následně doporučuji mít s sebou někoho, kdo vám pomůže s případným (téměř jistým) skládáním vozíku. Letištní personál sice také rád přiloží ruku k dílu, ale často vyžadují manuál, sami jsou z toho nervózní a stoupá riziko, že se něco nepovede. Všechny části, které jdou snadno odendat, vezměte s sebou na palubu – nepočítá se to do objemu vašich kufrů.
2. Můj vozík váží i s baterií 165 kg. Limit pro přepravu v letadle bývá mezi 150 až 200 kg - opět záleží na aerolince a typu letadla. Takže i váhu vozíku a povolený limit si vyhledejte.
3. Baterie je skoro samostatná kapitola. Některé typy baterií se nepřepravují vůbec. A nezáleží na tom, že je součástí kompenzační pomůcky. Musí splňovat požadované testy, nespadat do kategorie nebezpečný náklad a být možné ji před nákladem odpojit. Zjistěte si to. Pokud si nejste jistí, měla by vám informaci, zda je bezpečné letět, sdělit distribuční společnost, od které vozík máte. Také se odmítají baterie poškozené, vytékající, či špatně označené… Vyndavat ji z vozíku nemusíte, ačkoliv se vás budou snažit přesvědčit o tom, jestli by to nešlo. Stačí baterii odpojit a případně zamezit náhodnému spojení odpojených konců jejich izolací do něčeho nevodivého. (S tím budete opět potřebovat pomoct.) Vzhledem k tomu, že po odpojení baterií je vozík nepohyblivý, možná vás překvapí, že by se měl dát přepnout na ruční řízení. Alespoň všechny mé vozíky to vždycky uměly. Zpravidla skrz nějakou páčku. Najděte ji a zmáčkněte.
S baterií tím ale nekončíme. Velice důležitá jsou data. Najděte si počet ampérhodin (Ah), voltů (V) a watthodin (Wh). Vlastně tyhle údaje jsou jedním z hlavních důvodů, proč jsem článek začala psát. Některé z těchto údajů se budou psát do objednávky, jiná třeba ne. Ale zapamatujte si je. Protože i kdyby v papírech byly, na letišti se vás na ně budou ptát pořád a pořád dokola. A pokud je nevíte, máte problém. Velký problém.
Ale zádrhel u letišť a aerolinek je ten, že je to jeden velký zmatek. Nic moc tam není ustálené. Takže pokud letíte poprvé, může se vám klidně stát (jako mně), že vás v Praze naloží pouze s dotazem na rozměry a váhu vozíku, které naštěstí víte, ale v Turecku na vás při návratu vypálí dotaz na volty a ampérhodiny, které z hlavy netušíte. Zaskočí vás už jen to, že se na to ptají, protože v Praze je to nezajímalo a máte přece vyplněné papíry k asistenci. Že by tam ten údaj nebyl? Ale jestli tam není, tak vy ho z hlavy nevíte… Ale oni se tváří, jakože vás nepřepraví, dokud jim to neřeknete. Nakonec to někde najdou, ale vy máte chvíli dojem, že se nedostanete domů…
Zatímco když odlétáte z Prahy znovu příště, už na check-inu chtějí nejen rozměry, váhu, volty a ampérhodiny, ale i watthodiny. Jenže ty opět v hlavě nemáte, jelikož je let předtím nikdo nikdy nechtěl… A tak je počítáte s umělou inteligencí pomocí fyzikálního vzorečku. Jenže vám pán pro změnu oznámí, že číslo je moc vysoké, že vás asi nemůže pustit do letadla. Nakonec ze svého názoru ustoupí a pošle vás dál, ale vám to nedá. Pokud vozík dalece přesahuje povolený limit jak to, že jste minule mohli letět i s výkonnější baterií? A tak pomocí chatuGPT zjišťujete následující: „Že elektrické vozíky mají coby kompenzační pomůcky výjimku z letového řádu a přepravují se i daleko nad rámec povoleného limitu.“ Ověřovat jsem to ani nemusela, to jediné dává smysl, protože baterie u vozíku se do limitu šanci vejít nemá.
Což znamená… Že vás onen pán griloval ohledně tohoto údaje a způsobil vašemu srdci malý infarkt úplně zbytečně. Takže ano, Wh si klidně zapamatujte, ale jedním dechem dotazovateli sdělte, že je to úplně fuk. (A jenom pro doplnění – když jsme odlétali z Turecka naposled, pro změnu se neptali vůbec na nic – ani váhu, či rozměry.)
