Článek
V tento lezavý čas je nejlepší zalézt někam do tepla a tvořit. Tak jsem se já pustila do dalšího rozhovoru. Tentokrát s mladým sympatickým mužem, jehož povoláním je pomáhat těm, kdo to potřebují. Klement pracuje jako asistent pedagoga…
Jak dlouho pracujete jako asistent pedagoga?
Od roku 2017, tudíž jsem na této pozici devátý školní rok.
Jak jste se k této pozici dostal a proč jste si ji vybral?
Po vystudování VOŠ sociálně právní (obor sociální práce) jsem hledal práci v tomto oboru - sociální pracovník, aktivizační pracovník -, ale na pohovorech mi bylo často řečeno, že nemám dostatečnou praxi - ať přijdu až ji budu mít. Školní praxe (ač nám bylo ve škole opakováno, že ji zaměstnavatel ocení) nikoho prakticky nezajímala. Tak jsem se po nějakém čase začal ohlížet po zaměstnání trochu jinde. Školní praxe jsem trávil často i na školách (ZŠ praktická, speciální, nebo i v dětských centrech), tak mě napadlo (po pročítání inzerátů) zkusit štěstí právě v nějaké škole. Jako ideální mi přišla pozice asistenta pedagoga, kterou jsem prakticky vykonával v rámci praxí.
*Znalosti, praxe a uplatnění po studiu pro sociální obory se v mnoha ohledech může mísit. Záleží ale na konkrétních pozicích, školách i pracovišti zda bude něco takového možné. Např.: pozice asistenta pedagoga více odpovídá spíše speciálním, či sociálním pedagogům. To ale neznamená, že by se student sociální práce k takové praxi nedostal. Obzvlášť v době, kdy se některé obory třeba teprve pomalu vyvíjely, profilovaly a ukotvovaly v zákonech. (poznámka autorky, vlastní zkušenost)
Vezmeme-li to hodně obecně, kde pracujete nyní a komu pomáháte?
Nyní pracuji na střední škole. Pomáhám dívce s autismem.
V čem v tomto konkrétním případě spočívá náplň vaší práce?
Ráno ji vyzvedávám doma a jedu s ní do školy. Ve škole jí pak pomáhám s tím, co je třeba. Psaní zápisků, odpovídání na dotazy, doprovázení z jedné učebny do druhé, popohánění do práce - ať už v rámci výuky, tak praxe. Dovysvětlování potřebného, komunikace s učiteli, dozor nad žákyní, řešení nečekaných i zátěžových situací… Po skončení výuky taktéž doprovázím žačku domů.
Kolik zaměstnání na této pozici jste již vystřídal a jak se od sebe jednotlivá pracoviště lišila?
Nyní pracuji na druhé škole. Na první škole jsem působil šest let. V současném zaměstnání jsem třetím rokem. Lišila se zásadně, jelikož předchozí zaměstnání bylo na škole základní. Tam mi byl školou vždy přidělen žák. Nejprve rok u jedné žačky v šesté třídě, poté pět let u druhého žáka od třetí do sedmé třídy. Na bývalém pracovišti jsem se v rámci třídy měl podle potřeby věnovat i ostatním žákům, na současné škole jsem zaměřen pouze na svou svěřenkyni - vybrali si mě přímo rodiče a zodpovídám se hlavně jim. Samozřejmě, když je třeba, pomáhám i ostatním, ale je zde více cítit, ke komu patřím. Na základní škole jsem vypomáhal také v jiných třídách, několikrát i ve školní družině, měl dozory. Což se mě na této střední škole netýká. Jsem zde více osobním asistentem, než zaměstnancem školy.
Jak spolupracujete s učiteli, ostatními asistenty a rodiči žáka?
S učiteli spolupracuji, když je třeba. Komunikace ohledně žákyně, testů, docházky, provozní organizace… Na současném působišti jsme asistenti tři, takže tam spolupráce mezi námi - jakožto kolegy - moc není. (Na základní škole bylo ale asistentů hodně, takže tam byla spolupráce větší. Ať už v rámci třídy, kde jsme nějakou dobu působili dva naráz v jednom kolektivu, tak při poradách asistentů, které probíhaly každý měsíc…) S rodiči mé svěřenkyně momentálně komunikuji prakticky každý školní den, když ji vyzvedávám. Několikrát jsme spolu byli i posedět a probrat důležité věci mimo jejich domov a školu.
Jaké jsou podle vás největší výzvy v práci asistenta pedagoga?
Největší výzvou pro nás všechny obecně, předpokládám, je posunutí žáka na úroveň, kdy asistenta už nepotřebuje. Někdy to ale může být však pro asistenta kontraproduktivní (pojďme si to přiznat), jelikož se může stát to, že pokud žáka na tuto úroveň dostanete, o zaměstnání přijdete, jelikož žádný jiný žák, který by vám mohl být v daný moment přidělen, k dispozici nebude. Vlastní zkušenost. A který zaměstnavatel dnes nechce ušetřit plat, když má tu možnost, že? :-) Za žáka jsem měl radost a pro něj bylo samozřejmě dobře, že mě nepotřeboval, ale odcházet se mi nechtělo. :-) Je to takové hořkosladké. A přišlo mi zajímavé to zmínit.
