Hlavní obsah
Lidé a společnost

Dvojčata zázrakem přežila Osvětim. Jiří a Josef Fišerovi zaujali Mengeleho, ten čekal, až vyrostou

Foto: Wikimedia Commons/Public domain

Koncentrační tábor v Osvětimi.

Hrůzy koncentračního tábora nejen v Osvětimi by nikdy neměly být zapomenuty. Obzvláště krutý a dojemný zároveň je příběh dvojčat, která jen o vlásek unikla smrti. Ačkoliv o nich doktor Mengele věděl, nakonec čekal, až budou chlapci větší a mužnější.

Článek

Josef Mengele se do historie zapsal jako Anděl smrti. Byl to nacistický lékař, který se proslavil svými krutými a nelidskými medicínskými experimenty na vězních v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau za druhé světové války. Narodil se 16. března 1911 v Günzburgu v Německu a původně byl vyškolen jako antropolog a lékař. V roce 1937 se stal členem NSDAP (Nacistické strany) a později i SS (Schutzstaffel).

Mengele byl přidělen do Auschwitzu v květnu 1943, kde získal svou pověst sadistického a krutého lékaře. Nikdy neměl s nikým slitování a na lidech se dopouštěl dnes naprosto nepředstavitelných pokusů, které si nikdo z nás neumí představit. Jeho hlavní oblastí zájmu byla genetika, a to zejména studium dvojčat.

Dvojčata zázrakem přežila Osvětim

Jan a Josef Fischerovi se narodili 7. ledna 1936 v České Třebové. Jejich rodina byla židovského původu, takže za druhé světové války měli velké problémy. Rodině nacisté zabavili veškerý majetek a nedovolili jim nic. Nesměli se stýkat s přáteli, nesměli chodit do školy a nebylo jim umožněno nakupovat v běžný čas v obchodech. Jejich tatínek pracoval jako železniční úředník, ale nacisté ho jako muže židovského původu z této pozice okamžitě vyhodili. V roce 1940 byl odveden k výslechu a po několika hodinovém mučení byl odvezen do koncentračního tábora Dachau.

Foto: Blogerka Terka

Děti v koncentračním táboře v Osvětimi.

Od té doby o něm rodina neslyšela až do roku 1946, kdy obdrželi jeho úmrtní list. Tatínek zemřel v roce 1941. Josef a Jan měli ještě starší sestru Věrušku, ale ta bohužel společně s jejich maminkou zemřela 12. července 1944 poté, co je nacisté nechali veřejně popravit. Po smrti jejich maminky se o ně starala jejich teta z Přerova, která měla dobré zázemí a možnosti zajistit vyvíjející se hochy. Jednoho dne, podle tehdejších předpisů, teta přišila na jejich oblečení Davidovu hvězdu. Dvojčata byla natolik pohlcena svou spokojeností, že se ani nezeptali, proč to musela udělat.

Nejprve Terezín, až poté následovala Osvětim

Jednoho dne nacisté zazvonili u domu jejich tety a oba malé chlapce odvedli do koncentračního tábora v Terezíně. Zde se chlapci měli zapojit do každé práce, která byla potřeba. A protože byli malí a neměli dostatek síly, pro nacisty byly přítěží. Navíc v tomto táboře byla velká volnost, a protože se jednalo o Židy, byli okamžitě převezeni do nejděsivějšího tábora v Osvětimi. Při příjezdu se setkali s obávaným doktorem Mengelem.

Foto: Memory of nations/ public domain

Jan a Josef Fišerovi.

Josef a Jan však byli malí a neměli ještě dostatek rozumu, aby poznali, že je něco špatně. Doktor Mengele byl dvojčaty natolik fascinovaný, že si je ihned vybral pro své pokusy. Mělo to však jeden problém. Jejich orgány nebyly dostatečně vyvinuté, a tak doktor rozhodl, že ještě chvíli počká. „Do Osvětimi nás přivezli v květnu 1944. Řada spoluvězňů během několikadenní cesty z Terezína zemřela, protože nám vůbec nedali vodu. Když mi hned v den příjezdu tetovali identifikační číslo, byl jsem už tak unavený, že jsem ani pořádně nevnímal, co se děje. Objevil jsem ho až druhý den, ale protože jsme nechodili do školy, tak jsem je ani nedokázal přečíst. Ale to číslo – A782 – je zřetelné dodnes,“ prozradil Jiří Fišer zážitky z převozu ve svých pamětech.

Doktor Mengele čekal až povyrostou

Doktor Mengele se proto rozhodl, že počká, až budou větší. Sice je ušetřil těch nejhorších pokusů, ale následovaly jiné, o něco menší, ale stejně nebezpečné. Například oběma bratrům odebral krev a dal jí tomu druhému. Zkoumal, zda mají stejnou krevní skupinu a jaká bude reakce. Nedostavila se žádná. Poté oba bratry infikoval malárií a oni měsíc a půl leželi ve vysokých horečkách. Doktor si následně zapisoval, zda oba dva zhubli stejně a kolik měří. Vše si zapisoval do svého deníku.

Když se blížil konec války, oba se vydali na pochod smrti. „V té největší zimě v lednu 1945 jsme šli v těch trestaneckých šatech a dřevákách. Byly to asi čtyři kilometry, ale hodně lidí to nevydrželo. Hlavně ti nemocní a starší ženy, ti už nemohli, a tak je tam všechny zastřelili. Ta silnice byla jako hřbitov, nedošla ani polovina. Když potom dorazili Rusové a v Birkenau viděli ty zničené plynové komory a krematoria, tak to tam všechno natočili a nafotili, na jedné fotce jsem vidět i já s bratrem,“ vzpomíná Jan ve svých pamětech. Dnes oba bratři žijí klidný a rodinný život, ale zážitky z této doby si ponesou napořád.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz