Článek
Vždycky jsem měla složitý vztah se svou matkou. Už od dětství byla přísná, náročná a nikdy mi nic neodpustila. Nečekala jsem od ní žádné uznání, nikdy mě nepochválila za dobré známky ve škole ani za úspěchy v práci. Byl to prostě náš způsob života – já se snažila zavděčit, a ona nikdy nebyla spokojená.
Když zestárla, věci se jen zhoršily. Začala mít problémy s pamětí, zapomínala na jídlo, neustále se ztrácela v ulicích a potřebovala čím dál více péče. Kdybych měla spočítat, kolikrát mi volala v práci s nějakou drobností, která pro ni byla tehdy otázkou života a smrti, asi bych na to potřebovala celý den. Začalo mi docházet, že už to takhle dál nejde.
„Nemůžu se o ni starat,“ řekla jsem jednou naštvaně svému příteli. „Potřebuje péči čtyřiadvacet hodin denně a já na to nemám čas ani energii.“ Byl to ten okamžik, kdy jsem se rozhodla, že ji umístím do domova důchodců.
Najít vhodný domov nebylo snadné. Chtěla jsem, aby to bylo místo, kde by měla všechno, co potřebuje, ale zároveň, abych měla klid na duši, že je o ni dobře postaráno. Nakonec jsem našla moderní zařízení s příjemným personálem a hezkým okolím. Bez velkého přemýšlení jsem podepsala všechny papíry, a najednou bylo rozhodnuto.
Ten den, kdy jsem ji tam vezla, si vůbec neuvědomovala, co se děje. Seděla v autě, koukala ven a ptala se mě, kam jedeme. Když jsme dojeli na místo, ukázala jsem jí její nový pokoj. Byl malý, ale útulný, s výhledem na zahradu. „Tohle je teď tvůj nový domov, mami,“ řekla jsem jí a čekala na její reakci.
Neřekla nic. Jen tam stála, zmatená a bezradná, ale neprotestovala. Byl to zvláštní okamžik, kdy jsem se cítila najednou svobodná. Nemusela jsem už pořád běhat mezi prací, svým životem a jejími neustálými potřebami. Najednou jsem měla čas na sebe, na svůj život, na své sny, které jsem tolik let odkládala.
Přátelé se mě ptali, jak se cítím. Čekali, že budu mít výčitky, že mě bude trápit svědomí, že jsem matku umístila do domova. Ale já se cítila klidná. „Přesně takhle jsem to chtěla,“ říkala jsem jim. „Nemám na to, abych se o ni starala, a je mi jedno, co si o tom kdo myslí.“
Každý den, když jsem přijela z práce, měla jsem svůj čas jen pro sebe. Chodila jsem na večeře s přáteli, věnovala se svým koníčkům a poprvé po dlouhé době jsem se cítila skutečně šťastná. Neřešila jsem, že moje matka žije jinde. A pokud se někdy cítila osamělá nebo opuštěná, já to nevnímala jako svůj problém.
Jednoho dne jsem ji jela navštívit. Seděla v křesle v jídelně, oblečená v květovaných šatech, které jsem jí koupila na její poslední narozeniny. Pozdravila mě a vypadala docela spokojeně. Prohodily jsme pár zdvořilostních vět a já se zase brzy chystala odejít. „Měj se dobře, mami,“ řekla jsem a políbila ji na tvář.
Ona mi jen zamávala a vrátila se ke svým myšlenkám, k svému světu, který jsem už nechtěla být součástí. Odjela jsem pryč s pocitem, že jsem udělala správnou věc. Možná to znělo sobecky, ale já byla spokojená. Moje matka měla místo, kde o ni pečovali, a já jsem měla konečně svůj život zpátky.
A jestli jsem někdy litovala? Ne. Život je příliš krátký na to, abych žila někoho jiného život místo svého. A já se rozhodla, že tentokrát budu žít ten svůj naplno.
