Když si vězeň vezme spravedlnost do vlastních rukou. Jonathan Watson v roli samozvaného kata

Dne 16. ledna 2020 došlo v kalifornské věznici k události, která okamžitě přitáhla pozornost médií. Jonathan Watson, muž již odsouzený na doživotí za předchozí vraždu, zaútočil ve své cele na dva spoluvězně. Oba si odpykávali tresty za sexuální zločiny na dětech.

Jeden z napadených zemřel přímo při útoku. Druhý podlehl zraněním krátce poté. Incident byl rychlý, brutální a nevratný. V prostředí, kde je násilí přítomné jako stín každodenní reality, šlo přesto o výjimečný čin.

Watson později zaslal dopis místním novinám, ve kterém se k činu přiznal. Tvrdil, že už dříve varoval dozorce, že mezi ním a spoluvězni existuje napětí. Podle jeho slov jeho upozornění „padla na hluché uši“. A pak přišla věta, která rozdělila veřejnost: měl pocit, že „udělal světu laskavost“.

Abychom porozuměli reakci veřejnosti, je nutné pochopit kontext. Věznice není jen místo výkonu trestu. Je to uzavřený mikrosvět s vlastní hierarchií, pravidly a nepsanými zákony. Pachatelé sexuálních trestných činů, zejména proti dětem, patří v této hierarchii na samotné dno.

Není to oficiální postoj státu. Je to vězeňská realita. Takoví odsouzení bývají často oddělováni právě proto, aby se předešlo násilí ze strany ostatních vězňů. Přesto se incidenty dějí.

Otázkou ale není jen to, jak mohlo dojít k selhání bezpečnostního dohledu. Otázkou je, proč část veřejnosti reagovala slovy podpory.

Po zveřejnění dopisu se pod články i na sociálních sítích objevily komentáře, které Watsona označovaly za „vykonavatele spravedlnosti“. Někteří lidé psali, že udělal to, co měl systém udělat dávno. Jiní otevřeně tvrdili, že si takový čin zaslouží respekt, nikoli další trest.

Pro část veřejnosti nešlo o vraždu, ale o formu morální rovnováhy. Sexuální zločiny na dětech vyvolávají mimořádně silné emoce a někteří lidé mají pocit, že běžné soudní tresty nejsou dostatečné. Když se pak dozví, že pachatel takového činu byl zabit, nevnímají to jako tragédii, ale jako uzavřený účet.

Právě tento moment je ale znepokojivý. Jakmile začneme tleskat násilí podle toho, koho zasáhlo, začínáme hodnotu lidského života měřit sympatiemi. A to je princip, který může společnost rychle rozložit.

Sexuální zneužívání dětí vyvolává silné, instinktivní reakce. Hněv, odpor, potřebu tvrdé odplaty. V těchto případech lidé často cítí, že žádný trest není dostatečný.

Když se pak objeví zpráva, že pachatel takového činu byl zabit, v některých lidech se objeví pocit zadostiučinění. Nejde o lásku k násilí. Jde o pocit, že svět je o něco „spravedlivější“.

Jenže právě tady začíná problém.

Moderní právní stát stojí na principu, že trest určuje soud, nikoli jednotlivci. Jakmile připustíme, že někdo může rozhodnout o životě jiného člověka na základě vlastního morálního přesvědčení, otevíráme dveře chaosu.

Dnes jde o sexuální delikventy. Zítra může být za „neodpustitelné“ označeno něco jiného.

Watsonův dopis nebyl jen přiznáním. Byl pokusem o vysvětlení. Tvrdil, že jednal poté, co selhal systém. Naznačoval, že konflikt byl předvídatelný a že správa věznice situaci podcenila.

Taková argumentace může u části veřejnosti vyvolat pochopení. Pokud stát nedokáže ochránit ani ty, které drží pod dohledem, jak silná je jeho autorita.

Jenže i kdyby byla jeho varování ignorována, nic to nemění na základním faktu. Vražda zůstává vraždou.

Příběhy, v nichž někdo „vykoná spravedlnost“, mají hluboké kořeny v kultuře. Od antických tragédií po moderní filmy. Osamělý vykonavatel, který jedná tam, kde instituce selhávají.

Realita je ale méně romantická. Ve skutečném světě podobné činy podkopávají samotný princip právního státu. Spravedlnost bez pravidel se mění v pomstu. A pomsta má tendenci růst.

Případ z 16. ledna 2020 není jen kriminální událostí. Je zrcadlem. Ukazuje, jak křehká je hranice mezi hněvem a principem. Mezi emocí a zákonem.

Je snadné odsoudit nebo naopak schválit. Těžší je přijmout, že právní stát musí chránit i ty, které považujeme za nejhorší. Ne proto, že by si zasloužili soucit. Ale proto, že bez univerzálních pravidel neexistuje spravedlnost.

Případ Jonathana Watsona tak není jen o věznici. Je o nás. O tom, zda dokážeme oddělit své emoce od principů, na kterých stojí civilizace.

Zdroje:

https://oilcity.news/national-world/2020/02/21/california-inmate-kills-two-convicted-child-molesters-says-he-did-everybody-a-favor/

https://abc13.com/post/inmate-accused-of-killing-convicted-child-molester/5865092/

https://myfox8.com/news/2nd-child-molester-dies-after-being-attacked-by-inmate/

https://cnn.iprima.cz/zpravodajstvi/kalifornsky-vezen-napsal-dopis-mistnim-novinam-zabil-jsem-v-cele-dva-pedofily