Článek
Psát vánoční článek za rok 2025 na začátku února je vlastně pro ty loňské svátky typické. Celé byly tak nějak naruby. Nikoli nepříjemně, ale úplně jiné, než jsem zvyklá.
Jsem typ člověka, který Vánoce miluje. Všechna ta světélka, vánoční cukroví, koledy, jistá magičnost Štědrého večera, kterou má za úkol hodně přizabít dospělost, ale já se rozhodla si ji nenechat vzít… Zbožňuju nakupování vánočních dárků. Nestresuje mě to. Proč by mělo? Je to o tom snažit se potěšit ty, které máte rádi. Jak by mě mohlo stresovat snažit se udělat někomu radost? Mě to baví, ráda si hraju s tím, co asi tak letos koupím, čím je překvapím… U některých je to jednodušší, protože je dobře znáte, máte berličky, podle kterých můžete dárek vybrat: povahu, koníčky, sny… U jiných je to větší oříšek. Ale já se snažím připomínat si, že důležité je, že si obdarovatel na příjemce dárku vůbec vzpomněl. Aspoň to nám přeci říkají dospělí odjakživa. Jen je škoda, že někteří to nemyslí upřímně. A když nedostanou drahý iPhone, nebo dovolenou, jsou zklamaní. Jako by se láska, nebo náklonnost dala měřit penězi.
Trochu jsem tím odstavcem odbočila, ale plynule navážu na to, o čem jsem chtěla mluvit. Jelikož si nakupování a výběr vánočních dárků užívám, většinou začínám s nákupem už někdy v druhé polovině léta. Zaprvé proto, že mě to fakt baví, ale také je to můj zaručený postup, jak se vyhnout předvánočním nákupním davům a stresu z toho, zda balík online dorazí včas… A v roce 2025, jsem to s tím nákupem vzala nečekaně brzo i na mé poměry - první dárek jsem koupila už na začátku června. Říkala jsem si: „Páni, jestli to takhle půjde dál, na začátku září budu mít vystaráno.“ Jenže… Od nákupu prvních pár dárků v létě uběhlo několik týdnů a moje priority se začaly měnit. V práci se mi to zkomplikovalo, výplata byla o něco hubenější a já si říkala, však jsem začala časně, když týden, či dva počkám, nic se nestane… Až na to, že jsem takhle vánoční přípravy odkládala fakt dlouho, týden za týdnem… a kalendář v mobilu mi najednou ukazoval polovinu prosince. A já byla skoro tam, kde v létě. Popravdě mě to vyděsilo. V tu chvíli mi došlo, že už opravdu nemůžu čekat. Většinu dárků jsem dala dohromady během 48 hodin a poprvé (přičemž taky doufám, že naposledy) zažila nákup vánočních dárků téměř na poslední chvíli.
Paradoxně i přesto, co jsem vám teď sdělila, jsem ovšem jeden vánoční dárek stihla v roce 2025 předat právě již v létě. Ne, nezbláznila jsem se. Ani jsme doma neměli prázdninové Vánoce. Jednoduše jsem danému člověku vybrala věc, o které jsem věděla, že ji potřebuje. A tak byla celkem reálná šance, že do Štědrého dne by mu ji mohl koupit i někdo jiný. A ne vždycky můžete ohlídat, aby se tak nestalo. I překvapení hraje pro mě u dárků dost velkou roli. A říct něco jako: „Ale nekupuj si to, jo?“ Přičemž očekávat, že to za A) půl roku dodrží a za B) mu nedojde, proč to říkám, je zbytečné riziko. Takže jsem zariskovala jinak a zahrála si na Ježíška dřív.
A co jsem to svým bližním protentokrát vlastně vybrala? Pro jednoho z nejmladších členů naší rodiny si o dárek (zatím jako vždycky) řekla jeho biologická maminka. Ale to mi nebránilo být v jednom obchodě naprosto okouzlená křečkem, který po doplnění o tužkové baterie opakuje všechny zvuky, které slyší. A u toho se navíc roztomile klepe. Váhala jsem, jestli hračku vzít. Přeci jenom… dárek už jsem pro dítko měla. A málokterý rodič zbožňuje hračky, co vydávají nějaký zvuk. Drahnou dobu jsem tam jen tak stála a sledovala zákaznici, která křečka kupovala přede mnou. Nakonec jsem si řekla, že křečka koupím. Prodavačka mě nechala vybírat barvu srsti a při tom mi vyprávěla, jak ona a její kolegyně včera jedny baterie v křečkovi vymlátily, protože ho pouštěly nejen zákazníkům na ukázku, ale zároveň sobě samým pro zábavu. Evidentně z něj byla taky nadšená. Pak jsem ji sledovala, jak do mnou vybraného křečka strká baterie. Chtěla, abych si před nákupem byla jistá, že domů nesu funkční kus. A co se nestalo? Ani po nasazení baterií, křeček ne a ne naskočit. Začínala jsem to brát jako znamení. Dárek pro dítko už přeci mám, že bych odešla bez křečka? Někdo by to možná udělal, ale když jsem viděla prodavačku, jak se úporně snaží ho zprovoznit, mění baterky a hledá chybu… Čekala jsem dál a hračka naskočila. (Drží dodnes.) Jenomže v tu chvíli byly najednou na prodejně v provozu křečci dva. Ten na ukázku a můj. To znamenalo, že si křečci vystačili mezi sebou, jakmile jeden z nich zopakoval první slovo. A pak už si jen přehazovali svou vlastní ozvěnu jako horký brambor. Stáli naproti sobě na prodejním pultu, klepali se a klábosili. Taková blbost, ale pobavilo to celý obchod. Lidi se zastavovali, smáli, kroutili hlavou a usmívali se, když odcházeli.
