Článek
Byl to obyčejný muž s neobyčejným osudem. Henry Molaison nikdy neusiloval o slávu, přesto se stal jednou z nejdůležitějších postav moderní neurovědy. Ne proto, co dokázal, ale proto, co ztratil. Jeho paměť se zastavila v čase a vědcům tím otevřela dveře k pochopení toho, jak lidský mozek skutečně funguje.
Operace, která pomohla a zároveň vzala budoucnost
Henry se narodil v roce 1926 a od dětství trpěl těžkou epilepsií. Záchvaty byly tak časté, že mu znemožňovaly běžný život. V padesátých letech už léky nepomáhaly a lékaři sáhli po krajním řešení. Neurochirurg William Beecher Scovilleprovedl v roce 1953 zákrok, při kterém odstranil části obou spánkových laloků mozku.
Záchvaty skutečně téměř zmizely. Jenže cena byla obrovská. Henry po operaci ztratil schopnost ukládat nové vzpomínky. Vše, co se stalo po zákroku, se z jeho vědomí vytratilo během několika minut. Paměť fungovala jen krátce, jako by se neustále mazala.
Henry_Gustav_1
Život bez včerejška
Henry si pamatoval své dětství, rodiče i události před operací. Jakmile se ale rozhovor přehoupl do přítomnosti, nastal konec. Pokud někdo odešel z místnosti a vrátil se, Henry ho znovu vítal, jako by ho viděl poprvé v životě.
Každý den byl nový. Každý rozhovor byl první. Každý úsměv neměl minulost. Žil v neustálém „teď“, bez možnosti navázat na to, co bylo předtím. Pro okolí to bylo zvláštní, pro něj to byla realita.
Experimenty, které změnily vědu
Zásadní roli v pochopení Henryho stavu sehrála neuropsycholožka Brenda Milner. Právě ona si všimla něčeho, co vědce zaskočilo. Henry se dokázal učit nové dovednosti, i když si nepamatoval, že se je učil.
Brenda Milner v pořadu TEDx McGill (2011)
Jedním z nejslavnějších experimentů bylo kreslení hvězdy podle jejího odrazu v zrcadle. Zpočátku byl Henry velmi nešikovný. Každým dalším dnem se ale zlepšoval. Přesto pokaždé tvrdil, že úkol dělá poprvé v životě. Jeho ruka se učila, jeho vědomí ne.
To byl zlomový okamžik. Ukázalo se, že paměť není jedna jediná věc. Existuje paměť vědomá, tedy vzpomínky na události a fakta, a paměť nevědomá, která ukládá dovednosti a návyky. Henry přišel o první, druhá zůstala funkční.
Hippokampus jako klíč k paměti
Díky Henrymu vědci pochopili zásadní roli hippokampu. Tato struktura mozku funguje jako přestupní stanice. Informace jím procházejí, aby se z krátkodobé paměti uložily do dlouhodobé. Jakmile byl hippokampus poškozen, nové vzpomínky se už neměly kam ukládat.
Do té doby si mnozí mysleli, že paměť je rozptýlená po celém mozku bez jasného centra. Henryho případ tuto představu definitivně změnil.
Život pacienta, ne jen objekt výzkumu
Přestože byl po desetiletí zkoumán, nebyl Henry pouhým experimentem. Byl vnímán jako člověk. Měl rád křížovky, společnost a jednoduché každodenní činnosti. Vědci dbali na to, aby s ním zacházeli s respektem, i když věděl, že je součástí výzkumu jen pokaždé znovu a znovu.
Zemřel v roce 2008. Po smrti byl jeho mozek darován vědě a detailně zmapován. Dodnes slouží jako jeden z nejlépe prozkoumaných lidských mozků v historii.
Dědictví muže bez paměti
Henry Molaison nikdy nevěděl, jak moc pomohl světu. Nepamatoval si vědce, kteří s ním pracovali. Nepamatoval si pokroky, které díky němu vznikly. Přesto jeho život zásadně ovlivnil medicínu, psychologii i neurologii.
Jeho příběh je připomínkou toho, že i lidská tragédie může přinést poznání. A že paměť, kterou bereme jako samozřejmost, je jedním z nejkřehčích a zároveň nejdůležitějších darů, které máme.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_Molaison
https://en.wikipedia.org/wiki/Henry_Molaison
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2649674/