Pro mě osobně pak bylo také největší výzvou posunout se právě na střední školu, jelikož tam zase tak často asistenti nepůsobí. Nyní občas přemýšlím, že by nebylo špatné se někdy posunout i na vysokou školu. Ale tam se asistenti-zaměstnanci prakticky nevyskytují. Spolužákům asistují například starší studenti dané školy… Kdo ví, co mě ještě čeká. :-)
Můžete blíže popsat případ žáka, co vás později nepotřeboval? Jak se to stalo?
Když jsem ho přebíral, vypadalo to tak, že na běžné škole nemá šanci zůstat. Všichni říkali, že tam nemá co dělat, ale dostal jsem ho až tam, kam nikdo nečekal. Pracoval jsem s ním individuálně. V klidu, v rámci dlouhodobékoncepční práce. Osekávalo seučivo tak, aby v daných látkách pomalu postupoval. Omezovaly se jeho záchvaty vzteku. Snažil jsem se o vzájemnoukompatibilitu, navodit pocit důvěry, podporovat ho v jeho zájmech. Koníčky jsme také prolnulido učiva.
Považujete to tedy za největší úspěch ve své dosavadní práci?
Asi bych měl. :-) Dále pak je pro mě odměnou (a považuji to za úspěch), kdy jsou s mojí prací všichni spokojeni. Na předchozím působišti mi jedno dítě ze třídy řeklo, že se do školy těší převážně na moji osobu. Jak víte, snažil jsem se tam věnovat i ostatním dětem, nejen svěřencům, někdy udělat i nějakou tu legraci. Ráno jsem třeba ve třídě pouštěl dětem jimi vybrané písničky, abych je pozitivně naladil na školní den, když se značné části kolektivu do školy vůbec nechtělo.
Taktéž mě potěšilo, když za mnou přišlo dítě z jiné třídy, že by chtělo, abych působil u nich…
Hlavní pak je, aby fungovala spolupráce asistenta a přiděleného žáka, což se mi zatím vždy dařilo. Nikdy mi žádný žák neřekl, že chce, abych u něj skončil. To je důkaz úspěšné spolupráce.
Jak moc je pro vás práce psychicky a fyzicky náročná a co děláte pro to, abyste si vyčistil hlavu?
Na základní škole byla práce psychicky hodně náročná, jelikož jsem tam měl pět let na starosti žáka, kterému diagnostikovali psychiatrické poruchy. Ročník předtím, než sem ho dostal na starosti, se u něj vystřídali rovnou tři asistenti, jelikož to psychicky nezvládali. Já s ním však vydržel dalších pět let sám. Fyzicky to tak náročné není, ale psychicky to kolikrát vydá za obojí. Je potřeba si najít koníčky tak, aby se měl člověk na co těšit i přes týden, nečekat pouze na pátek. :-) Protože je často potřeba si vyčistit hlavu po náročných dnech okamžitě.
Máte nějaký mýtus ohledně práce asistenta pedagoga či autismu, který byste chtěl vyvrátit?
Už když jsem byl na praxi, tak jsem slyšel, že se autisté nedívají do očí ostatním a je jim to nepříjemné. Mám jinou zkušenost. Stalo se mi to a dívali jsme se jeden druhému do očí dost zblízka. Nejenže se na mě to dítě dívalo, ale začalo se i smát a bralo to jako zábavu. Což já též. :-)
Častým předsudkem lidí bývá i to, že asistenti mnohdy nic nedělají. Žák pracuje sám, oni jen sedí a koukají… Ale i když už žák pracuje dobře sám, asistent musí neustále monitorovat situaci, popřípadě pomáhat ostatním. I když žák dokáže být samostatný, vždy se může něco stát – něco, kdy asistenta potřebovat bude. A právě kvůli tomu čemusi tam dotyčný je – a to i v době, kdy už může žák na první pohled fungovat bez něj.
I my asistenti musíme občas s tímhle pocitem vlastní nadbytečnosti bojovat ve své hlavě, když máme klidnější den. Ale jak mi bylo kdysi moudře řečeno: „Když vedle žáka pouze sedíme a nemáme co na práci, je to důkaz toho, že svou práci děláme dobře, žák je připraven k samostatnosti.“
Dovzděláváte se nějak?
Hodně mi dal kurz asistenta pedagoga. Existují též webovky asistentpedagoga.cz. Dost se toho naučím také ve škole samotné v rámci probíraného učiva (není nic lepšího, než si oprášit a doplnit znalosti s dětmi). Na předchozí škole jsem se učiltřeba i v rámci porad, kde se sdílelyzkušenosti ostatních asistentů. Nebo v rámci školení třeba pro učitele, kterých se mohli účastnit často i asistenti.
A jelikož je náš rozhovor opravdu dlouhý, tady to tady pro dnešek ukončím. Doufám, že pro vás byl text stejně přínosný jako pro mě. A příští týden na shledanou.