S tímhle zmatkem je prostě těžké být připraven, když netušíte, co na vás vytasí. Navíc když nejste zvyklí létat. Několik členů letištního personálu mi nezávisle na sobě řeklo, že mám mít klidně napsanou kartičku s údaji o baterii. Ale nepochopili, že problém není v tom, naučit se před odletem pár čísel, ale v tom, že nevíte, jaký údaj budou chtít. A to i v případě, že se jedná o stejné letiště i aerolinku. Já se to prostě musela naučit po zlém a postupně. Takže stručně a jasně (co já bych za ucelený pokyn kdysi dala), před odletem u sebe (přestože jste vyplnili papíry) pro jistotu mějte: rozměry a váhu vozíku, typ baterie, počet Ah, V a Wh baterie. A menší tip. Některé aerolinky navíc pro poskytnutí asistence vyžadují úřední dokument (ne lékařskou zprávu) o procentuálním rozsahu postižení. Vyřešila jsem to tak, že jsem si nechala soudním překladatelem přeložit papír o přiznání důchodu a jeho stupni s tím, že tam překladatel přidal znění zákona o tom, kolik procent imobility daný stupeň vyznačuje.
Tímhle ale zmatky nekončí. Na letišti zpravidla přesedáte ze svého vozíku na jejich, aby ten váš mohli naložit. Jenže… Někdy vás přesadí už u check-inu, jindy až před gatem do letadla. Často si váš vozík odveze k nákladu personál sám, ale může se vám i stát, že se nikdo takový neobjeví. Zůstane jen ten jeden člověk, který vás má provést letištěm až k bráně a bude dost nepříjemně koukat na vaše přátele, když včas nepochopí a neprojeví dostatek iniciativy, že pomoct odvézt vozík k nákladu mu teď mají oni. Opět, myslím, že moji přátelé nemají problém s pomocí, pokud je to v jejich silách, ale jak s tím má člověk operovat jako s možnou variantou, když si do té doby letištní zaměstnanci vystačili vždy sami?
Stejně tak se zaměstnanci nemůžou divit, pokud vozíčkáře odstaví stranou s tím, že električák odbaví a vrátí se pro vás (taky novinka), vašeho spolucestujícího si tedy vezmou s sebou, když pak jejich kolegové u nakládání chtějí najednou (opět) informace o baterii, že onen spolucestující je nezná. Proč by to měl vědět? Já si taky nepamatuji rozměry kufrů mých kamarádů. A když jsem ty informace sdělovala na check-inu, stál tam i ten letištní doprovod. Ten si ale daná čísla nepamatoval rovněž, tak proč by měl někdo jiný? Myslím, že si někteří lidé (i mimo letiště) často pletou partnery a kamarády vozíčkářů s jejich asistentem, který by podle nich vědět nejenom rozměry jejich vozíků, ale i co měli ráno k snídani. Takhle to nefunguje. Doprovod nerovná se automaticky asistent, který si na nás vede složku. Doprovod, ačkoli nám pomáhá, může být klidně i obyčejný známý. Když něco chcete, ptejte se přímo vozíčkáře.
Za tu asistenci jsem ale samozřejmě přes všechny překážky nesmírně vděčná. Nejen proto, že jsem invalidní. Všechny ty pasové kontroly, otevírání kufrů, celnice, fyzické ohmatávání, zda něco nepašujete… je to náročné. Při asistenci alespoň nemusíte myslet na to, kam jít teď. Prostě se apaticky necháváte vést a nehrozí, že zabloudíte… Tedy pokud všechno funguje, jak jste zvyklí. Jednou se na nás pan prakticky na začátku hned po absolvování check-inu obrátil s tím, že „teď už to zvládnete, že jo? Je to jenom doleva, jedna pasová kontrola, výtahem nahoru a jste tam.“ Koukala jsem na něho jako zjara, protože můj mozek ještě spal vzhledem k tomu, že bylo fakt brzy ráno. Měla jsem přeci asistenci až do letadla, kam chce jako jít? Ale než jsem se zmohla na pořádný protest, muž mi sdělil číslo gatu a byl pryč. Prý se sejdeme tam. Bezvadný. A tak jsme šli… A zjistili, že jeho „doleva, jedna kontrola pasu, výtahem nahoru a jste tam“ zahrnovalo nakonec kontrolu pasu, kontrolu kufrů, jízdu třemi výtahy a štreku přes celé letiště. To mě fakt probudilo. Já vím, že jsem nebyla sama, ale to jsem nebyla nikdy. A tohle se nestalo. Tak proč teď? Však tu asistenci objednávám! Tohle jsem vážně dodnes nepochopila. Navíc jim tehdy trvalo strašně dlouho, než přišli ke gateu. Ani můj vozík ještě nebyl naložený a já se začínala bát, že se to nemusí stihnout včas. Ono se při tom skládání může občas něco zaseknout, nebo zatuhnout… Nevydrželi jsme, já si přesedla na židli a vozík se složil bez jejich přítomnosti… Naštěstí nás jelo víc, v jednom by to člověk nedal, i proto je tam asistence potřeba. Oni ale přišli vysmátí a bezstarostní… Já bych moc vysmátá nebyla, kdybych kvůli nim nemohla letět, protože přišli pozdě…
I pro tyhle případy doporučuju klidně dorazit na letiště i 3 hodiny předem. Může se vám to zdát moc, jenže nikdy nevíte, kdy a kde nastanou komplikace. Čím dřív dorazíte, tím víc času máte to vyřešit.