Ale od křečků pojďme dál. Můj taťka celý loňský rok skuhral nad tím, že se mu pomalu, ale jistě, rozpadá povlečení, které před lety výhodně koupil. Měl jich několik, ale postupně se řady tenčily. Tak bylo jasné, že mu jedno koupím k Vánocům. A přestože znám několik kvalitních internetových obchodů s povlečením, rozhodla jsem se koupit ho na Temu. Hlavně proto, že se mi tam líbil jeden potisk, tedy obrázek na něm. Chtěla jsem jednoduše tohle. Žádné jiné se mi tolik nezamlouvalo. Jenže… Když už bylo na cestě za mnou, ozvala se mi kamarádka s tím, že ona si na Temu také kdysi povlečení koupila. Ale že bohužel nedorazilo tak hezké, jak doufala. Prý byl potisk na lůžkovinách nepřirozeně roztažený a vypadalo to ošklivě. Strašně mě to vyděsilo. Tohle měl být letos ten dárek, ze kterého jsem doufala, že bude mít můj táta největší radost. A teď mi tu kamarádka říká, že z toho možná bude spíš katastrofa… Pocit naprostého selhání naštěstí trochu zmírnila příbuzná, která naopak trvala na tom, že ona si tam povlečení koupila taky a všechno bylo v pořádku. Dobře, moje šance na úspěch se nepatrně zvýšily. Naplánovala jsem si, že až balíček přijde, prostě ho zkontroluji. Kdyby to dopadlo špatně, koupím v kamenném obchodě povlečení jiné.
Což byl skvělý plán. Kdybych ho ovšem bývala dodržela. Když totiž balíček přišel, byl perfektně zabalený v šedém igelitu. A jestli já něco na Vánocích nesnáším, tak je to balení dárků. To mě fakt nebaví. Takže pokud přijde dárek neprůstřelně zabalený, už ho nebalím a jenom schovám do dárkové tašky. Věrná svým zvykům jsem přesně tohle s balíčkem udělala a dárkovou tašku navíc následně zalepila izolepou. Aniž by mi cokoliv došlo. A až pár hodin před Štědrým večerem, kdy už trůnil pod tátovým vánočním stromečkem si uvědomila, že jsem obsah zapomněla zkontrolovat. Polil mě studený pot, ale věděla jsem, že s tím už nic neudělám. Nebyla šance, jak bych teď dokázala balíček rozbalit, zkontrolovat a ještě přinejhorším donést dárek nový, bez toho, aby to táta zaregistroval. Došlo mi, že v tuhle chvíli nemám na vybranou nic víc, než se tomu nezdaru případně zasmát, (což by táta udělal taky) a náhradu mu koupit až po svátcích… Zkrátím to, v žaludku jsem měla uzel, když táta dárek rozbaloval. Ale naštěstí všechno dobře dopadlo a jemu se moc líbil. Uf.
