Článek
Daniel Tammet patří k lidem, kteří člověku tiše a vytrvale bourají představy o tom, co je inteligence. Ne proto, že by byl nejchytřejší v místnosti, ale proto, že jeho mozek pracuje úplně jinak. Zatímco většina z nás zápasí s rovnicí nebo si pamatuje telefonní číslo jen s pomocí mobilu, Daniel vidí čísla jako barevné krajiny plné tvarů a pocitů. A přesto pro něj byly obyčejné věci, jako zavázat si tkaničky nebo vést malý společenský rozhovor, dlouhá léta téměř nepřekonatelné.
Když čísla nejsou jen čísla
Daniel se narodil v roce 1979 ve Velké Británii a od dětství bylo jasné, že jeho vnímání světa je jiné. Trpí autismem a synestezií, což znamená, že jednotlivé smysly se v jeho hlavě propojují. Čísla pro něj nejsou abstraktní symboly. Každé má barvu, tvar, velikost a často i emoční nádech. Číslo 6 je pro něj například malé a temné, zatímco 9 působí velkoryse a hladce.
Díky tomu si dokáže pamatovat obrovské množství informací bez námahy. Neučí se čísla. On se jimi doslova prochází.
Pi jako poezie
Svět si Daniela všiml v roce 2004, kdy na veřejné akci vyjmenoval zpaměti číslo pí na více než dvaadvacet tisíc desetinných míst. Trvalo mu to přes pět hodin a neudělal jedinou chybu. Zatímco pro posluchače šlo o ohromující výkon, Daniel sám popisoval recitaci spíš jako klidnou cestu krajinou, kterou dobře zná.
Zajímavé je, že to pro něj nebyla soutěž ani demonstrace geniality. Spíš sdílení způsobu, jakým jeho mysl funguje. Pi pro něj není řada číslic, ale příběh plný tvarů, barev a rytmu.
Slova jako další svět
Stejně přirozeně jako čísla vnímá Daniel i jazyky. Naučil se jich hned několik a popisuje je podobně obrazně jako matematiku. Každý jazyk má pro něj vlastní chuť, atmosféru a emoci. Islandština je podle něj drsná a čistá jako severská krajina, francouzština měkká a plynulá, angličtina strukturovaná a pevná.
Jazyky se neučí biflováním. Nasává je, skládá z nich obrazy a propojuje je s pocity. Během krátké doby je schopen komunikovat na velmi vysoké úrovni, protože pro něj nejsou jen souborem slov, ale živým prostorem, ve kterém se pohybuje. Právě schopnost učit se jazyky se stala jedním z nejpřesvědčivějších důkazů, že jeho inteligence není úzká specializace, ale hluboký a propojený systém.
Génius v teorii, ztracený v běžném světě
Právě tady se láme stereotyp o genialitě. Daniel dokázal neuvěřitelné věci v oblasti paměti a jazyků, ale běžné sociální situace pro něj byly vyčerpávající. Oční kontakt, běžná konverzace nebo změna rutiny v něm vyvolávaly úzkost. Dlouho měl problém s praktickými dovednostmi, které většina lidí zvládá automaticky.
Tento kontrast je klíčem k pochopení autismu bez předsudků. Nejde o méněcennost ani o nadlidskou superschopnost. Jde o jiný způsob fungování, který má své silné i slabé stránky.
Inteligence nemá jednu tvář
Daniel Tammet nikdy netvrdil, že by byl chytřejší než ostatní. Naopak opakovaně zdůrazňuje, že inteligence má mnoho podob. Někdo rozumí lidem, jiný číslům, další hudbě nebo prostoru. Společnost má ale tendenci oceňovat jen úzký výsek schopností a ostatní přehlížet.
Jeho příběh ukazuje, jak zavádějící je pojem normálnosti. Co je normální v systému, který byl vytvořen pro většinu, ale nepočítá s výjimkami. Daniel není rozbitý. Jen je jinak poskládaný.
Život mimo škatulky
Dnes je Daniel Tammet spisovatel, esejista a přednášející. Napsal několik knih, v nichž s neobvyklou otevřeností popisuje svůj vnitřní svět. Ne jako kuriozitu, ale jako lidskou zkušenost. Jeho texty nejsou o rekordech, ale o empatii, porozumění a schopnosti vidět hodnotu tam, kde ji ostatní nehledají.
Jeho život je tichým argumentem proti nálepkám. Proti představě, že úspěch má jedinou podobu a že lidé, kteří nezapadají, jsou problémem.
Co si z jeho příběhu odnést
Daniel Tammet nás neučí, jak si zapamatovat tisíce číslic. Učí nás dívat se jinak. Připomíná, že lidský mozek není výrobní linka a že odlišnost není porucha. Je to varianta.
A možná právě lidé, kteří nedokážou zavázat tkaničky, ale vidí svět v barvách čísel, nám mají o lidskosti co říct nejvíc.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Daniel_Tammet
https://www.theguardian.com/theguardian/2005/feb/12/weekend7.weekend2