A teď k nakládce vozíku. Jednou jsem četla článek vozíčkáře, který se vyjádřil, že si pokaždé všechno, co z vozíku odmontovat jde, bere s sebou do kabiny, včetně ovladače. Že se o vozík bojí a už má zkušenosti s tím, že mu ho při cestě letadlem poškodili. (Odkaz bych vám dala, ale fakt je to spoustu let a vůbec netuším.) Má pravdu, však i já vás varovala. Ale… můžete se snažit sebevíc, to je prostě riziko cestování letadlem. Mně už se to taky stalo, naštěstí nic z těch poškození nebylo vážné, či nevratné. To nejmenší, co se vám může stát, je například poškrábaný ovladač vozíku. Ale nemyslím si, že by to zaměstnanci letiště dělali úmyslně. Je to jako byste sami sebe poprvé postavili na brusle. Jsou to sice zaměstnanci určení na pomoc handicapovaným, na druhou stranu nemůžete od nich očekávat, že budou umět bez chybičky řídit těžký elektrický vozík, který je navíc v tuhle chvíli poháněný mechanicky s odpojenou baterií. V ten moment bývá většinou těžkopádný a špatně manipulovatelný. Dělají, co mohou, aby s ním po cestě do letadla někde nenarazili. (Když jsem to viděla, vzývala jsem andělíčky.) Navíc každý vozík je jiný. Já sama si na každý nový zvykám dlouho. A co teprve oni, když ho mají v ruce jednou? Ano, obrázky toho, jak se kde zachází s kufry obletěly svět. Ale já potřebuju věřit, že v tomhle případě se nejedná o stejnou lehkovážnost… Víra, kterou si potřebuji uchovat, abych ještě někdy sedla do letadla.
A jak se dostanu přímo do kabiny? Vozík je v podpalubí, jak už víme. Škoda, cesta na něm by byla určitě pohodlnější, než sedadla některých nízkonákladovek, ale… Jednoduše řečeno, přímo do vnitřku letadla mě musí personál letiště dopravit na speciální sedačce, která je úzká přesně tak akorát, aby se protáhla uličkou. Přesedám na ni po tom, co projdu gatem. Vždycky mám strach, že z ní spadnu. Ale naštěstí mívá často popruhy a v tuhle chvíli jsou už asistenti dva, takže vás pohlídají.
Možná se (stejně jako kdysi já) mylně domníváte, že vozík se při cestě letadlem podobně jako kufr ztratit nemůže. U kufru je to mírně pochopitelné (ačkoli ne správné), protože je jich tam hromada. Jako když v záplavě ponožek jednu ztratíte. Ale vozík je přece (mnohdy) jen jeden na daný let. Jenže i to se může stát. Naštěstí ne mně. V takovém případě nemá vozíčkář jinou šanci než odjet z letiště bez své pomůcky a čekat, jestli ji najdou. V příběhu, který mi vyprávěli, objevili invalidní křeslo druhý den. Neumím si představit ty nervy. Ale jak jsem se dozvěděla, tak kdyby náhodou ne, letiště má naštěstí pro takové případy povinnost vozík zaplatit.
Já vím, že to teď možná vypadá, jako by cestování letadlem byla složitá nebezpečná džungle, ale já to tak neberu. Sice bych ocenila větší jednotnost při zacházení s vozíčkářem na letišti, ale jinak? Všichni jsme jen lidé. Komplikace nastávají i při cestování vlakem. To je život. Tenhle článek jsem napsala pro všechny zdravé lidi, které to zajímá. Ale i pro samotné vozíčkáře. Nemá dehonestovat zaměstnance letiště, jen ukázat realitu a nástrahy cestování. Jsem za možnost létat i pomoc s nástupem do letadla vděčná, ale jen upřímnost může ostatním pomoci s tím, aby věděli, co „létat s vozíkem“ doopravdy znamená. Protože skrz zkušenosti ostatních se přestáváme obávat, co nás čeká, co by, kdyby, a jestli bychom měli… A zkoušíme žít.
Letiště je náročné. Ale když se obrníte trpělivostí, daty a odhodláním, zvládnete to. Teď už víte, co se může stát. A jestli se vám stalo něco jiného, klidně poznatky z tohoto článku rozšiřte o svůj komentář. Tak to má být.
*Článek je souborem vlastních zkušeností a vyslechnutých zážitků.