Kdo by ovšem čekal, že se mi podobná eskapáda (která se mi navíc stala poprvé v životě) může přihodit v jeden rok rovnou dvakrát za sebou? A že to dokonce odskáče i druhý z rodičů? To by mě fakt ve snu nenapadlo. Mamka dostala nástěnné hodiny. Miluje svoji práci, tak jsem jí je koupila tematické, aby si je mohla pověsit tam. Sama svoje pracovní prostředí ráda zkrášluje. Jenže když jsem dárek vybalila z balíku a šla ho uložit do dárkové tašky (ano, máte mě – balím tam skoro všechno), všimla jsem si, že hodiny nevidím celé. Byly usazené v kartónu obalené stahovací průhlednou folií. Ciferník tam byl, ale ručičky nikde. Ještě ovšem dost dárků zbývalo, usoudila jsem, že bude lepší, nejdřív dobalit ten zbytek a pak se k hodinám vrátit a rozbalit je úplně. Jenže v rámci balícího procesu jsem se do toho natolik ponořila, že nakonec i ty hodiny nezkontrolované skončily v dárkové tašce. A opět, pár hodin před rozbalením, mi to došlo. To snad není možný. Uvědomovala jsem si, že s tím už také nic neudělám. Uklidňovalo mě jen vědomí, že pravděpodobnost toho, že budou ručičky uložené pod ciferníkem byla celkem vysoká. Ale znáte to, člověk chce mít jistotu. Já si taky jednou koupila nabíječku (měl tam být konektor do mobilu i do zásuvky, ne jak dneska se to prodává zvlášť), ale po rozbalení tam fakt byla jen půlka, jelikož to špatně zkompletovali. Šla jsem to vrátit a dostala zpět peníze, ale… Co kdyby to s hodinami bylo stejné? Inu nebylo, měla jsem štěstí. Ručičky se objevily. Ale chápete ty nervy těsně předtím?
Ale pojďme od mých infarktů kvůli dárkům k něčemu méně náročnému. Třeba ke štědrovečerní večeři. Tu jsme totiž doma měli letos dvakrát. 23. prosince k nám dorazila návštěva, která už předem avizovala, že by si moc přála dát si štědrovečerní večeři s námi, ale na Štědrý den tu nemohla být. Jelikož salát už jsme hotový měli, stačilo část řízků usmažit o den dřív. Aby toho ovšem nebylo málo, nejedli jsme vlastně večer, nýbrž téměř v poledne, protože návštěva musela brzo odjet zpátky. A navíc jsme jedli u televize. Jelikož jsme si říkali, proč se stresovat, když ta oficiální přijde až zítra a nikomu se nechtělo vstávat…
Jenže to jsme ještě netušili, jak nás to jídlo u televize poznamená na druhý den. Chtěli jsme si Vánoce hlavně užít, ne se nutit do něčeho, do čeho se nám nechce, jen proto, že se to má. Takže když jsme se na sebe podívali pár minut před večeří a vzájemně se ptali, jestli se nám chce do kuchyně, a zaznělo jen ne, bylo jasné, že letos je vymalováno. Štědrovečerka proběhne tenhle rok u televize. Letos poprvé jsem na sobě navíc neměla reprezentativní oblečení - prostě jenom tričko, zatímco jsem byla zachumlaná pod peřinou, poslouchala vánoční koledy z telky a pila rybí polévku z hrnečku. Táta tomu taky nasadil korunu, když seděl vedle mě na stole s talířem na klíně a obíral kapra. A víte, co je na tom nejlepší? Že jsme si to fakt užili. Byly to pohodové Vánoce. Pak jsme si dali víno a koukali na pohádky s vědomím, že u stolu v kuchyni v košili a večerních šatech můžeme jíst příští rok. Nebo taky ne, když nebudeme chtít. Ale že to není to, na čem záleží. Mám ráda vánoční tradice, věřte mi. Ale když už člověku není deset, pochopí, že svět se nezboří, když něco občas nevyjde podle každoročních představ či šablon. Ostatně to platí nejen o svátcích. A člověk si často pamatuje, nikoli to, jak v jistém roce dělal něco úplně stejně jako vždycky, ale spíš to, když onu rutinu něco naruší.
A možná se ptáte, co rozbalování dárků? Tátu ty pohádky letos zajímaly nějak víc. Mrkl na mě po tom, co vybalil první (to povlečení), a zeptal se, jestli bychom si zbytek nepředali až pětadvacátého jako v Americe, že chce jít koukat na Anděla Páně. Jen jsem se zasmála. Ty letošní svátky byly tak zamotané, že jsem neviděla důvod, proč to nezkomplikovat ještě trochu víc. A vlastně se mi i líbilo, že tím Vánoce o pár hodin protáhnu…
Myslím, že bych k tomu, co bylo na Vánocích 2025 naruby, mohla napsat ještě víc odstavců, ale doplním to už jenom o jeden. Miluju svou sestru. Bohužel se nevídáme tolik, jak bych si přála. Jedno z pravidel, které se ovšem nemění, je samozřejmě návštěva na Vánoce. Každý rok vybereme jedno datum. To jsem ovšem netušila, že tentokrát si cestu ke mně sestra najde hned pětkrát. Dívala jsem se na ni skoro jako na svaté zjevení, když už po několikáté doopravdy sundávala bundu a sedala si do křesla. Bylo to nejvíc dní v kuse, co jsme spolu strávily od doby, kdy už nebydlíme v jedné domácnosti. Takový malý vánoční zázrak.
