Článek
Nikdy jsem nebyla ten typ, co má všechno nalajnované. Ale jedno jsem věděla jistě. Že nechci sedět celé léto doma, hledět do zdi a přemýšlet, co bude dál. Prázdniny jsem vlastně ani nezačala. Týden po maturitě jsem sbalila kufr, rozloučila se s rodinou, rozklepaně si vytiskla letenku a jela.
Bournemouth. Město, o kterém jsem do té doby jen slyšela, že má pláž, moře a že tam občas prší. Ale taky tam žila rodina Turnerových, a hlavně roční chlapeček jménem John, kterého jsem měla hlídat jako au-pair.
Letadlo letělo přímo z Prahy. Tehdy tam snad jednou týdně lítal easyJet. Nízký rozpočet, velká nervozita. Seděla jsem v hale s batůžkem u nohou, rodiče se snažili nedat najevo, že mají slzy na krajíčku. Já jsem se snažila dělat silnou, ale v hlavě mi běželo tisíc scénářů, co všechno může selhat.
Let netrval dlouho. Asi dvě hodiny. Dost na to, abych si přehrála celý svůj dosavadní život, včetně posledního tanečku na maturitním večírku a otázku z češtiny, kterou jsem na zkoušce jen tak tak odpinkla. A teď? Teď jsem mířila do úplně cizí země, mezi úplně cizí lidi. Starat se o dítě. Něčí dítě.
Přistání bylo trochu tvrdší. Takové to klasické „vítej v realitě“. Na letišti mě čekala paní Turnerová. Byla drobná, decentní, šátek kolem krku, úsměv lehce rezervovaný, ale upřímný. Podala mi kelímek s čajem a vzala kufr. V autě bylo ticho, sem tam se mě zeptala, jak se mi líbí Anglie. Měla jsem co dělat, abych vůbec rozuměla. Čeština se mi pořád honila hlavou jako echo.
Dům byl velký, z červených cihel, takový ten typický anglický. Uvnitř trochu chladno, i když venku nebyla zima. A pak jsem ho uviděla. Malého Johna. Seděl na zemi, v ruce plastovou lžičku a mlátil s ní o parkety. Když mě zahlédl, usmál se. Tím upřímným dětským úsměvem, který vám probodne hrudník a zůstane tam viset. Zvedl ruce, jako by mě znal. A já v tu chvíli věděla, že se prostě musím snažit. Kvůli němu.
První noc byla krušná. John kašlal, pořád se budil. Chvíli jsem u jeho postýlky seděla, šeptala mu česky a hladila ho po vlasech, i když jsem nevěděla, jestli to dělám dobře. Ale bylo mi to jedno. Prostě jsem tam byla. Pro něj.
Dny začaly plynout. Ráno čaj, příkrmy, plenky. Procházky k moři. Hřiště, kde se všechny děti jmenovaly George nebo Emily. A John, ten můj malý parťák, který na mě jednou, jen tak mezi máma a bába, poprvé vykřikl mé jméno!
Zůstala jsem stát. V tu chvíli mi tekly slzy jak po maturitě. Ale jinak. Hlouběji. Protože v tom slově bylo všechno. Že mě bere, že mě zná, že mě potřebuje.
Večer jsem seděla na verandě, moře na dohled, vítr ve vlasech a konečně jsem otevřela SMS od mámy. Psala, že je na mě pyšná. Že doma to není ono. Pak přišla i zpráva od táty: „Dej moři, co mu patří, a sobě to, co potřebuješ.“
V tu chvíli z patra zazněl Johnův pláč. Vstala jsem a šla za ním. Kolena mě bolela, ale srdce bylo lehčí. Obejmula jsem ho, jako bych to dělala už roky.
A pochopila jsem, že domov není místo. Je to pocit. A ten pocit jsem právě našla. V malém domě v Bournemouthu, v náruči dítěte, které mě naučilo víc než celá škola.
